Svatyně (Suanni)

Suanniho svatyně je taková, jakou byste od Draka boje očekávali. Laděná do temně fialové a s mnoha exempláři starých střelných zbraní pověšenými na zdech. Ve vzduchu se vznášejí poletující světelné koule, nezhasínající dnem ani nocí, a odkudsi zpoza stropu zní melodie ukryté zvonkohry. Místnost je doslova obalena pečetěmi od pohlady až ke klenutým stropům – ochrany přeci jenom není nikdy dost, no ne? též zde najdete několik rozvěšených terčů – z nichž sem tam pořád trčí pár zbloudilých šípů. Přestože hlavní cvičiště se nachází venku, za chrámem, neodmyslitelně stopy po boji najdeme i zde.

Ve středu svatyně, u oltáře a vysoké sochy draka z temně fialového kamene, polehává většinu času veliká černá hromada chlupů. Jde o Hao Haiza, zdomácnělého démona Hudou, který se do Tianma dostal před pár lety jakožto vyplašené štěně, kterého ze Sféry víry a naděje přinesla Muchou, Suanniho aktuální pravá ruka. Pokud byste prošli kolem, aniž byste ho aspoň podrbali za ušima, vrhnul by po vás tak ublíženým pohledem, že pokud byste svůj čin nenapravili, pravděpodobně by vám způsobil jen on sám o sobě doživotní deprese.

<<< Lekce meditace

Z lekce zamířil rovnou do chrámu, ač cestou ještě neměl ani byť jen sebemenší tušení, co dalšího by měl mít v plánu. I když v moment, kdy prošel dveřmi a… objevil se v tmavě fialové svatyni, nad čímž se musel jemně pousmát, neb na meditaci s barvou místnosti měl pravdu! Tak či onak, když už tak stál ve svatyni, přímo před sochou zobrazujícího jeho dračího předka, rozhodl se, že by si to tam mohl pořádně prohlédnout. Alespoň mám čím zabít čas… navíc se mi to bude hodit do meditace, no ne? Řekl si sám pro sebe a samotnou místnost si prohlédl, jakoby zde stál poprvé. Tedy, ono to není tak daleko od pravdy. Až teď si prohlédl pořádně vše, co místnost nabízela. Sochu, fialové zdi, pečetě, na kterých se rozhodně nešetřilo… A taky terče. Dobře, ty jsem tady asi nečekal, koneckonců, nebyl zrovna mistr na to, jak by taková svatyně měla vypadat, však terče rozhodně nebyly něco, co by v takové místnosti očekával. Ale kdo nakonec byl, aby něco takového soudil, že? 
Pomalými kroky se vydal blíž k tmavé soše… Hleděl na ní jako na svatý obrázek. V Číně měli takových svatyní hned několik, ale nebudeme si lhát, Mu Yang nikdy v žádné nebyl. Minimálně si to nepamatoval, neb to tehdy pro něj nebylo nic důležitého. Teď to ale bylo jinak, věděl, že se mu tohle bude hodit do budoucna. A… i když tušil, že by si místnost měl prohlédnout pečlivěji, když očima sjel dolů, k nohám sochy a všiml si černé hromady chlupů, nějaké prozkoumávání šlo tentam. „Ahoj, kamaráde,“ pozdravil zvíře a klekl si k němu. Hned do jeho uhlově černé srsti zabořil ruku. „Můžu si k tobě přisednout?“ Zeptal se, ač věděl, že nedostane odpověď. A tak to prostě udělal. Sedl si k démonovi. Nechal ho, aby si položil hlavu do jeho klína. Vytrvale ho drbal mezi ušima a očima stále bloudil po stěnách chrámu. 
Za nějakou dobu to ale vzdal, svatyni určitě jen tak nenarostou nožičky a neuteče, prohlédnout si ji bude moct i někdy jindy. Zaměřil se spíše na zvíře, které se spokojeně válelo na něm: „Víš, že jsi zatím jediný, s kým jsem tady dobrovolně strávil víc času?“ Prozradil mu. Ne, že by tam seděl dlouho, ale… to už dost vypovídalo o tom, jak na tom byl s ostatními dráčaty. „Taky mě štveš nejmíň,“ dodal ještě. Což byla spíše narážka na jeho staršího bratra než na ostatní. S nim neměl ještě takovou čest. Tedy, ne, že by o to zrovna dvakrát stál. Přesně v tuhle chvíli se projevovala jeho introvertní povaha. Radši seděl sám ve svatyni s černou koulí chlupů a muchlal, než aby se seznamoval s ostatními. Ale to je v pohodě, ne, že by to bylo něco jiného od domova, pomyslel si kysele. Ani za života neměl moc přátel. Spíš… no, vůbec. Spoléhal se spíše na svého staršího bratra, ale… ten je jednou docela nedobrovolně opustil a tady ho pěkně štval. „Víš co? Budeš mít kamarád ty! Tak,“ spokojeně kýval. Takové hledání kamarádů neznělo tak špatně! Zvlášť, když ten nový kamarád byla roztomilá koule chlupů.

<<< Ošetřovna, opět (poněkolikáté v řadě) vykopnut


Nebyl to vztek, s čím Suanni rázoval jako ztracená duše po vlastním chrámu, nýbrž frustrace. Bylo mu jasné, že nijak nepomůže na ošetřovně tím, že bude sedět na Yuzuem jako zlá sudička (nebo spíš hromádka neštěstí, pokud by ho viděl kdokoli další), ale přesto nenesl nejlépe, když ho jeho starší bratr už několikrát poslal pryč s tím, že by měl taky dýchat, nejenom se třást nad tím, jak na tom bude jeho syn. Jistě, Yuzu byl v těch nejlepších rukou, Taotie měl v tomhle Suanniho největší důvěru, ale stejně – nenáviděl pocit bezmoci. Byl zvyklý mít nad situací kontrolu, kolikrát byl několik kroků napřed před situací – tohle pro něj bylo úměrné zahnání do kouta, svrběla ho z toho frustrací a podrážděním celá existence.
A nejenom z toho – moc dobře si všímal, že nechal tu situaci ho pohltit, kašlal na většinu povinností, co měl mít. Kromě Taotieho mluvil za poslední dny jenom s Muchou – a to i přes to, že mu Nový rok na Tianmo přinesl dva potomky. To, že si zatím nedokázal najít čas ani na jednoho, ho pronásledovalo zrovna tak palčivě. Zi Rui se po slavnosti toulal kdo ví kde a Mu Yanga viděl pouze na dnešní hodině, což nebylo zrovna prostředí vhodné na to s ním jakkoli víc blízce mluvit. Chtěl to napravit, jenom netušil, zda to bylo v tomhle rozpoložení tím nejlepším nápadem. Kdo ví, jakým dojmem musel působit.

Nitě osudu si však řekly, že jeho izolace už bylo dost, protože když ho kroky, zatímco bloumal po chrámu, zavedly do jeho svatyně, naskytl se mu pohled, který neočekával, až do míry, že ho zastavil na místě na schodišti. V nohách sochy ležel jako obvykle psí démon, hromada mazlivých chlupů, jehož nejděsivější součástí byla identita, avšak měl společnost – klečel u něj jeho mladší potomek, Mu Yang, obě packy zabořené do démonovy srsti. A také si nemohl nevšimnout, že na psa mluvil – jeho sluch byl nejcitlivější na Tianmu, bylo by podezřelé, kdyby ne. Zachytil pár posledních vět. A jistě, všiml si už na hodině, že se chlapec držel dál od ostatních, ale nenapadlo ho, že to bude tak… moc hluboké. Jistě, na občasné samotě nebylo nic špatného, ale po tom, co teď vyslechl, se mu i navzdory pevné masce sevřelo srdce.
Pokud šlo o jeho děti… byla to jeho velmi slabá stránka, samozřejmě.
A tak promluvil. S tím, že se možná tak trochu plížil jako duch, bude zázrak, pokud Mu Yang při zvuku jeho hlasu nedostal malou zástavu srdce, ale… minimálně nepromluvil, když už byl těsně za ním, což bylo rozhodně úspěšné! Aspoň… z jeho pohledu to byl kompromis, nehodlal kvůli komukoli začít dupat a ač ho mohlo prozradit ohnivé psisko, kdyby k němu zvedlo hlavu, to až moc blaženě leželo na zemi a nechalo se drbat, bez jediné špetky zájmu o okolí v srdíčku. Tomu říkáte pořádný hlídač, vskutku. Kdyby se na něj zezadu řítil démon, dost možná by si toho ani nevšiml. „Pokud si tohohle… kamaráda chceš vážně přivázat, zkus mu dát tohle. Pokud mu něčím chceš zvednout náladu, pamlsky vždy fungují.“ A pokud se Mu Yang otočil, což snad ano, mohl jen postřehnout, jak jeho směrem letí maličký hozený váček na stahování koženou šňůrkou, jenž byl naplněný čímsi, co zatím bylo chlapci skryto. „Dávej pozor, trochu to pálí,“ upozornil ho, než chlapec stihl ve váčku byť jenom zkusit zalovit. Ve váčku totiž mohl najít pár pořád doutnajících uhlíků – nemohl se o ně spálit, ale přesto byly teplé, což byl stav, v jakém je udržoval právě ten malý kouzelný váček. Byla to magie Chiwena – nikdy v něm pamlsky nedojdou. Váček běžně putoval mezi dráčaty v jeho chrámu a jím samotným.
Bylo to malé gesto, ale fakt byl, že začínání konverzací vždycky byla slabá stránka snad každé introvertní existence, drak nebo člověk. Byl to malý tanec kolem toho, na čem tu konverzaci zahájit. A hlavně zjišťování, v jakém rozpoložení chlapec je, koneckonců... pokud by skutečně chtěl být sám, Suanni se mu vnucovat nemohl. Nicméně, neměl pocit, že ho teď pošle pryč, a rozhodl se na tom pocitu založit i to, že se ozval.

Mezi zvířaty se kamarádi vždycky hledali snadněji. Ať už to bylo kvůli tomu, že zvířata sama o sobě nebyla zákeřná anebo nesoudila na první pohled. Tak či onak, ani tentokrát to nebylo jiné, když si Mu Yang sedl ke psímu démonovi a nechal, aby si mu do klína položilo hlavu. Mezitím ho hezky drbal v uhlově černé srsti. No vážně! Drbal ho teprve pár minut a už měl pocit, že s ním má nejlepší vztah na celém Tianmu. No, kdyby se tady někdo nechoval jako idiot, pomyslel si a protočil nad svým bratrem otráveně oči. Stále mu to leželo v žaludku, nemohl si pomoct a i když se snažil myslet na něco jiného… Alespoň se snažil nemyslet na to, myšlenky mu stále běžely tím směrem. Žralo ho to, rozhodně. Svým způsobem ho to i mrzelo, ale… byl dost tvrdohlavý na to, aby s tím šel něco dělat. Ať si za mnou hezky zajde sám, nedám mu hned všechno, bude se muset snažit. Což znamenalo, že se svému staršímu bratrovi snažil vyhýbat. I když… to vlastně nebylo tak těžké, když se zdálo, že má Gao x jiných věcí na seznamu, než si pořádně promluvit se svým mladším bratrem. 
Kdyby ho něco, respektive někdo, nevyrušil, pravděpodobně by tam jen tak seděl a drbal pekelného psa ještě nějakou chvíli. Avšak když se ozval hlas, poplašeně vyskočil na nohy, až se na něj Hao Haiza uraženě podíval, neb do té doby se po něm spokojeně a bez ostychu válel. 
Tak či onak, rychle se otočil směrem k hlasu… A než stihl vůbec něco říct, automaticky se natáhl po malém váčku, který letěl jeho směrem. „Hm… díky?“ Řekl nejdřív zmateně. Až na to mu došlo, že Suanni musel slyšet to, co říkal démonovi. Trapností mu mírně zrůžověly tváře. 
Poupravil si brýle na nose a pořádně se podíval na váček v jeho rukách. Jen přikývl nad upozorněním, ať se nespálí, než ze sáčku vylovil dva uhlíky a hodil je psovi vedle. „Takže… on jí uhlíky?“ Otočil se na svého dračího předka a znovu se podíval na sáček s uhlíky. Mohlo ho napadnout, že takový pekelný pes se asi neživý obyčejnými granulemi, samozřejmě. „Pije obyčejnou vodu nebo místo toho pije třeba… já nevím, samotnou lávu?“ Napadlo ho, koneckonců, v tu chvíli by ho to asi nepřekvapilo. 

A… pokud Suanni nějak nepokračoval, nastalo trapné ticho. Mu Yang jemně kopl špičkou boty o zem a pohledem zůstal bloudit po zemi, protože… no, jinak neměl co dělat. Navíc, rozhodně ho nenapadlo, o čem by se tak mohl bavit se svým dračím předkem? „To je ale hezké počasí, že?“ No… spíše ne! Nebudeme si lhát, rozhodně nebyl dobrý ve vymýšlení nebo udržování konverzace. Napadala ho však jedna věc, na kterou by se mohl zeptat… Ač tušil, že se mu odpověď nebude zrovna líbit. „No… ty jsi slyšel, to… celý?“ Zeptal se nebo spíš… zamumlal. Pořád se cítil docela trapně, i když červená barva mu z tváří snad už zmizela. 
Nechtěl před ním působit neschopně. Jako někdo, kdo si nedokáže najít kamarády ve skupině lidí, přestože přesně tohle byl. Neuměl se tak lehce seznamovat nebo navazovat nová přátelství. Většinou byl odkázaný na to, aby si ho adoptoval nějaký extrovert, který si ho všimne… A to nebylo zase tak často, aby se Mu Yang mohl chlubit velkou skupinkou přátel. Ale… třeba by ho mohl uhrát na to, že vlastně má hrozně moc přátel, jen potřeboval být chvíli sám! Jo, to mi bude věřit stejně, jako to já věřím sobě, problesklo mu myslí a… on si nad tou myšlenkou povzdechl.

Než si to rozmyslel, nebo než by Mu Yang zmizel, přešel pár lehkými kroky k chlapci a pekelnému psisku, které spíš než ty dva hladově sledovalo váček, o němž moc dobře věděl, co v něm je… Suanni byl rád, že tenhle mazlík nebo nějakou formu lávových slin, jelikož kdyby ano, už by se v nich celá svatyně topila. Naštěstí pro celé Tianmo, pekelní psi neslintají.* Suanni si nejprve k psovi dřepl, poté to ale maličko vzdal a prostě se posadil přímo vedle nich na podlahu. Špína tu rozhodně nebyla, ani on si nepotřeboval držet nějakou falešnou masku přehnané uhlazenosti. Mu Yang nevypadal, že by zrovna ocenil něco takového. A společně s tím usazením a tím, že se jal drbat psa za ušima, což bylo gesto, které démon s blaženým povzdechem přijal, stále somrující u chlapce dobroty, odpověděl mu, konečně: „Řekl bych, že je k našemu nezměrnému štěstí, že nedělá ani jedno. Ve vodě by strádal a… Chiwen by jistě neocenil, kdyby mu postupně vypil celé lávové políčko,“ usoudil s malým úsměvem, než Mu Yangovi nabídl něco informativního: „Démoni nemají zapotřebí jíst, pít nebo snad spát, přesto… démoni, které najdeš tady, jsou možná mými bratry maličko… rozmazlení. Samozřejmě jenom shodou náhod jsou takoví až od chvíle, kdy si je u sebe byť jen chvíli držel Chiwen.“
Co na to říct, Chiwen byl taková jejich rozmazlovací stanice, ať šlo o zvířata, démony nebo dráčata. Zdálo se, že na poslední záležitost ještě nikdo nepřišel, protože Chiwenovo nadšení do toho se o ostatní starat bylo… vážně něco. Přestože se to snažil držet na uzdě, minimálně u jeho potomků a následovníků se to vždy projevovalo. Ne nadarmo si všimnul na slavnosti toho, že Tai-Yang měl ve vlasech zapletenou tu zlatou stuhu – maličkost, která ale jeho slova potvrzovala jen a jen víc. Nikdo z jeho bratrů na to však nikdy nic nenamítal – Chiwen měl přesně tu auru staršího dítěte, jenom bez té části se o ostatní bát, což si plně převzal nejstarší Bixi, a tak ho nikdo nerušil v tom, aby si dělal, co v tomhle jen chtěl.
Když ale byla řeč o jídle a pití, ačkoli u psa… Suanni si chlapce změřil pohledem a pokud v jeho očích Mu Yang spatřil něco starostlivého, měl pravdu. Suanni možná uměl být studený čumák, ale… ne ke svým dětem, ať už je dělila jakákoli vzdálenost v krvi. „Na rozdíl od něho, ty ale určitě jíst potřebuješ. Viděl jsem, že po mé lekci jsi mířil přímo jezeru, takže nepředpokládám, že jsi měl oběd, a taky si nevšímám, že bys tady měl něco k večeři.“ Ať to bylo sebevíc absurdní, Suanni prostě zněl jako mamča, která vás hlídá, zda jíte, a když ne, zahrozí vám špatulou. Na to zalovil v jednom z dlouhých záhybů hanfu – bylo plné tajných kapes, a rozhodně se všechny neukrývaly na jeho těle. Stínová magie uměla být… velmi nápomocná. „Tady máš. Prosím, najez se,“ při těch slovech podal Mu Yangovi malou misku, ne tak velkou, jako byly ty v jídelně, ale postačila bohatě stejně svému účelu. Pokud ji přijal, prostě se v ní po kontaktu s jeho rukou objevil pár obyčejných bambusových hůlek.

Nemělo cenu lhát, když už se chlapec ptal, a Suanni neměl ani v úmyslu lhát, kdyby snad bylo lepší tak učinit. „Slyšel,“ přikývl jemně, častujícího ho opatrným pohledem. Nechtěl ho vyděsit, na druhou stranu, řekl to s tím utrápeným podtónem, který rozhodně drakovi neunikl. Jeho sluch byl skutečně něco, něco takhle blízko vysloveného nemělo šanci uniknout mu. Navíc, nemít to vepsané v hlase… svítilo mu to z očí a z řeči těla. Že se něco dělo bylo evidentní – zvlášť když on byl tady, zatímco jeho druhý potomek… kdo ví kde. Suanni ho cítil opustit chrám, když zmizel na Gonfovu lekci, ale o jeho aktuálním stavu nevěděl vůbec nic. Mohlo by mít s jeho stavem něco společného, že nebyli spolu? Už na slavnosti se sobě dost vyhýbali. Nebyl tak, co by jim do toho jen tak sám od sebe chtěl kecat, ale… starost neutajil. Zvlášť pokud teď viděl, jakou daň si ta situace vybírá na Mu Yangovi.
Tak mu místo zbytečných otázek, které by mu mohly jen ublížil, nabídl něco jiného. „Draci umějí být hodně popudliví, víš? Přiznám se, že hlavně ten můj je dosti… vybíravý, když dojde na společnost. Zvlášť i pokud se mu někdo něčím znelíbí. Je dost pravděpodobné, že dokud si nenajde osobnost, k níž by byl ochotný se přiblížit, můžeš si přijít, že zbytek dráčat je… planý. Nezajímavý na to, aby stálo za to se pokusit o cokoli společenského. Vidíte tohle společnýma očima, jen si to možná ne vždy uvědomuješ. Nicméně… nikdy se nestane, že takový stav trvá napořád.“ Neměl v úmyslu mu slíbit, že se něco najde hnedka, jak už řekl… neměl v lásce lhát, a nebyl Pulao, aby viděl do budoucnosti. „Neznáš všechny, kteří sférou kráčí. Je brzy dělat ukvapené názory na to, že to tak zůstane, pokud jsi slepý všem možnostem.“ Nepůsobil nijak neschopně si kamarády najít – tohle je individuální věc. Navíc, od Suanniho v tomhle nemusel hledat žádné odsouzení… sám zažíval vůči mnohým onu planost, kterou popsal Mu Yangovi. Samota nebyla špatným přítelem, když si s ní vytvoříte vřelý vztah.


* …tohle by si zasloužilo skončit jako motivační citát někde na tričku.

Měl v plánu chvíli tulit psa, než by se vydal do pokoje a… šel by prostě spát. Nic jiného v plánu neměl a už rozhodně ne to, že by narazil na Suanniho. Ne teda, že by chtěl zmizet hned, jak se dračí bratr objevil, jen… ho tady rozhodně nečekal. Tedy, byl v jeho chrámu, samozřejmě! Ale asi nečekal, že by se prostě jen tak objevil, hodil mu pamlsky pro ohnivého démona a jen tak si sedl k nim! A… tak si prostě sedl zpátky k nim, protože co jiného měl dělat, že?
Pobaveně se uchechtl nad představou démona, který by spoko vypil celé lávové jezírko a… potom by pravděpodobně lehl na místě a hodil si zasloužený napík. Protože ten napík by si rozhodně hodil! „Je Chiwen taková mamča na rozmazlování… magických mazlíčků?“ Musel se zeptat, když ho to napadlo! Kdo ví, jak nadšený by byl Chiwen, kdyby věděl, jak se o tom mluví, ale… třeba by se mu něco takového zamlouvalo! I přes tenhle fakt měl Mu Yang dost pudu sebezáchovy, aby taková myšlenka zůstala jen mezi ním a jeho dračím předkem. Tedy pokud mu to Suanni nevyslepičí hned, jak dostane šanci, ale snad ne! 

Zmateně na něj zamrkal, když se na něj zadíval s takovou starostí v očích, až si připadal, že je mu zase pět a přiběhl domů s odřenými koleny… Avšak zmatenost hned na to vystřídalo mírné uražení, když mu před nos nacpal misku na jídlo. Nespokojeně zkřížil packy na prsou a… mírně nafoukl tváře, což byl zvyk, který si ani neuvědomoval, ale byl tady. „Najedl bych se potom!“ Což… nebyla pravda a pravděpodobně to věděli oba. On by se do jídelny někdy dokopal, samozřejmě, až by ho dokopal hlad. Do té doby? No, do té doby by se jídelně pravděpodobně vyhýbal. Ač ne z důvodu, že by nechtěl jíst. Spíše z toho, že by nechtěl narazit na Gaa. Nakonec se však nehádal, neb připomenutí jídla zapříčinilo, že si jeho žaludek uvědomil, že opravdu dlouho nic neměl a dal to pořádně najevo. Což nebyla situace, kterou by mohl jakkoli zakecat… „Díky,“ zamumlal tedy jen proto a vzal si misku, ve které se objevilo jídlo, do kterého se pomalu pustil. 

A potom… no, potom tady byla ta otázka, jestli Suanni slyšel. Což… slyšel, samozřejmě. A Mu Yangovi to bylo jasné, možná tam přeci jen přebývala maličká naděje, že třeba ne a on by se mohl tvářit, že se nic neděje! Jenže i ta poslední kapička naděje umřela, když mu drak odkýval, že slyšel. A tak prostě svěsil hlavu a utekl očima do misky s jídlem, protože to očividně bylo jednoduší, než se dívat Suannimu do očí. Nikdy neměl moc kamarádů, ale od doby, co se objevil na Tianmu, cítil se vážně osaměle, i když… normálně by tvrdil, že je to v pořádku a jemu to nedělá žádný problém! Měl však tušení, že Suann moc dobře ví, že by jen kecal jemu i sám sobě. Za všechno může Gao, tak. Kdyby se nechoval jako idiot, nic z tohohle by se nedělo, tohle je všechno kvůli němu! Napadlo ho a… na malou chvíli pomohlo celou situaci hodit na záda někomu jinému, to… na tom však nic jiného nemělo. Mezitím, co Gao byl draci ví kde, Mu Yang zůstal v chrámu se psem. Ne že by si stěžoval! Pekelný pes byl určitě fajn společnost, ale bylo tady něco, co by rád vyřešil a uhlově černá srst na tom nejspíše nemohla nic změnit. 
Trochu přikývl, nechal ho domluvit a až, když se zdálo, že nebude pokračovat, opatrně se na něj podíval. „No… co když pro něj nebude nikdo dost dobrý?“ Byla to otázka, kterou položil s těžkým srdcem, neb… samota nebyla špatná… Minimálně ne do té doby, dokud ji nebylo moc. „Navíc,“ nadechl se na začátku, následovala ale dost dlouhá pauza, než se rozhodl pokračovat. „Nevím, možná není problém u ostatních. Třeba jsem jenom divný já,“ rychle se podíval na Suanniho, jak se na jeho slova tváří, než opět uhnul pohledem. „A… vím, že je tady hodně jiných… hm, draků?“ nejspíše mohl použít lidi a drak vedle by mu hlavu neutrhl, ale víte co… když už to lidé v podstatě nebyli. „Nikdy mi nešlo se seznamovat, rozhodně ne, když je ten někdo naprosto cizí… a tady jsou hrozně cizí všichni. Zároveň ale všichni vypadají, že jim nedělá problém se seznámit a… a. Jak se seznamuje s lidmi, probůh… Je to pěkně složitý. Asi to vzdávám rovnou, ukradnu si tady psa a budu spokojeně existovat s ním! Ten mému drakovi očividně nevadí,“ vysypal ze sebe. Za tu dobu, co u tady existoval, tohle bylo snad nejvíce slov, které kdy řekl.

Při slovech, že zůstane jenom se psem, si Suanni změřil psího démona pohledem, který se Mu Yangovi mohl zdát trochu… zvláštní. „Inu, co se psa týče…“ Hao Haizi si ho jenom prohlížel, nevinnost sama, ale Suanni viděl, jak se za těma plamennýma očima objevil záblesk škodolibosti. Jediný pohled na draka mu však řekl, že ať by mohl dělat jakékoli kraviny, nebude je dělat tak, aby jakkoli mladému chlapci ublížily. „Nechci tě od něj odrazovat, jen prosím nezapomínej, že je to démon. Mnoho dráčat se nechá na Tianmu čerstvě po příchodu zlákat tím, jak démoni působí. Mnozí jsou dost… vyjukaní, pokud dojde na něco, co od nich nečekají – nespočítám ti, kolik dráčat mělo zástavu srdce, když se před nimi Qilin proměnili do lidské podoby…“ Obzvlášť jedna si na tohle plašení až moc potrpěla – Chao-Xing však už byla mimo Tianmo dost dlouho na to, aby na ni skoro zapomněl. „Ale nic ti neudělá, toho se neboj. Ví dobře, že to není dobrý nápad.“ Pronesl to ledově klidně, ale pes moc dobře vycítil, že v tom gestu se ukrývala malá pohrůžka, a sklopil zlaté oči.
Poté se však drak znovu otočil na chlapce a němá výhrůžka byla zase pryč. „Více už jsi Chiwena vystihnout nemohl,“ odkýval mu, neobtěžoval se přitom skrýt teatrální povzdech. Měl staršího bratra rád, ale… nad některými jeho kousky mu zůstával rozum stát. „S jeho tempem brzy každý démon, kterého potká, skončí buďto spálený, anebo ochočený na domácího mazlíčka.“ Byla jenom otázka času, kdy si Chiwen založí malou démonskou chovnou stanici a bude démony dráčatům distribuovat jako mazlíčky. Potěšte draci dne, kdy se něco takového stane… protože to byl Chiwen a byla jen otázka času, kdy ho takový podobný „spásný“ nápad osvítí.

Mu Yang vypadal jako nakopnuté štěně, o tom nebylo moc pochybností, a Suanni se přistihl, že ten pohled mu drásá něco tam uvnitř. Srdce, s největší pravděpodobností. Neměl tenhle pocit často, nebyla to ani tak lítost ve své čisté podobě, ale něco velice blízkého. Vidět, jak se jeho potomek trápí, a nemoci mu v tom nijak pomoci, protože tohle prostě nebylo něco, co mohl Suanni jakkoli ovlivnit, bylo to nejhorší, co na tom mohlo jen být. Mohl si tedy vyžádat maličkou audienci u Pulaa a něco málo vyzjistit, ale… pořád, tohle bylo něco, co čeho by se neměl žádným způsobem motat. Ačkoli byl přesvědčený, že šlo prostě o sérii špatných náhod a že se to určitě spraví, nemohl mu dát garanci, kdy to bude. Draci si k sobě táhli ostatní, možná byli popudliví, ale nebyli naprostí samotáři – a jemu se vážně nelíbilo, že by se to mohlo podepsat na Mu Yangovi. Chlapec, když si odmyslíte to, že působil smutně, nikomu nic neudělal a to poslední, co by si zasloužil, byla jakákoli forma samoty, když stál o opak. Jediné, co s tím Suanni mohl dělat, bylo být tady a dělat mu společnost sám – zatím se nezdálo, že by měl Mu Yang v plánu vzít před ním do zaječích, tak toho musel využít.
Zavrtěl hlavou. „Tohle neříkej, Mu Yangu. To poslední, co v sobě máš v tomhle hledat, jsou chyby. Je to špatná souhra okolností, ano, to nepopiratelně – avšak stále to neznamená, že by v tobě bylo něco špatného.“ Věnoval chlapci malý, povzbudivý úsměv. Neusmíval se často, obvykle k tomu neshledával důvod, ale teď tam rozhodně byl – úsměv i důvod. „To, že jsi měl pár špatných dní, je něco pochopitelného. Prošel sis hodně věcmi najednou a možná to bylo právě to, co ti na chvíli vytvořilo ten blok. Každé dráče reaguje na svou smrt jinačím způsobem, neznamená to, že bys byl jediný, kdo se drží stranou prvních pár dní. Je jich tu víc, ovšem chápu, že skupinky se postřehnou snáze.“ Na chvíli se odmlčel, dávaje mu prostor na případnou odpověď, než dodal: „Jsem si jistý, že to navždy rozhodně nepotrvá. Někdo se najde – jen tomu musíš dát volný průběh.“
Suanni věděl, že hledat někoho na sílu prostě… nešlo, ať si kdo chce tvrdil, co jenom chce. A Mu Yang působil jako chytrý kluk, drak věděl, že se nebude do něčeho takového pouštět, přesto… si tu poznámku neuměl odpustit.

Zvědavě nakolik hlavu na stranu, nejspíše jako pekelný pes, jako kdyby něčemu nerozuměl. A jestli čekal hodně věcí, tak… ne asi to, že by se mu pes mohl změnit pod rukama do lidské podoby. Hodil rychlým pohledem po stvoření a… pro dnešní večer měl nejspíše drbání dost. Pokud by si Hao Haizi chtěl stěžovat, mohl za to Suanni! „No… pokud to je to jediný, co mi hrozí?“ Čekal, že by mu pes mohl třeba ukousnout ruku, v tom horším případě hlavu. Tohle ale nebylo tak… hrozné. Minimálně mu to zatím tak nepřišlo. Taky si z něho mohl udělat kousací hračku, že jo! „Umí tohle všichni démoni? Proměňovat se do lidské podoby?“ Zeptal se, zvědavost hlase byla očividná. To víte, o něčem takovém slyšel poprvé! Nedalo mu se nezeptat.
V další chvíli mu však pobavenost blýskala v tmavých očích. Vnímat Chiwena jako někoho, kdo sbírá toulavé démony jako někteří lidé toulavé kočky a nadšeně je rozmazluje… bylo zvláštní, ale rozhodně ne špatné. Dávalo to Chiwenovi naprosto jiné světlo, než jak nejspíše na první pohled působil. Ale jelikož mladík viděl Chiwena jen na slavnosti a… tam sotva věděl, že je to Chiwen… upřímně? V tuhle chvíli nejspíše taky moc nevěděl, kdo z dračích bratrů Chiwen je, ale… měl už svou menší představu. Ač to nejspíše bylo daleko od toho, jak druhý nejstarší dračí bratr vypadá a působí. „Myslíš, že kdyby mohl, udělal by si chovnou stanici na démony? Na nějaké… menší! Možná ne tak nebezpečné,“ ne, rozhodně netušil, jak démoni fungují a jestli takoví existují. Ale pokud ano a tahle myšlenka se ke zlatému drakovi dostane, všichni dáváme Chiwenovi tak… den, než si vedle chrámu postaví chovnou stanici.

Svěsil poraženecky ramena… nejspíše měl Suanni pravdu a on to viděl jen moc černě. I tak se toho špatného pocitu nedokázal zbavit. Byl to jako nekonečný kruh, do kterého, když se dostane, rozhodně není cesta zpátky. To nevíš, třeba je, pomyslel si pro sebe. Nebyl tak drzý, aby si něco takového odvážil říct nahlas. Místo toho se nadechl k jiné odpovědi: „Když to říkáš… asi máš pravdu.“ Pokrčil u toho neurčitě rameny a… smířlivě se na svého dračího předka pousmál.
Odložil misku s jídlem vedle sebe a stáhl si kolene pod bradu. Tušil, že má Suanni pravdu… Racionálně věděl, že je to prostě jen blbá shoda náhod, ještě nezpracované trauma z vlastní smrti a další okolnosti kolem… V tu chvíli se však cítil, že tohle už bude prostě…. Vždycky. „Asi… asi nechápu, jak se ostatní dokážou chovat takhle v pohodě, když pár dní dozadu umřeli,“ vydechl potichu. Tohle byla situace, kdy si uvědomíte věc pořádně až tehdy, když ji řeknete nahlas. „A… vím, že mi v podstatě nic není. Alespoň si nepřijdu, že by mi něco bylo. Jenže… já nevím, je to divní.“ Povzdechl si. Viselo tam ještě něco. Něco, co ho zevnitř užíralo více, než vlastní smrt nebo samota, ale ze všech sil se tomu snažil vyhýbat. „Myslím, že to je ten důvod, proč se mi asi nikdo nezamlouvá…? Všichni působí tak… v pohodě. A já jím to nemůžu vyčítat, samozřejmě. Jen mi to přijde zvláštní. Ale asi to prostě vnímáš jinak, když umřeš ty nebo někdo tobě blízký,“ na chviličku zavřel oči. Někdo blízký taky umřel. A Gao to pořád nevěděl. Věděl by, kdyby se zajímal, pomyslel si. Tělem mu projela nová vlna zlosti. Jen však otevřel oči a prohrábl si vlasy.

Když ho přestal drbat, Hao Haizi si chlapci položil hlavu na stehno a zadíval se na něj obviňujícím pohledem, který jasně říkal, že to, že ho přestal drbat za ušima, je naprosto neakceptovatelné. Suanni nad ním jenom protočil oči, než Mu Yangovi podal odpovědi na jeho otázky: „Ne všichni, je na nich, jaké podoby na sebe berou. Je nutno dodat, že démoni mají dost… jiné představy o chování se než lidé, proto je možná sem tam jejich chování ve zvířecí podobě pro dráče dost zvláštní, než si zvykne, že to tak prostě je. Nicméně… obvykle na sebe lidskou podobu berou jenom když na to mají náladu. Obvykle zůstávají v té, co je jim nepříjemnější, protože je jim to zkrátka nejbližší. Též… může jim krást energii, zůstávat dlouho v jiné podobě než v té přirozené, jako je tomu třeba i právě u těch zmíněných Qilinů.“
Nad představou Chiwena a chovné stanice na démony by se snad i pokřižoval, kdyby to nebylo tak… ironické. „Nedávej mu hlavně nápady, až bude v doslechu, prosím tebe, nebo mu s tou chovnou stanicí za trest budeš pomáhat,“ pohrozil mu naoko, přestože by nikdy svoje potomky k ničemu nenutil. Ale… to Mu Yang nemohl vědět, takže shush, zůstaneme u velkého zlého Suanniho, tak. „Pokud by to slyšel, postaral by se ještě ten den, že by byla zaplněná. Určitě bys měl tolik práce, že by ses ještě sám proklínal, že tě to napadlo,“ dodal ještě, na rtech mu přitom hrál malý pobavený úsměv.

Uvědomění, na co naráží, do něj udeřilo jako vlna. Neměl žádné předchozí info od Pulaa, které by mu řeklo, co se stalo, na to byl až moc dlouho a moc intenzivně zahrabaný na ošetřovně. Držel si však přehled o svých dětech a jejich rodinách natolik, aby věděl, že chlapci vyrůstali jenom s matkou – s matkou, kterou potkal podobný osud, jako její dva syny, pouze s tím rozdílem, že ona už se nikam dál nedostala. Suanni tušil, jak vypadá posmrtný život mimo Tianmo, a věděl, že ani jeden z nich už ji nikdy neuvidí. S tím, jak palčivě se zjevně tohle celé zabodlo do Mu Yanga, to byla situace, která byla jednou malou tragédií. I když smrt byla pro Suanniho už něčím, co vnímal jako běžnou věc, neodvratitelnou součást života, chápal, že mladík to viděl úplně jinak. Bylo mu koneckonců teprve osmnáct a jeho pohled na život a smrt byl diametrálně odlišný od draka, jenž byl starý několik tisíciletí. Pro něj to bylo něco nového, temného a hrůzného, zvlášť když se to sápalo po jeho blízkých. Před vlastní smrtí si zažil truchlení staršího bratra i byl zřejmě svědky smrti matky – to bylo na osmnáctileté dítě rozhodně víc, než by mělo kdy jenom vzdáleně prožít.
„Každý se se smrtí vypořádává jinak. Navíc… neřekl bych, že jsou s tím v pořádku. Mnozí z nich můžou zastávat to, že je potřeba se posunout dál. Jiní… prostě jenom velmi dobře lžou a nosí usměvavou masku.“ Způsoby vypořádávání se s takovou realitou byla různé, ale žádný z nich nebyl špatný – leč mnohdy byla některá dráčata trochu… kuriózní v nakládání s touto záležitostí. Chvíli se odmlčel, než dodal: „A většina z nich prožila pouze vlastní smrt. Dotkne-li se tě tato věc i skrze jiné… vždy je horší předstírat, že je všechno dobré.“ A pak, jelikož Suanni měl asi možná trochu těžkou chvilku, než se mohl Mu Yang nadechnout, co drak prostě objal. Jednak proto, že chlapec vypadal, že to objetí skutečně potřebuje, druhak… ho možná částečně potřeboval i sám drak. Téma, které probírali, připomínalo tu záležitost s Yuzuem, jenž se též málem postavil smrti čelem. Nenutil mu to a pokud cítil, že se chlapec chce odtáhnout, samozřejmě ho propustil a… možná by seděli chvíli v trapném tichu. Pokud ale ne a bylo to naopak, objetí mu pevně opětoval a… prostě v něm vydržel, dokud to chlapec potřeboval. Bylo to gesto, jakým se mu snažil říct, že i když ví, co má za sebou, zcela sám není – i když okolnosti se proti němu spikly v tak mizerné a nefér konstelaci.

Mírně, s omluvou v očích, se na něj uculil. Po tomhle zjištění, že by se mu démon pod rukama mohl proměnit na člověka… No, neměl zrovna chuť ho dál drbat, jako by nic neslyšel. Věděl, že to není obyčejný pes, samozřejmě. Avšak pořád… mu to nepřipadalo tak divné, jako fakt, že by mohl mít určitou lidskou podobu, se kterou by tady běhal. „Dobře…“ kývl pomalu. „Tak… až se přede mnou nějaký démon promění do lidské podoby, pokusím se nemít infarkt.“ Ač moc dobře věděl, že i tak infarkt mít bude. Minimálně už bude obeznámený s tím, že něco takového je… v rámci možností normální!
„Neříkej dvakrát, Chiwenovi by se rozhodně něco takového líbilo, přeci mu to nebudeš brát!“ Chudák by byl o něco takového ochuzený a co potom? Zvlášť co potom, až by se tohle zamlčelo a… plán Chiwenovy chovné stanice by se dozvěděl až několik let později?? Třeba by si na truc ty stanice udělal dvě, zamyslel se. Upřímně? Asi by ho to nepřekvapilo. Rozhodně méně, než démon v lidské podobě! „Třeba by to nebylo tak hrozné,“ pokrčil rameny nad vyhružkou, že by se o tamní démony musel starat. Určitě by to zvládl. Tedy… pokud by se všichni démoni nerozhodli, že by si jednu hezkou středu řekli, že se promění na lidi a rozutekli by se po celém Tianmu. V tu chvíli by se Mu Yang tvářil, že s nimi nikdy neměl nic společného.

Ale k trochu… depresivnější chvilce. Rozhodně neměl v plánu se s něčím takovým svěřit… Tedy, ne tak úplně, ale chápeme. A Suanni to očividně pochopil taky… Ač si to v tu chvíli možná pořádně neuvědomoval, byl rád, že drak vedle není úplně marný, co se týče hledání mezi řádky. Byl rád, že s někým o tomhle mohl mluvit, přestože to rozhodně neměl v plánu. Když pro něj Suanni představoval v tu chvíli jediného bližšího člověka… Na bratra byl stále naštvaný a s ostatními dráčaty se neznal.
„To… mě nenapadlo, upřímně,“ odpověděl mu trochu zkroušeně. Bylo to logické a pravděpodobné, že se ostatní jen přetvařovali, jenže v tu chvíli to neviděl jako žádnou z možností. Z jeho pohledu všichni byli v pořádku a existovali dál, jako by se nikdy nic nestalo… Zajímali by mě, jak to vnímá Gao, napadlo ho. Koneckonců, i když ho pořádně štval, tohle měli společné a… stále tam byla alespoň potřeba vědět, že je jeho starší bratr v pořádku, co se týče smíření se s vlastní smrtí.
Z myšlenek ho však znovu vytrhl Suanni, který se k němu naklonil, aby ho mohl obejmout. Mu Yang nejdříve ztuhl a… dost překvapeně zamrkal, ale neodtáhl se. Prostě se jen víc schoval do objetí, i když v normální situaci by na sebe rozhodně nenechal šmatkat. „Děkuju,“ zamumlal potichu, kdyby drak neměl tak citlivý sluch, snad by měl problém to i zachytit. Přestože by nikdy nepřiznal, že něco takového v tu chvíli potřeboval… přeci jen už mu nebylo osm, rozhodně to pomohlo. A aby tomu nebylo málo, k celé smutné situaci se přidal i déšť, který začal dopadat na střechu chrámu… S prvními zvuky kapek a bouřky se chlapec v dračím objetí zachumlal ještě víc. Nebál se bouřek, to vůbec ne, ale… bylo toho na něj prostě asi moc a on na chvíli potřeboval místo, kde by se před všemi těmi věcmi dokázat schovat. I kdyby byť jen na chviličku.

Zavrtěl pobaveně hlavou. „Zrovna u Haiziho se nemusíš bát toho, že by ti to udělal naschvál. Démoni a jejich podoba jsou zrcadlem toho, jaký byl člověk za svého původního života – a psí démoni bývají dost upřímní. Kromě toho i loajální a hlídají si, když si někoho oblíbí,“ dodal, než z váčku vylovil další uhlík a psisku ho hodil, na což se mu dostalo spokojeného sklapnutí čelistí, když pamlsek v letu pohotově chytil. „A když už by to snad zkusil… poznáš ho velmi rychle, věř mi.“ To, jak to myslí, už nechá čistě na Mu Yangovi a jeho zjišťování. Přece nemohl dráčeti prozradit hnedka všechno, no ne?
Otřásl se představou Chiwenovy malé chovné stanice. „To je přesně ten důvod, proč by mu to mělo zůstat zatajené,“ odtušil, než se otočil zase pohledem na chlapce. „U Chiwena jsi s tímhle v pořádku, ale… dávej si na takovéhle řeči pozor kolem Pulaa. Ten o nich bude vědět ještě dřív, než ty sám.“ Pulaovo spolčení se s Chiwenem v tomhle bylo víc než pravděpodobné, pokud by na to třetí drak kdykoli přišel, a on nemínil být ten, co bude Biximu na koberečku vysvětlovat, že ten nápad jde, leč omylem a nepřímo, od něj a jeho potomka. To bylo něco, čeho hezky celé Tianmo ušetří, tak!

Na to děkování jenom mírně potřásl hlavou, ale nechtěl mu to rozmlouvat. „Bié kèqì,“ odpověděl tedy pouze krátce, než prostě zůstal na místě. Když se k němu chlapec přitáhl nazpátek, objal ho maličko pevněji. Bylo znát, že pokud Mu Yang vážně něco potřeboval, bylo to právě objetí, takže to bylo přesně to, co dostal, a dokud se od něj neodtáhl, že má dost, prostě ho držel. Ticho nad nimi nebylo tíživé, nýbrž poměrně pohodlné, narušené později bušením kapek o střechu a okna chrámu. Bouřka nad nimi byla příjemným zpestřením – pro Suanniho byla bouřka časem, kdy se lépe skrývalo ve stínech, lépe jste maskovali svůj pach i stopy, takže proti tomu neměl vůbec nic, naopak. A pár kapek ho taky nerozpustilo, kdyby snad na tom dešti skončil. Od toho, aby se rozpouštěli na dešti, tu byli jiní jeho bratři… doporučoval by vám jednou tak vidět Chiwena, měli byste o zábavu bohatě postaráno.
S tím, jak plynul čas, ještě zůstal s Mu Yangem ve svatyni. Rád s chlapcem strávil nějaký čas, koneckonců… pořád to byl jeho potomek a s pár větami Suanni rychle zjistil, že patří rozhodně k těm bystřejším, což bylo o stínového draka takové velké, nikoliv nevýznamné plus. Ale noc šla dál a dál, dokud neusoudil, že už by bylo načase poslat ho spát. Pochyboval, že se mu ani trochu neklížily oči, a tak, když už se dráče nemohlo bránit a začalo divoce zívat, Suanni ho vyprovodil k pokojům a nechal, aby zapadnul do svého, než pokračoval po schodech nahoru na střechu chrámu, přímo pod vydatný déšť… nebo kdo ví kam vlastně.

>>> Kdo ví?