Knihovna (Quiniu)

Quiniova knihovna se nachází v mezipatře mezi svatyní a ateliérem. Jde o místnost rozsáhlou, ve stěnách jsou všude vsazená velká okna, takže přestože nemůžeme pořád jasem konkurovat samotnému ateliéru, pořád jde o skvělý zdroj světla, které zde rozhodně nechybí. Celá knihovna je podestlaná chlupaným, měkkým kobercem, který je jako dělaný na to, abyste se v něm uvelebili s knihou – a pokud by vás nezlákal koberec, potom by se to jistě povedlo některé z pestrobarevných lenošek, které tu v centru také najdete. A aby se neřeklo, i jeden stůl tu objevíte, pokud byste snad toužili si z kýžených knih něco zapsat.

Knihovna samotná je hnaná podél zdí (tam, kde zrovna nejsou okna) a ve spoustě maličkých knihovniček roztroušených po místnosti, jejichž existence dělá z knihovny takový malý labyrint. Navíc, časem si třeba všimnete i malého detailu, z něhož je majitel chrámu obzvlášť nadšený – ne vždy setrvávají ony knihovničky na svém místě...

<<< Pokoje (Chrám Quiniu)

Mingxia, jakožto velice zvědavé stvoření, se rozhodla pro prozkoumávání chrámu, který patřil jejímu předkovi. Mingxia už si stejně byla v celku jistá, že tam zůstane. Ze zasvěcení do dračích cest se dozvěděla o co se vlastně jedná.
Když vycházela z pokoje v jednoduché modré hanfu s vlasy v drdolu, zapřemýšlela nad tím, co asi dělají ostatní. Včetně Quiniua, to se ale měla dozvědět velice brzy. Taky věděla, že prošvihla něco důležitého, takže by si moc přála se omluvit a pořádat, jestli by si to mohla nějakým způsobem nahradit. Nebo to jednoduše udělat o něco později než ostatní. Nebyla si ale jistá, jestli by to tak bylo spravedlivé, pravděpodobně a ona z toho měla špatný pocit. Snad by mě za to ostatní nezačali nemít rádi. Nervózně přemýšlela, že si asi neuvědomila, že místo prozkoumávání si jenom dělá starosti a chodí okolo bez toho, aby dávala pozor co je okolo ní.
Narazila na dveře, které jak tušila ještě neotevřela. Tím pádem nevěděla co za nimi ukrývá. Otevřela je opatrně, potichu a opatrně také nakoukla dovnitř. Chci říct, co kdyby to byla Quiniuova ložnice, nebo koupelna, nebo záchod! Mingxia při tý představě málem omdlela.
Za dveřmi byla nádherná prosvětlená knihovna plná knihoven s knihami. Což dávalo smysl, v knihovnách bývají knihy. Mingxia, ale nikdy doopravdy v žádné nebyla, nebylo proto divu, když sebrala odvahu a pomalu vklouzla dovnitř. Jako by snad dělala něco špatného. V žaludku jí tížil kámen provinilosti, ale v tu samou chvíli se jí zvedaly koutky rtů s pocitem, že dělá něco vzrušujícího.
Všimla si koberce a jako hodná holka si sundala botky a po koberci chodila bosa. Nechtěla ho ušpinit. Nadšeně, lehkým krokem, možná až moc. Pokud jí někdo sledoval, mohl si všimnout nějakého toho povyskočení. Začala si prohlížet knihovny, knihy v nich i lenošky. Všechno to vypadalo pohodlně a lákavě.
Mingxia nebyla vyloženě perfektní čtenářka, ale pokud si k ruce najde slovník, na konec knihy se dobojuje! Nadšeně vytáhla knihu s pestrou obálkou a prolistovala si v ní, než se nad tím stihla zamyslet. Co kdyby to byla nějaká super stará výjimečná kniha! Pergamen by se jí klidně moc rozpadnout v ruce kvůli špatnému nebo hrubému zacházení. Mingxia trochu pobledla a nervózně knihu vrátila zpět na její místo. Možná bych měla odejít? Pomyslela si a pořád ve stoje naklonila hlavu ke straně, jak se snažila vymyslet co teď. Mingxie se nechtělo pryč, líbilo se jí tam.
Lehce se zhoupla na patách a pak klesla dolů na pohodlný koberec, až se kolem jí trochu rozprostřela její hanfu. Když zůstanu takhle a už na nic sahat nebudu, určitě tu můžu ještě chvíli zůstat. Pomyslela si spokojeně. V místnosti plné knih se cítila velmi intelektuálně.

Quinia přivedla do knihovny zvědavost z toho, když uslyšel v patře plíživé kroky. Měl plné ruce příprav na zítřejší den? Ano, definitivně. Ale to všechno mohlo počkat, protože mu bylo jasné, kdo bude oním duchem, jenž se mu plíží po chrámu. A tak zanechal přípravu v ateliéru v packách svých dvou velkých (malých) pomocnic, Ping a Ming, a rozhodl se zamířit do knihovny. Jako bílý přízrak se prosmýkl dovnitř, rozevláté bělostné vlasy rámující zvědavý obličejík a pár dračích růžků, které mu z nich vykukovaly. Stále preferoval podobu, která je na pomezí té lidské a dračí – o tom mohl svědčit i dlouhý, úzký ocas s bělostným střapcem na konci, který mu vykukoval zpod lemu hanfu.
Našel dívku sedět na koberci uprostřed knihovny. Ale… nezdálo se, že by měla knížku, což předpokládal za důvod, proč sem přišla. Jen tam seděla, usmívala se a vypadala, že nasává energii ve vzduchu. Quiniu musel uznat, že tahle dívka byla podle konvenčních názorů zvláštní – ale to bylo přesně to, čím si dívka svého předka získala.

A tak se usadil bezhlesně na chlupatý koberec naproti ní, nohy zvláštně zapletené do kombinace tureckého a lotosového sedu, a zvědavě si ji přejel očima. „Copak tady děláš, Mingxio?“ vyzvídal, než přejel očima po místnosti. Cítil, že dívka musela některé knihy osahat a vytáhnout z regálu, ale zároveň byly všechny na svém místě. „Pokud bys zatoužila po jakékoli knize, která by tě tady mohla zaujmout, není žádný problém, když si ji vypůjčíš nebo přečteš tady. Všechny jsou opatřené ochrannými kouzly, nemáš šanci jim cokoli udělat, a je to naprostá samozřejmost, že k nim máš přístup,“ ujistil ji, koneckonců… dívka skutečně působila, že se jí takové ujištění bude hodit!
Dále ale vyčkával na to, až z ní vypadne, copak tu tak dělá, na zemi, sama, s úsměvem a čerpající energii ze vzduchu, z atmosféry. Neměl nic proti tomu, draci chraňte, aby on měl něco proti něčemu takovému, to ne! Své nekonečné zvědavosti ale prostě uniknout nemohl, pochopte. Navíc… „Několik dní jsem tě neviděl, jsem rád, že jsi v pořádku. Uznávám, že mám tendence dělat si starosti, tedy… stalo se něco? Pokud jsi pouze odpočívala, odpusť mé vyzvídání, samozřejmě.“

Mingxia se otočila, když pochytila otevření dveří a s úsměvem sledovala, jak si Quiniu sedá naproti ní. Dnes, stejně jako kdykoliv jindy, si ho skoro až fascinovaně prohlédla. Byla by si myslela, že je ve snu, kdyby neznala krutou pravdu. A to, že je doopravdy mrtvá. Koneckonců, některý věci prostě cítíte, že jsou pravda. I když se to snažíte ze začátku popřít. Mingxia se dobu, kdy byla nepřítomna vlastně konečně a plně smiřovala s její realitou. Myslím, že někde v hlavě pořád doufala, že se probudí a půjde pomoct dělat snídani své mamince, půjde do školy a pak si zase zahraje v divadle, jak byla zvyklá. Těch pár dní co se znovu a znovu probouzela do tohoto světa jí tvrdě udeřili.
Nakonec si řekla, že trápením se ve svém pokoji ničeho nedosáhne. Ani si tak nezvykne. Proto se vydala na průzkum co jí dovedl do krásné knihovny. A kde se znovu setkala se svým okouzlujícím předkem.
Mingxia si při pohledu na něj pomyslela, že na tom vůbec není špatně. Nevěděla, jestli dělá obličej, na kterém se formují její myšlenky, ale v tu chvíli jí na tom nezáleželo. Znovu se jí do žil vlilo nadšení ze života a bez jakéhokoliv vysvětlení se na Quiniua zářivě usmála, jako by jí daroval nový smysl života. A to je vlastně pravda. Sice neví, jak se má její maminka, ale zároveň věřila, že je dostatečně silná na to, aby to zvládla. Koneckonců, prožila si mnohem více nespravedlností, než samotná Mingxia, takže se určitě naučila jak to zvládnout. Teď, když se maminka nemusí trápit s živením mě, placením školy a divadla, bude mít dost jídla a oblečení! Pomyslela si nadšeně a rozhodla se, že už se s tím jednoduše nebude trápit. Zasadila si tu víru do srdce jako semínko, které snad postupně vyroste do krásné květiny, která zaplní díru, která tam po její mamince vznikla.

„Ahoj, Quiniu,” znovu se na něj usmála a už mu věnovala plnou pozornost. „Myslím, že jsem chtěla blíž prozkoumat chrám a zároveň tě najít, abych se omluvila za mojí nepřítomnost, hehe,” zasmála se, tak trochu rozpačitě a rukou se podrbala za krkem. „Jsem si jistá, že jsem zmeškala něco důležitého, nemůžu si vzpomenou co to bylo, ale mrzí mě to,” zavřela oči a hluboce, lítostostivě si povzdechla.
Zvědavě otevřela oči a podívala se na něj.Knihy opatřené kouzly? Udiveně se jí pootevřela pusa a hned jí zase zaklapla. Jenom proto, aby jí hned na to zase otevřela. „Takže se jim nemůže vůbec nic stát? Co kdyby spadly? Nebo je někdo polil?” Mingxia si nebyla jistá, proč jí to tak fascinuje. Však už viděla věcí! Ale magie pro ní byla něco neuvěřitelného. Magického, jak už magie bývá. Přišlo jí, jako by se jí tady nikdy nemohlo nic stát. I když to není tak trochu pravda. To ona netuší, aspoň zatím.
Když drak znovu promluvil, výraz na její tváři trochu pohasl a ona uhnula pohledem. Pak se zase vrátila a zase uhnula. Poposedla si a zvedla ruku, aby si hrála s vlasy, ale zase jí hned dala dolů, vlasy má přece v drdolu. Položila si je tedy na stehna. „Ehm...víš, ehm..” nevěděla jak se správě vyjádřit nebo čím začít. Trochu se zamračila, pak vypadala zmatená. Jako by si nebyla jistá co říct, nebo co v tu dobu vlastně dělala. „Já jsem...jak to říct, když..eh, když jsem, no, umřela,” odkašlala si a na tváři se jí míchalo spoustu různých emocí. Strach? Zmatení? Smutek? Nervozita? „Nebylo to úplně...nebyla jsem...uff,” vydechla si vzduch z plic a znovu se nadechla. Pohledem všude jen ne na jejím společníkovi.

Shovívavě se na ni usmíval a jemně ji pohladil po vlasech. „Nemusíš se omlouvat za svou nepřítomnost, nikdo na tebe naštvaný rozhodně nebude. Každý máme sem tam svoje důvody se neukázat – ve skutečnosti jsou draci sem tam velmi samotářští tvorové, věř tomu nebo ne. Může jít o to, že je tvůj vnitřní drak unavený z moc velkého množství společnosti a chce chvilku klidu. To nikomu nemusíš vysvětlovat.“ Povzbudivý úsměv, co se mu na tváři u toho rozlil, to jen podtrhnul.
„A tedy… ano, přišla jsi o úvod do meditace. Což je… důležitá lekce, nebudu ti lhát, avšak není to nic, co se nedá nahradit i tím, že ti to tu vysvětlím já.“ Navíc, o samotě se jí mohl věnovat víc, než kdyby byla ve skupině, a mohl by jí vysvětlit vše, co nechápala, hned na místě. Takže ano, tohle byla velmi otevřená nabídka, že pokud dívka bude mít zájem, mohou to téma prořešit přímo tady, teď.

Zavrtěl hlavou a uculil se, než se otočil k regálům. „Ani kdyby ti nějaká spadla, nic se jí nestane, a polít ji nezvládneš. Představ si, jako by na sobě měla neviditelný obal, který nemůžeš narušit. Takže se ničeho neboj a pokud cokoli odsud budeš chtít, prostě si to vypůjči. Zatím jsme tu ve velmi malém počtu, jsem si jistý, že nikdo se jen tak neukáže, aby ji po tobě vyžadoval okamžitě nazpátek, takže si na to vezmi kolik času jen chceš.“
A ano, to u Quinia v chrámu platilo víceméně na všechno. Umění nebo čtení, pokud jste na něco potřebovali svůj čas, on vám ho dal – přeci jenom, nesmrtelní měli vždycky času víc než dost. To byla jeho filosofie, ke které chtěl vést své potomky i učně. Čas vám neprokluzuje mezi prsty, když ho potřebujete k něčemu maličko víc než ostatní, a on byl jenom rád, kdykoli viděl, že to někomu skutečně došlo a přestal se za to cítit provinile. Quiniu nechápal uspěchaný lidský svět, ale snažil se zahojit jizvy, které po něm zůstaly.

Pozornost mu nechyběla, jistěže si tedy všimnul, když se dívka začala poněkud ošívat, nervózní od prvního pohledu. Bylo to zneklidňující, to bez debat. Vyčkával potichu na okamžik, kdy se sama rozhodne, že je dobrý čas na to, aby mu sdělila, co má na mysli. Těch pár vteřin mu trhalo srdce.
Když mu dívka vzápětí osvětlila, co je jejím problémem, Quiniu cítil, jak se mu sevřelo srdce. Až příliš empatický drak si nemohl pomoci, vidět Mingxiu, kterou si stihl tak rychle oblíbit, tvářit se jako hromádku neštěstí… Trhalo mu to srdce. „Nebyla jsi připravená?“ broukl k ní tiše, jemně, hlas co možná nejvíc chlácholivý, co jen bylo v jeho možnostech. A bez dalších vytáček se natáhl k ní a děvče objal. Nedalo se říct, že by byl o moc větší, mohl nad ní mít jen pár centimetrů, takže žádné medvědí objetí čekat nelze, avšak… to mu nezabránilo ji k sobě vážně pevně přivinout. Automaticky přitom obtočil ocas kolem nich obou v takovém malém ochranitelském gestu. „Mrzí mě to. Nikdo z vás nebyl a… není to fér. Ale nejsi na to sama, dobře?“ Poté utichl, dávajíc dívce šanci si sama určit, jak moc o tom chce nebo nechce mluvit. A pokud by chtěla mlčet či snad plakat… byl tu pro ni.

Při pohlazení se uculila. Maminka jí také často hladila po vlasech šeptajíc hezká slůvka. Skoro stejně jako Quiniu. „Draci jsou samotáři?” podivila se. „I ty?” ptala se zvědavě. V hnědých očích měla trochu skeptickou jiskřičku. Ona sama se úplně něcoítioa jako někdo kdo vyhledává samotu. Kromě tedy těch pár dní, kdy si sama potřebovala utřídit myšlenky. „Já se cítím provinile, že jsem tam nebyla,” pokrčila bezradně rameny, ale pak nasadila úsměv, aby viděl, že už není tak skleslá.
Nadšeně tleskla. „Quiniu mě bude učit? Tak to určitě bude všechno jako z pohádky,” uculila se.

Mingxia pootevřela pusu a udělala udivené „Ooooh.” Měla radost, že ani její nešikovnost tu nic nezmůže. Aspoň tedy knihám okolo, ale doufejme, že ten zbytek nijak testovat nebude. Nebo, že se ani nenaskytne šance k testování. Koneckonců, to štěstí, které jí někdy procházelo si muselo říkat, že většinu prostě schová na horší časy. Až se naskytne chvíle, kdy jí třeba půjde o život. Třeba se její štěstí objeví ve chvíle, kdy je to nejdůležitější. I když, ne, že by jí to za života moc pomohlo.

Smutně se na svého předka usmála. „Kdo by byl připravený na smrt v šestnácti?” zeptala se potichu a řekla si, že prostě brečet nebude. Nabrečela se dost v těch dlouhých nocí, kdy se uzavřela před světem. Ale moc potřebovala právě ono objetí, které jí Quiniu následně věnoval. Ten pocit tepla a toho, že není sama a má se o koho opřít. Že má nějakou podporu a že se má komu svěřit. V jeho náruči přikývla a pak trochu popotáhla. Nebrečela, ale neměla k tomu daleko. Řekla si, že brečet nebude a dodrží to. Přesto to ale nezastavovalo tu salvu emocí, co se v ní točili. „Děkuju,” řekla mu trochu chraplavým hlasem a objala ho zpět. Trochu ho stiskla, než se od něj odtáhla a usmála se na něj. Vděčná za to, že to je právě on, s kým sdílí krev.
Po dvou vteřinách trochu zrudla. Ne tak, jak by vás mohlo napadnout. Mingxia se cítila velice trapně kvůli tomuhle jejímu menšímu nervovému zhroucení. Podívala se zpět na Quinia. „Kdyby...kdyby na oplátku tentokrát něco trápilo tebe,” odmlčela se a zazubila, „taky si tě vyslechnu a obejmu tě, aby ses cítil líp.”
Cítila se trochu zavázaně, nepopiratelně, ale nebyl to špatný pocit. Dávalo jí to pocit toho, že jí to pomůže pokračovat dál. Je to jenom jako další pouto, které si s ním vytvořila. Je to pro ní velice důležité. Koneckonců, Quiniu je teď její jediná rodina. Aspoň tedy co se krve týče.
Posadila se zpět a s menším smíchem se přesadila do tureckého sedu a na kolenou spojila ukazováček a pak. Očividně se bavila. „Říkal jsi, že mě budeš učit meditovat, že? Dívej, jsem si naprosto jistá, že moje základy jsou perfektní,” zazubila se na něj. Už skoro žádná stopa po předchozí skleslé a smutné atmosféře a náladě. Pouze trochu začervenalé oči a pocuchané vlasy z objetí. Ne, že by jí něco z toho doopravdy dělalo starosti. V tuhle chvíli jediné po čem toužila bylo hodit tu temnou náladu za hlavu a zase se soustředit na sluníčka, kytičky a tanec a zpěv a malování a milování.

Pokrčil rameny. „Někteří jsou. Spíš než samotáři bych to ale přirovnal… hm, ke kočkám. Potřebují sem tam svůj osobní prostor a jsou velmi vokální, aby ti řekli, že ho potřebují, když je toho na ně moc,“ pokusil se to podat z jiné stránky. „Tedy provinile se za to nikdy cítit nemusíš. Postup tady je individuální a nikdo na nikoho nebude naštvaný za trochu potřeby prostoru. Přísahám.“
Trhalo mu srdíčko vidět ji skleslou. „Nikdo,“ odpověděl jí popravdě, i kdyby to byla rétorická otázka. Nikdo na to v šestnácti připravený nebyl. Proto Quiniu bral jako svoji osobní povinnost jí v tomhle životě po životě pomoci co možná nejvíc. Mingxia měla křehkou duši – veselou, naivní, dětskou, a právě tím vším byla zranitelná. To bylo něco, co bránil ze všech svých sil.
Pousmál se na ni na její opětovnou nabídku a jemně ji pošimral špičkou dračího ocasu na tváři. „Pokud mi to nabízíš, samozřejmě ti tedy dám vědět, pokud tato tvá nabídka bude k vyplnění. Děkuji, Mingxio.“

Mingxiina snaha zapůsobit svým novým meditačním posedem, který byl jako vystřižený ze všech zcela kýčových filmů, kam se meditace nějakým naprostým omylem dostala, byla vlastně ve výsledku rozkošná. Uculil se na ni, nechtíc jí tu kouzelnou jiskru radosti kazit. „Jistě, pokud se ti sedá pohodlně, klidně zůstaň takhle,“ odkýval jí, snažíc se vážně nesmát. Fakt byl, že mohla sedět naprosto jakkoli – bylo to jedno tak dlouho, dokud po probrání se z delších sekvencí meditací nebude naprosto zdřevěnělá. To jen zavánělo zraněním poté, co by se zase pokusila pohnout. Nic jiného ji ale neodrazovalo od podobných pozic. A pokud ji po té skleslé náladě tohle rozveselilo, Quiniu ji v tom naladění velmi rád nechal.

Usadil se do lotosového sedu vedle ní a započal s tím pořádným vysvětlováním. „Budu po tobě chtít, aby ses uvolnila. Nezáleží na tom, jak dlouho tu bude trvat ho docílit, ale potřebuješ v sobě mít jenom klid. Ne nutně jen tmu a ticho, ale tvoji verzi klidu.“ Draci věděli, že speciálně u potomků nejmladšího z bratrů byl klid dosti… specifickým pojmem. Někdo nacházel klid v chaosu – a Quiniovo malé životní poslání bylo to neudusit, ale naopak jim pomoci se s tím dostat dál. Fascinovala ho lidská individualita a nechtěl ji nijak potlačovat, to by byl ve výsledku jenom vážně naštvaný sám na sebe. „Potom budu chtít, abys našla kdesi v tom klidu svůj vnitřní svět. Prozatím bude jednodušší ho nějak svázat s vjemy, které můžeš najít tady venku. Nejsnazší cesta je představit si svatyni tohoto chrámu – vždycky je to něco, co je svázané s tvým předkem. I ti, kteří si vybrali cestu jiných, začínají tam, kde jsou jejich rodné kořeny. Takže… zkus si představit Svatyni – tak živě, aby ti přišlo, že tam skutečně jsi. V tu chvíli se ti povede vstoupit do svého vnitřního světa. To je prozatím všechno, co po tobě napoprvé budu chtít, sem tam je to náročné samo o sobě, proto ti zbytek vysvětlím poté, abych ti jen netrápil hlavu příliš mnoho informacemi.“
Nepochyboval, že to dívka zvládne, jistěže. Ale přesto… chtěl jí být nápomocen. Na vteřinku se odmlčel, než dodal: „Pokud bys tápala, jenom vyřkni v duchu moje jméno. Můžu ti pomoci a nasměrovat tě, pokud to budeš potřebovat, ale je to jen krajní věc. Nicméně, pamatuj si tohle do budoucna, Mingxio – pokud budeš kdykoli v budoucnu potřebovat pomoc, ať jakkoli a kdekoli, dostaň se do svého vnitřního světa a zavolej, dobře?“
Technicky… nezasahoval většinou nijak moc, ale pořád to byl Quiniu. Neodpustil si nabídnout svým dětem pomoc, protože jim upřímně pomáhat chtěl. Byl softie, bez debat.
Ale teď už si zase hezky tiše sednul a nechal Mingxiu, ať onu meditaci vyzkouší sama.

Zvědavě se k němu malinko naklonila. Jako kočky! Podivila se v mysli a musela tomu trochu zasmát. Draka ještě neviděla, ale s tou představou v hlavě si nemohla pomoct a představit si draka vyhřívajícího se na sluníčku na nějakém kameni u vody. Pochopila ale jeho pointu tak jak měla.
Věnovala mu jeden ze svých úsměvů a jemně kývla hlavou. „Děkuju,” pak si trochu úlevně vydechla, „Jsem ráda, že se na mě nikdo zlobit nebude,” pousmála se. Opravdu se jí po ujištění ulevilo. Strach z toho, že by byla nějakým způsobem odsouzená, nebo spíše souzená jí nedělal zrovna dobře. Jenom z té představy jí přeběhl mráz po zádech. Uměla si živě vybavit ty pohledy a šeptání si za jejími zády.

Zahihňala se, přivřela oči, naklonila hlavu na stranu a pozvedla rameno, když jí Quiniu polechtal na tváři. Lechtá! Hihňala se. Pak zvedla pohled zpět k němu a zazubila se na něj. „Budu s tím počítat,” spokojeně se znovu uvelebila v sedě na koberci, který se jí mimochodem moc líbil. Než se přesunula do svého tureckého sedu a předvedla ne úplně správnou polohu pro meditaci.

Spokojeně sledovala, jak se Quiniu baví jejím malinkým představeníčem. Stejně jako se Quiniu staral o ní, i ona měla takovou starost o něj. Nechtěla mu přidělávat další starosti a upřímně už se svou smrtí a vším depresivním okolo nechtěla zabývat ani se tím dále trápit.
Naslouchala Quiniovi a zatímco se snažila ponořit se do své mysli, přesunula se z tureckého sedu do normálního sedu a natáhla nohy před sebe. Jelikož je tanečnice, žádné nepříjemnosti u toho neměla a aspoň si trochu protáhla šlachy, když už pár dní nic nedělala. Samozřejmě, dala si pozor, aby si trochu odsedla a nepřekážela nebo nenarušovala svýma nohama Quiniovo osobní prostor.
Přikývla a usmála se na něj, než se začala plně soustředit. Bude si pamatovat, že kdyby se něco stalo, jednoduše se musí dostat dovnitř a zavolat na něj. Přece to nemůže být tak těžké. Uklidňovala se v mysli a zhluboka se nadechla a zase vydechla, aby se uklidnila.
Snažila se poslouchat instrukce a představit si svatyni. Představila si barvy. Koneckonců je to asi to první co se vám vybaví, bude jak barevná Quiniova svatyně je. Potom ten pocit z ní. Mingxia měla jeho svatyni ráda snad od prvního okamžiku, kdy tam vkročila. Vybavila si ten příjemný pocit, kdy tam byla a bavila se. Pak origami ve vzduchu a velká socha draka ze skla, která házela prasátka okolo, kdykoliv se jí dotkl jediný kousek světla. Postupně si vybavovala pohovky, polštářky a všechno okolo. Mingxia neměla špatnou paměť a měla i skvělou představivost. Není proto divu, že jí to šlo relativně dobře.
Je tu ale věc, se kterou si nebyla jistá. Teď když si živě vybavila svatyni jejího předka, tak moc, jako by se na vše dívala zblízka, co teď? Jen to ono? Nebo musí udělat ještě něco? Jak pozná, že splnila to, co jí Quiniu zadal? Nevěděla, kolik času uběhlo, zatímco si vybavovala podrobnosti svatyně, nepřišlo jí to moc dlouho. Ale teď se začínala cítit trochu nejistě. Quiniu? Ozvala se u sebe v hlavě, volající svého předka. Trochu nejistě, jak nevěděla, jestli udělala dobře. Otočila hlavou a rozhlédla se po svatyni. V tu chvíli jí došlo, že si opravdu přijde, jako by tam byla. Překvapeně se znovu rozhlédla. Udělala jsem dobře? Ptala se sama sebe. Doufala, že se Quiniu nějakým způsobem objeví. Protože se jí na mysli teď vybavila jiná otázka. Jak se dostanu pryč?

Mingxia se svého úkolu zhostila vskutku mimořádně dobře, o tom nebylo žádných pochyb, rozhodně ne z Quiniovy strany – a leč nejmladší, tak přesto stále dost starý drak o tomhle něco málo přeci jen věděl, že ano. Sledoval ji, jak se v klidu ponořila do vlastního vnitřního světa, než by řekl drak, už byla pevně zakořeněná uvnitř. Ačkoli to znělo lehce nespravedlivě, Quiniu měl vždycky pocit, že dívkám tohle šlo lépe – měly obvykle lepší představivost, společně s tím, že paměť na detaily se u nich též neztratila. A Mingxia nebyla žádnou výjimkou, nýbrž ukázkou, že tomu tak skutečně je.
Slyšel její volání, a tak se sklonil k ní a když promluvil, šeptal jí těsně vedle ucha. „Vedeš si skvěle, přesně takhle to mělo vypadat,“ ujistil ji, v hlase se mu nesl jasný podkres upřímného úsměvu. Byl nadšený, že byla tak přirozený talent! A vlastně… ho nepřekvapilo, že se nedokázala hned dostat zase ven. Pousmál se, odtáhl se a jemně, skoro jako kdyby do ní jen narazil vítr, ji cvrnknul do nosíku. „Přesně takhle,“ pronesl, skoro až zasněně. „Meditace není tolik odlišná od snů – probudíš se z nich tím, že něco ucítíš, něco, co tě vychýlí z normálu. Jako když se chceš štípnout, aby ses probudila,“ vysvětlil jí.

Vyčkal, než se plně probere a vzpamatuje, než se na ni znovu jemně usmál. „Šlo ti to výborně, Mingxio. S tímhle přístupem nemám jediných pochybností, že bys snad mohla mít nějaké problémy s tím, co bude k meditaci potřeba – ať půjde o hledání draka, anebo o schopnosti, jistě ti to půjde stejně snadno.“ A ať byla dívčina reakce jakákoli, v tu chvíli promlouval k ní i k jejímu drakovi. A byl si jistý, že ten se musel v dívčině nitru nadšeně tetelit.
Nakonec se na ni ještě jednou finálně usmál, než vstal a jí vypomohl na nohy, pokud přijala jeho nataženou ruku. „Už je však pozdě. Pokud nemáš dalších otázek, utíkej se prospat, Mingxio, zítra přijde důležitý den – láme se rok, a ten, který přichází, ponese znamení draka. Říká se, že takový rok s sebou má tendence přinášet důležité změny, obzvláště tady… proto je dobré do Nového roku vykročit odpočatá a plná sil,“ doporučil jí, v hlase jasnou náklonnost, která prozrazovala, že skutečně chtěl, aby byla dívka v pořádku a při silách. Měl tušení, že tento Nový rok bude… zvláštní, v mnoha významech, a nechtěl, aby jí cokoli zkřížilo cestu. Na to, aby čelila z očí do očí něčemu zlému, byla přeci jen až moc nevinná – a Quiniu tiše doufal, že by si mohla dovolit tak ještě nějakou dobu (či ideálně věčnost) zůstat.

Mingxia byla nervózní, opravdu se nezamýšlela nad tím, jak se dostane ven, když šla dovnitř. Trochu toho teď litovala. Ale jenom trochu. Koneckonců věděla, že Quiniu by jí nenechal ve štychu a ani by neodešel, zatímco se snažila dosáhnout zadaného úkolu.

Po zavolání jeho jména vyčkávala a dočkala se odpovědi. Jak očekávala. Radostně se usmála, při jeho pochvale. Aspoň v hlavně určitě, nevěděla, jestli se to projevilo i fyzicky.
Cvrnknutí do nosu cítila jemně, ale dost na to aby se opravdu začala probírat. Vnímala Quiniovo hlas a jak ho poslouchala, tím líp se z celého tranzu probírala. Nakonec jenom mrkala a rozhlédla se, aby se ujistila, že není ve svatyni.
„Funguje to i když se třeba sama štípnu? Jako vevnitř? Uprostřed meditace? Nebo potřebuju někoho jiného, kdo by mi asistoval?” ptala se s očividnou zvědavostí. Chtěla by trénovat osamotě. Třeba před spaním a po vzbuzení. Chtěla se to rychle naučit a být stejně dobrá jako ostatní! A taky aby na ní byl Quiniu, kterého si za tu krátkou dobu už stihla zamilovat, hrdý.

Šťastně se zazubila a neovládla menší smích. Nadechla se, že se k tomu vyjádří, když doopravdy pocítila zatetelení uvnitř sebe, menší zalechtání v žaludku. Trochu se zasekla. Cítila to, jako by to cítila ona, ale zároveň věděla, že to ona nebyla. Byl to první znak jejího draka, který opravdu vnímala. „Páni,” pronesla s rukou na žaludku, „to bylo zvláštní. Ale ne špatně! Jenom překvapivě, hehe,” trochu rozpačitě se zahihňala. To pak přirozeně přešlo v normální úsměv.

Překvapeně k němu vzhlédla, po tom co vstal. Už jde pryč? Podivila se a vzala jej za ruku. Pomohl jí na nohy jako pravý gentleman. Usmála se, souhlasně přikývla a pak se rychle nadechla. Jak si vzpomněla na co vlastně zapomněla, když nad tím předtím přemýšlela! „Quiniu!” zvolala rychle a lehce ho zatahala za rukávek, aby ho nijak neponičila nebo nenatáhla, ale zároveň získala jeho pozornost, pokud už se ubíral myšlenkami jinam. „Můžu tu s tebou zůstat?” vyslovila myšlenku až moc doslovně. To nebylo to, co chtěla říct. Nebo chtěla, ale jinak! „Chci říct, můžu si vybrat tvou cestu?” nervózně a trochu rozpačitě zasmála, ale její oči byli plné očekávání. Vydat se jeho cestou chtěla a byla plně rozhodnutá. Nebylo to pouze kvůli tomu, že měla ráda Quinia, ale i celá jeho cesta jí přišla sympatická a jiná, snad kromě léčení, jí nezaujalo. Ale léčení zavrhla poměrně rychle. Asi by zpanikařila, kdyby měla v rukou něčí život. Doslova. Pak by omdlela. Je lehké si to představit, pokud znáte Mingxiu déle jak den. Snažila by se pomoct, ale nakonec by moc k užitku asi nebyla. Ta představa jak se všem plete do cesty, jak mezi nimi klopýtá - i přes to, že je tanečnice a s jejím neštěstím, by všechno jenom ničila. Ale na druhou stranu, byla spokojená se svým výběrem až až. Vlastně nejvíce. Měla by krásný nový domov, skvělého mentora i zajímavou a naprosto jedinečnou magii. Mingxia už se v tomhle chrámu cítila, jako by tam patřila a také, že se jí opravdu ale opravdu nechce nijak odcházet.

„Bude to fungovat, pokud se jenom sama lehounce štípneš uvnitř. Nemusíš mít nikoho, kdo by tě z meditace vytahoval, přeci jen, je to hlavně o tobě samé, tedy ostatní by u toho byli lehce… více kontraproduktivní. Neboj se, jen si na to zvykni a nebudeš to po čase ani potřebovat, probereš se jenom proto, že sama chceš. Je to jen o tom, jak se srovnáš ty sama se svou myslí.“ Tohle celé koneckonců bylo přesně o tom – nikdo jiný nemohl pokrok, jaký dělala, ovlivnit, kromě Mingxie samotné. Mohl jí poradit maličkou vychytávku, ale nemohl udělat nic většího. Ale vzhledem k tomu, jak nadšená do té myšlenky zjevně samotná byla, nebylo nic většího ani potřeba a Quiniu nepochyboval, že si sama najde cestu velmi brzo a velmi tvrdošíjně. Napůl netušil, zda ji víc poháněla touha po objevení draka samotného, anebo ten pocit, jaký zjevně měla z každé pochvaly, kterou si zasloužila, ale ať už to bylo jakkoli… výsledek byl stejný.
O tom ho usvědčil ten fakt, když se vzápětí zarazila – evidentně cítící to, jak se k ní přihlásil drak tam uvnitř. Nebylo to pro ni zjevně nijak šokující, jen překvapivé, a nesla to s úsměvem na tváři – lépe už to ani jít nemohlo. „Zvykneš si na něj, sotva se více seznámíte. Hlavně si pamatuj, že mu potom máš dát jméno – můžeš už teď zkoušet, zda tě nějaké napadá, a jak by na něj reagoval,“ nadhodil, dávajíc tak dívce další věc na zamyšlení, až bude mít volnou chvilku.

Jeho pozornost měla i poté, co oba vstali, tedy pokud ho čapla za rukáv hanfu, ani nemusela nijak tahat, měla jeho oči na sobě hnedka, co tak učinila. Dračí ocas, jímž většinu času pohupoval jako zvědavá kočka, se zastavil jako znamení toho, že čeká, co má na srdíčku, že poslouchá, jak jen pečlivě může. A když ze sebe vysypala, co má na srdci – nejprve doslovně, poté s vysvětlujícím dodatkem, leč ten nebyl potřeba, drak pochopil, o co jí jde, na první dobrou –, přes rty mu přeběhl úsměv. Něco mu říkalo, že se nemusí dvakrát doptávat, zda to myslí vážně – Mingxia zjevně nebyla jeden z těch, co taková rozhodnutí činí bez předchozího pořádného brainstormu, no ne? Takže když z ní tato žádost vypadla, kromě úsměvu jí dal ještě jednu věc – slova souhlasu. „Bude mi ctí, pokud se rozhodneš tu zůstat, Mingxio,“ odpověděl jí, stejně doslovně, jako byla její první otázka.
Vyčkal pár okamžiků, zda nepřijdou nějaká ale. Pokud však nepřišla, stále s tím tak trochu zasněným úsměvem (jenž byl jeho obvyklým, přeci jen to pořád byl Quiniu) vztáhl ruku, za kterou ho nedržela za hanfu, a přitáhl ji k jejímu obličeji. Podle tradice stačilo se dotknout jejího čela jediným prstem – ale Quiniu byla Quiniu, kdy naposledy něco dělal obvyklým způsobem? A tak i teď – místo toho jí tu packu přitáhl k tváři a jemně ji po ní pohladil. „Pokud je tedy tvé rozhodnutí definitivní,“ pronesl, dopřávajíc jí pár vteřin na případný poslední nesouhlas, „vítám tě na své cestě, Hong Mingxio.“ A následující věc už známe – malý výbuch před vnitřním zrakem. Niť, která se však vpletla do Rudých v Mingxiině osudu, neměla určitou barvu – ne, měla naopak všechny. Z každého úhlu pohledu vás vítal jiný odlesk, dávajíc dokupy roztomilou, veselou duhu, která temnou rudou protínala s optimismem a veselím, jaké bylo obvyklé Quiniově cestě samotné.

Dal jí tolik času, kolik sama potřebovala, a pokud měla ještě nějaké otázky, zaslíbil jí je vysvětlit hned následující den. Ovšem dnes je… k večeru lehce tlačil čas. „Vše, co bude možné, ti vysvětlím hned, co bude šance. Odpusť, že není všechen ten čas nyní, avšak… blíží se Nový rok. Příležitost, která bude letos dost důležitá. Následující rok je ve znamení draka… proto je důležité, aby vše proběhlo v pořádku.“ Vysvětlil to vše věcně, než se na ni znovu usmál. „Mám trochu času, než budu muset vyrazit, avšak pokud budeš chtít, můžeš vyjít se mnou. Dalo by nám to i trochu času na tvé případné otázky,“ nabídl jí. Tak či tak, poslal svou novou svěřenkyni do pokoje se převléci, jak jen na slavnost uzná za vhodné, a sám vyběhl do nejvyššího patra, aby udělal totéž sám se sebou.

>>> Slavnost Nového roku

Pozorně přikyvovala, když Quiniu mluvil a vystvěloval jí to, na co se ptala. Tedy jestli to všechno může dělat sama bez pomoci. Ulevilo se jí, že nebude muset pokaždé někoho obtěžovat s tím, aby jí probíral z meditace. „Chápu, děkuju,” uculila se na něj. Očividně spokojená s odpovědí.

V hlavě už si začínala pomalu vymýšlet nějaký menší rozvrh toho, kdy by měla meditovat. Nebo by aspoň chtěla. Pravděpodobně večer? Před spaním? Dumala. Ale určitě mě čekají ještě jiné povinnosti, plánovat budu potom? Nebo budu meditovat jednoduše až budu mít čas? To zní líp. Zamyslela se na chvíli a pak se zase věnovala Quiniovi.

Rozhodně přikývla, i se rozhodně tvářila. Obočí trochu zamračené, vážný výraz v očích a trochu stažené rty. Myslela to všechno hodně vážně, ale v tu chvíli vypadala spíš tak trochu komicky. Ten výraz se k ní moc nehodil. „Rozumím, jméno je nejdůležitější!" Přitakala. Jména jsou důležitá, nikdo nechce být oslovován...nijak. Trochu zamrkala. Jak někoho oslovují, když nemá jméno? Neměla tušení. „A můj drak je...taky holka?” lehce naklonila hlavu na stranu. Dávalo jí to smysl, bylo by zvláštní kdyby byla dívka a uvnitř by měla kluka! Asi by se s tím smířila, ale bylo by to zvláštní.

„Hehe,” zasmála se rozpačitě, ale šťastně. Přišla si trochu trapně, že hned nevyslovila to co chtěla a vyjádřila se tak, jak se vyjádřila. Ale je pravda, že s některými věcmi už nemá cenu se trápit. Jak to řekla tak to je a navíc, Quiniu jí pochopil. Z čehož měla taky radost.
Vztáhl k ní ruku a pohladil jí po tváři, což jí donutilo se trochu zahihňat a pak jí před očima vybuchl duhový ohňostroj. Cítila, jak se to všechno provázalo, i přesto, že to byla snad sotva sekunda. Mingxia doopravdy pocítila, že někam patří, z čehož měla opravdovou a hlubokou radost, která se v ní zakořenila hodně hluboko, pomalu ale jistě zacelujíc díru, kterou v sobě nesla.

Musela počkat pár vteřin, než se dostala že zvláštního stavu, hned po provázání. Ale cítila mnohem líp, což na ní i bylo vidět. Pustila Quiniovo rukáv, neuvědomila si, že ho stát držela. „Promiň,” omluvila se automaticky a usmála se na něj, aby se na ní nezlobil. S rukávem samozřejmě nebylo nic špatně, protože netahala ani nemačkala, ale co kdyby, že ano.
„Dobře! Jdu se převléct a dojdeme spolu!” zazubila se na něj. Měla radost, že spolu ještě nějakou dobu stráví. Trochu se bála, aby jí neměl za chvíli dost, ale dneska využije té příležitosti strávit trochu času déle spolu. Den nebo dva potom bych mu mohla dát trochu pokoj. Měla pocit, jako by ho otravovala. Ale nezmínila se o tom. Aspoň zatím ne.

S úsměvem vyběhla nahoru do pokoje a začala vymýšlet co by si mohla vzít na sebe. Fantazie jí jela na plné obrátky a podle toho co už věděla, draci berou oslavy a slavnosti dosti vážně a vždycky se každá oslavuje. Dokonce jsou všichni i vyparádění a všechno se všude kolem jenom leskne. Těšila se. A doufala, že nebude nějak pozadu! Musela si dát záležet.