Svatyně Chiwen

Středobod chrámu je přesným opakem toho, co byste očekávali od jeho pompézního zevnějšku. Možná Chiwena po venkovní fasádě přestalo bavit si vytrhávat šupiny, kdo ví... Každopádně, zdejší svatyně je prostorná a vzdušná, s bambilionem maličkých i větších oken, které dovnitř propouštějí sluneční i měsíční světlo, ať už je jakákoli denní doba. Uprostřed stojí socha draka proplétajícího se plameny, vyhotovená z bílého mramoru, kolem něhož jako zlaté bludičky poletují zářivé a hřejivé pečetě. V noci jsou v kombinaci s měsíci na nebi zdrojem světla téměř tak dobrým, jako kdyby sem zářilo slunce.

Možná nejvíce otázek hodným kouskem, který zde najdete, jsou zrcadlové stěny a části stropu – není zde nic, co by vám uniklo, žádný pohyb, o němž by vám zrcadla nedala velice snadno vědět. Chiwen prý věří, že zrcadla mají moc odhalit špatné síly – a tak se od požírače zla vlastně dá jenom očekávat, že nic nenechá náhodě, no ne?

Wu Tai-Yang měl dlouhý a absolutně skvělý spánek. Takový, že si byl dost jistý, že promeškal něco moc důležitého. Ten pocit ho vůbec neopouštěl a vytvářel mu na tváři trochu ztuhlý rozpačitý úsměv. Přemýšlel, jestli by neměl jít někoho najít a zeptat se. Na druhou stanu se mu ale fakt nechtělo. Koneckonců, povězte někomu, že jste měli spánek podobný medvědí hibernaci a prošvihli jste všechno co šlo. Není to tak trochu trapný? Tai-Yang se normálně o takové věci tolik nestará, ale jak je tu stále nový, je si celou situací stále dost nejistý.

Po chvíli se rozhodl, že je mnohem horší to nechat viset ve vzduchu a dělat, že se to nikdy nestalo. Že se nikdy nestalo to co se vlastně nestalo a mělo se stát. Nasadil povzbuzující výraz (ano, povzbuzoval sám sebe) a vyšel ven ze svého pokoje, pořád s trochu zmačkaným obličejem a rozpačitým úsměvem na tváři. Aspoň si to tu trochu prohlédnu. Zatočil někam a než se nadál, stál před dveřmi do svatyně. Otevřel je a užasnul. Místnost plná oken, zrcadel a jedné sochy, která byla dostatečně fascinující na to, aby na ní zůstal zírat nejdýl. Pak si ještě jednou prohlédl okolí a trochu se zhrozil při pohledu na sebe. Popošel blíž k zrcadlu a snažil si upravit dlouhé rozpuštěné vlasy, aby vypadaly trochu přijatelně a trochu si porovnal bílou jednoduchou hanfu. Snad nebyl nikdo poblíž, kdo by to mohl vidět. Měl bych se vydat dál? Zauvažoval. Vypadá to tu jako svatyně, co asi dělaj lidi ve svatyních? Modlí se? Lehce naklonil hlavu na stranu. Ale bylo nám řečeno, že dračí bratři nejsou bohové, tak to asi nebude modlení. Zakručelo mu v břiše. Byl to zvuk, jako by nejedl desetiletí. Kde bych mohl najít jídlo? Měl bych vyrazit do síně? Podrbal se na hlavě, jako by byl stále v polospánku. Podíval se zpět na po svatyni. Že by možná našel nějaký obětiny, který by mohl nějak tajně...zpacifikovat. Dračí síň se mu totiž zdála poněkud daleko. A venku byla určitě zima.

Chiwen slyšel, jak Tai-Yang scházel ze schodů od pokojů, a jelikož byl právě rozhovor s ním to, o co mu toho dne šlo, rychle zvednul hlavu od toho, co zrovna dělal (nic velkého zlého a důležitého… popravdě jenom patil poslední asi půl hodiny chtivého pekelného psa, jednak proto, že se mu nechtělo čekat a nic nedělat, druhak proto, že Hao Haizi na něj celé ráno, kdy ho hlídal, házel psí očka a chtěl se mazlit) a sotva zjistil, že je chlapec na cestě do svatyně, vyrazil tím směrem za ním.
Asi nešlo říct, že by byl zrovna nenápadný – zlaté hanfu se kolem něj vlnilo a odráželo každý úlomek světla, co na něj dopadl, a navíc k tomu ještě chrastilo a cinkalo těmi stovkami pozlátek v podobě řetízků, rolniček a podobných drobností, které měl po hanfu drak rozvěšené. Nedokázal by se k někomu přiblížit ani se vší snahou světa, přesně tak, ale… alespoň byl vážně fancy! A sotva vešel do svatyně, do té velké zrcadlové místností, ještě se to znásobilo tím, odkud všude světlo náhle pocházelo. Tolik možností, tolik úhlů – a mezi tím vším nad míru a právem spokojený Chiwen.

Viděl, jak se zrovna Tai-Yang hrabe v rozpuštěných vlasech, snažíc se je nějak dát dohromady v účesu, co nebude vypadat jako vrabčí hnízdo. To donutilo Chiwena přistoupit hezky přímo k němu. „Dobré ránko, Tai-Yangu,“ pozdravil ho lehkým tónem, než se kolem něj prosmýkl tak, aby mu stál za zády. Než se chlapec mohl stihnout otočit, Chiwen si kriticky změřil jeho rozpuštěné vlasy – víte co, staré puritánské děvče nebo tak, zlatý drak byl zvyklý na to, že většina z jeho učňů i potomků nosila vlasy stažené. Nechte ho být, byl fakt starý, tohle byly ty projevy senility a tak! A tak, než Tai-Yang mrknul, se Chiwen znovu zatočil kolem a natáhl k chlapci ruku – přes tu mu visela dlouhá stuha, která barvou jako kdyby byla z tekutého zlata. Jistě, nemohla být, takovou moc Chiwen neovládal, ale byla tomu velmi podobná. „Něco pro ty vlasy, ať je nemusíš mít všude.“
Ať už se chlapec jak si vlasy svázat nebo ne, Chiwena to od dalšího zvědavého vyzvídání nezastavilo. „Kampak máš namířeno? Je fakt, že bratři se nechali slyšet, že chtějí odpoledne pořádat základy meditace, avšak… je potřeba k tomu mít alespoň základ toho, co probírali včera s Quiniem a Taotiem. Což mě přivádí k tomu, že vím, že jsi tam nebyl. Proto se jen chci ujistit, všechno v pořádku, nestalo se něco, žes to vynechal?“ zahleděl se na něj, ustaraně, jak jenom to měl v moci. Přeci jen, Chiwen nebyl zvyklý tvářit se starostlivě, ale když už na to došlo, vážně se snažil. „A tedy… pokud se plánuješ přidat k ostatním dráčatům dnes, chtělo by to ty základy. Mohu ti je dát hned, pokud s tím jsi v pořádku a… pokud nemáš něco lepšího na práci, samozřejmě.“ Konečně se odmlčel, čekaje, co na to Tai-Yang.

Po pár prohrábnutí vlasy trochu zkrotil, ale soustředil se na to tak, že si ani nevšiml příchozího draka. Jeho předka - Chiwena. Nebylo proto překvapení, že málem vyskočil z podoby, když ho oslovil. Byl to pohled k popukání, jelikož Tai-Tai je dost expresivní. Tvář se mu stáhla do zvláštní grimasy a opravdu nadskočil, dokonce tak rychle nasál vzduch do plic, že se na pár sekund zadusil svou slinou.
A kdo by se mu divil. Žije teď ve světě mrtvých. Teoreticky by ho nemělo překvapovat, kdyby na něj z truhel začali vyskakovat kostlivci a po cestě do síně potkával zombie.
„Dobré ráno,” popřál mu zpět po tom, co se uklidnil. Všiml si jeho pohledu, očividně nebyl nadšený z jeho velice neupraveného účesu. Chystal se mu věnovat trochu otrávený pohled, není to tak, že by byl zásobovaný gumičkama do vlasů, že ano. Nebo měl ruce kadeřnice, aby si udělal na hlavě mistrovské dílo bez pomůcek. Jako, dlouhé vlasy měl už dlouho, ale většinou se nosil v culíku a ty kratší si nechával splývat kolem tváře, ať si dělají teoreticky co chtějí. A když byla slavnost, vlasy mu dělala mamka.
Než se ale na něj mohl podívat oním pohledem, Chiwen už k němu natahoval ruku se stužkou, na kterou zůstal Tai-Yang zírat. Vypadala, že když se jí dotkne, tak se mu rozteče v ruce.
První se podíval na Chiwena a ukázal na ní s koutky úst staženými dolů a obočí co nejvýš to šlo. Po jeho slovech se sám vyjádřil. „To je pro mě? Fakt? Je to kouzelný? Co když to ztratím? Musím to vracet? Něco za to? Nic nemám...” pochybovačně si ho měřil. Nechtěl být nevděčný, ale kdo by rozdával stužky jako ze zlata. Promnul si bradu. Na druhou stranu, tenhle týpek jich má rozhodně zásobu, jedna mu chybět nebude. Nakonec natáhl ruku a stužku si vzal. Prozkoumal jí pěkně z blízka, zkusil jestli drží, když za ní trochu zatáhne, musí si vlasy utáhnout, jinak mu bude k ničemu. Držela, ale stále se o ní dost bál. „Díky,” poděkoval mu a lehce se mu uklonil, jak ho nutí vychování.
Rozhodl se, že culík si dělat nebude, ale služku využije co nejšetrněji. Začal si proto splétat cop. To ještě umí, hezky až ze shora, ten dračí, nechávajíc vepředu pár pramenů venku. Na konci si udělal stužkou krásnou mašli a nechal si cop vepředu, aby se na ní mohl dívat. Nebo se ujišťovat, že se neztratí.
Uprostřed toho všeho začal Chiwen mluvit. Tai-Tai se ho snažil poslouchat co nejvíc, zatímco si pletl vlasy. Chci říct, chlapi a dělání více věcí najednou.
Přemýšlel, jestli si má jednoduše vymyslet nějakej dramatickej příběh, nebo jestli vyklopí pravdu. Rozhodl se pro to druhé. Koneckonců, lhát bytostím až nezdravě podobným bohům neznělo jako příběh s dobrým koncem. „Já jsem to, jaksi...zaspal,” vyšlo z něj nakonec a on se bezstarostně zasmál. Ne, že by ho to netrápilo, ale žíly mu to taky netrhalo. No co, každý má jiný způsob jak se vypořádat se smrtí. „Hledal jsem někoho, kdo by mi nějak objasnil co jsem prošvihl a taky umírám hlady, takže jsem šel na lov lidí a jídla,” zazubil se a jakmile pronesl 'jídla', jeho žaludek se ozval a potvrdil jeho slova. „Hehe, mám radost, že jsme se potkali, takže nemusím hledat dál,” pozastavil se, „aspoň co se ostatních týče, jídlo je stále pohřešované...” jeho tvář pohasla s posledními slovy. „Ale tvou nabídku vděčně přijmu, děkuji,” usmál se na něj. „Skvělej outfit, mimochodem,” poznamenal a zbytkem věty totálně zničil tu milou auru, kterou si snažil vytvořit, „doslova oslepující,” jeho hlas se vrátil do normálu, tedy do pobaveného tónu.

„Vracet to nemusíš a neboj se, nic za to nechci.“ Přece by nechtěl něco vymáhat po vlastní krvi, nedejte draci! Měl smysl pro drama, ale ne pro něco takového. „A zda-li je to kouzelné… kdo ví? Rozhodně se můžeš spolehnout na to, že je to nejpevnější stuha, kterou jsi kdy držel v ruce – neroztrhne se, ani kdybys ji svěřil do rukou na otestování Yazimu.“ A prosím, oceňte to úsilí, které ho stálo, aby při těch slovech nezatřepal prstíky a nenechal z nich pro trochu dramatického efektu spadat pár zlatých třpytek. „A… nemusíš se bát, že bys ji ztratil. Je vážně přilnavá, když chce. Ale i kdyby ti náhodou sklouzla… vrátí se k tobě během pár chvil,“ mrknul na něj ještě, culíc se na černovláska jako měsíček na hnoji.
Sledoval ho, jak si ze stuhy plete cop (moc hezký, o tom žádná, pat pat pro Tai-Taie za snahu!), a zatím se jal postarat o další části jeho problémů. Koneckonců… Chiwen neměl svou magii jenom na okrasu, a to, jaké její rozsahy byly (pořád nezapomínejme, že byl druhý nejstarší, pyšnit se jí rozhodně mohl), znamenalo, že postarat se chlapci i o takovou drobnost jako jídlo je pro něj… no, inu, drobnost. Takže když Tai-Yang dopletl copík, Chiwen rádoby ledabyla hrábnul do širokého rukávu zlatého hanfu, z něhož vzápětí vytáhl konec všech jeho utrpení – a sice malou napodobeninu misky z jídelny. Jenže, jelikož to šlo od Chiwena, to měla svoje změny, jistěže – bílý porcelán byl lemovaný zlatým okrajem a v misce se skvěla další zlatá podobizna zkrouceného draka. A hůlky, co v něm ležely… nemusíme už dodávat, jakou měli barvu, všem je to jasné? Ano? Perfektní. „Co se týče toho jídla… tady máš, ať neumřeš hlady."

A co se týče náhlé poznámky pro jeho oblečení… pobaveně se uculil, když Tai-Yang tak náhle změnit povahu celé debaty. Ale na jeho obranu… Chiwen stokrát více preferoval tohle. Moci se usmát po každé větě bylo snazší než se držet nějakého rádoby škrobeného morálního kodexu a tak. „Xiè-xie, Tai-Yangu. Nemůžu popřít, že to nebyl dnešní plán,“ usmál se pobaveně na chlapce, viditelně potěšený změnou tónu.
„V tom případě, pokud přijmeš mou nabídku… dohnat všechno by bylo ideální. A jelikož se spolu s tím vším pojí i meditace… nech mi ti ukázat místo, kde se ti něco takového bude dařit stokrát lépe, než tady ve svatyni,“ pokývnul mu, aby ho chlapec následoval, než se vydal ke zlatému schodišti v úplném rohu svatyně. Schodiště je vyvedlo vysoko nad úroveň všech míst v chrámu (nedivil by se, kdyby byla Tai-Yang zadýchaný tou cestou, a pokud by zatoužil po přestávce, vyčkal by na něj), než se ocitli na vnější terásce, kde se mohl Tai-Yang poprvé podívat na malý div jeho chrámu – lávové políčko.

Chiwen neváhal. Venku mrzlo, a i když stříška nad nimi bránila sněhu, aby se na ně usazoval, vítal rozhodně víc teplo. „Neboj se, láva tě nespálí, pokud do ní omylem šlápneš – mým potomkům se tu nikdy nic nestane.“ Aspoň dokud si nevyberou cestu někoho jiného, ale… detaily, detaily! „Navíc… je tu v té zimě příjemné teplo.“ Dodal ještě, než se rozešel po kamenech až do středu, kde byl jeden podstatně větší než ostatní, dobré dva metry průměru, kde se usadil a vyčkal, až se za ním vydá i chlapec.

Tai-Yang protáhl výraz do 'fakt jo?' výrazu. Znovu, protáhl koutky úst dolů a obočí povytáhl nahoru. Pak pokrýval hlavou uznáním s pohledem upřeným na zlatou stuhu, která se údajně nepřetrhne. „Hoooo,“ vyloudil zvuk uznání a vrátil svůj výraz zpět do normálního rest výrazu, pobaveného a někdy možná trochu kritizujícího. V očích se mu na vteřinu objevila jiskřička, jako by chtěl přijmout tu výzvu která mu mohla a nemusela být odhalena. Jako by chtěl přivázat stužku ke sloupu a na druhý straně ji přivázat k býkovi, kterého by lákal červenou vlajkou. Nebo duhovou? To je asi jediná, kterou by zrovna on mohl mít po ruce. Anyway, jo. Řekl si, že to ještě promyslí a rozhodl se soustředit na pokračující konverzaci.
Vrátil se pohledem k Chiwenovi, který vytáhl z rukávu celou misku i s hůlkami. Nemá tam třeba celou kuchyň? O co, že když si chce dát šlofíka, vyloví si z rukávu polštář a deku ve zlatým saténovým povlečení a druhýho rukávu vytáhne celou postel. Uchechtl se nahlas a pomyslel si dim sum knedlíčky a opravdu se tam objevily. „Díky, myslel jsem, že umřu,“ a pustil se do jídla.
Tai-Tai se znovu uchechtl po přiznání Chiwenova dnešního plánu vyzývání zraku ostatních, kolik toho jejich oči zvládnou. Takhle to přímo neřekl, ale uznejme. Yeah.
„Meditace...“ zamumlal si pro sebe po tom, co Chiwen domluvil. Tai-Yang měl takový šimravý pocit, že zrovna tohle mu tak moc nepůjde. Kdykoliv se o něco takového pokoušel, asi dvakrát, rozhodně ne opakovaně, usnul. Prostě vypnul.
Není to tak, že by považoval vnitřek svojí hlavy a mysli nudný, to vůbec ne. Ale, když zavřete oči je tma a se zavřenýma očima a ve tmě se normálně...spí. Nehledě na to, že Tai-Yang je zvyklý přemýšlet nad věcmi a usnout v půlce přemýšlení. Takže když má zavřený oči, je tma a přemýšlí, i když se má třeba snažit to nedělat, usne.
Dojedl a pár sekund přemýšlel co dělat s miskou. Podíval se na Chiwena a zvedl mistku v rukou. Němě se ptajíc co s ní teď?
Díky téhle myšlence Wu Tai-Yang vystoupal schody tak do půli bez viditelných problémů. Jakmile si ale uvědomil, že jde dlouhých schodů, jak to bývá, začali tam problémy. Psychika je zajímavá věc. Je zajímavé, jak moc může jediná myšlenka ovlivnit hranice těla.
Každopádně Tai-Tai si pauzu nevzal, ale nahoru dorazil trochu bez dechu a stehna mu říkala, že až se večer bude ukládat, nebude to příjemné. A co teprve vstávání.
Z toho se překvapivě rychle vzpamatoval, když opravdu málem do oné lávy šlápl. Přizvedl si sukni jeho hanfu a Chiwena následoval. „Fakt?“ jejich odolnost ho zaujala. „Takže teoreticky bychom se mohli koupat v lávě a mít to něco jako něco mezi saunou a normální koupelí?“ zajímalo ho. To je hustý, koupání v lávě. Kdo může říct, že se koupal v lávě? Pobaveně nad tím přemýšlel. Jemu se stalo spoustu divných věcí, včetně posmrtného života, dračí krvi a kdo ví co ještě, ale koupel v lávě je to, co mu přijde nejvíc cool.

>>> Lávové políčko