Pokoje (Taotie)

Osm pokojů je uzpůsobeno v prvním patře chrámu a kolem společenské místnosti do kterých se lidé dostanou po dřevěných schodech. Dveře do pokojů tvoří posuvné dveře ve světle zelené barvě. V pokoji se nachází dvě bílé postele s bílými polštáři a dekami, komodou ze světlého dřeva a dvěma zelenými paravány s rostlinnými motivy. V každém pokoji se také u každé postele nachází menší květináč, jeden tmavě zelený a druhý zlatý s různými květinami. V každém pokoji sedí vedle postele magická truhla, z níž můžete vytáhnout jakékoli oblečení se vám zlíbí – tak dlouho, dokud jde o čínskou hanfu.

1 Kangjeon So (Cyrus Currie)
2 Myung Park
3 - pokoj je zatím neobydlený
4 - pokoj je zatím neobydlený
5 - pokoj je zatím neobydlený
6 - pokoj je zatím neobydlený
7 - pokoj je zatím neobydlený
8 - pokoj je zatím neobydlený

<<< Quiniova svatyně

Chvíli trvalo, než se So, šokovaný z náhlého doteku, otřepal, ale když se poté otočil na klučinu za sebou, nedokázal si ani představit se pořádně naštvat. Vyklepaný Cyrus z bouřky byl pohled, ze kterého se vám vážně prostě lámalo srdce. Nechtěli jste ho vidět ani smutného, natož tolik vyděšeného, jako právě teďka. Byl to další moment, kdy si vybavil, co slíbil Yi Nuo – kdy jindy to plnit, než když se Cyrus tvářil, že to s ním brzy šlehne na místě, však? Nenechali byste ho tady ani v případě, že byste měli skutečně srdce z kamene. Ne v tomhle stavu. A nepochyboval, že by nedělalo problém ho tu nechat nocovat nebo to, aby ho doprovodili případně Quiniu nebo Taotie, ale… to So slíbil, že se o něj postará, takže to taky plánoval dodržet, tečka.
Nepřekvapilo ho, když se Cyrus před dveřmi zarazil, ale… potřebovali projít, pokud nebudou chtít být uvěznění tady. „Teprve tam ta bouřka začíná, dobře? Určitě do tebe nepráskne žádný blesk, slibuju. Je tady spousta, spousta vyvýšených míst, takže si to vybere všechno, jenom ne nás. A bude to jenom pár minut, do té doby nezačne ani pořádný liják.“ Tedy, to poslední bylo možná spíš tak trochu zbožné přání, protože víme, jak náhlé umí být podzimní přeháňky, ale… třeba se dneska počasí trochu smiluje a nechá je oba dojít tak, aby nepřipomínali vodníky nebo něco podobného. A… nad jeho dalšími slovy se neubránil pobavenému úšklebku, natož když k tomu Cyrus dodal tu výhrůžku. „Dobře, dobře, ale preferoval bych, abys bačkorkama neklepal, jinak půlka mojí medikace bude přednáška o tom, jak na sebe máš lépe dávat pozor,“ zahrozil mu nazpátek. A myslel to vážně!

Cesta do Taotieho chrámu netrvala zase tak dlouho, maličko si zmokli, ale… jo, nebylo to nic tragického. Naštěstí. Pokoje taky našli docela svižně, nebylo to zas tak rozlišné Bi’anově chrámu – pokud neměl So vzít v potaz ty tuny květin, které působily, že to ony tu bydlí a vy jste tu pouze na návštěvě. Ale tak… dávalo smysl, že drak léčitelství bude mít kolem sebe květiny a především bylinky, no ne? Znamenalo to snad, že se Taotie bude snažit ze Soa tvořit malého zahradníka? Možná by i zakolísal na svém přesvědčení, kdyby mu strčil do pacek rýč, na hlavu narazil slamáček a poslal ho někam okopávat záhonky. A ano, ten slamáček by na tom byl ta špatná část. Zbytek by přežil, ale slamák na něj prostě nedostanete!
Pokoje tedy našli rychle, ukryté za řádkou posuvných dveří, které snad byly maličko víc tišící, než jak působily. Ocenil by, kdyby všichni v chrámu neslyšeli každý jeho nádech. A také zde našli – světe, div se – dva květináče s rostlinkami, jejichž původ v přítmí So nemohl zrovna snadno rozluštit. Ať to bylo ale cokoli, vlastně se to sem výborně hodilo, do té směsi zelené a světlé. Dva paravány s květinovými motivy už byly jako třešnička na dortu. Vážně by se na Taotieho víc nehodilo, no, zahrádkářství…?
A i když si pamatoval, že Cyrus si zabral výběr postele, tak únava byla o něco mocnější než on a prostě… zapadnul do postele nalevo, spokojený s tím, že spadl do měkkého. „Dobře, tohle mi fakt chybělo,“ pronesl spokojeně, ale poslední slova mu přehlušilo další osvícení bleskem a následné prásknutí hromu. Všiml si, že venku se zatím spustil vážně obrovský liják, takže to vlastně stihli ještě velmi dobře…

<<< Quiniova svatyně

Kdyby věděl, že So z cizího doteku tak nadšený nebude, nejspíše by se k němu tak nepřitulil… Ale bta bouřka byla děsivá a mohla za to ona, mhm! Zlá bouřka! Ne tedy, že by si Cyrus něčeho všiml, přeci jen jeho starosti byly trochu… jinde. Ale! So nevypadal, že by mu za to měl ukousnout hlavičku, takže jedině dobře. Jen… si tím tak trochu podepsal to, že kdykoliv bude bouřka a bude poblíž bělovlásek, pravděpodobně z něj bude záchranný bod v těch nekonečných kapkách a blesky protínající nebe.
 
„To říkáš ty! Víš, jaká je pravděpodobnost, že do tebe uhodí blesk?? Já taky ne! Ale určitě není nulová! Mám hrozný štěstí, určitě do mě blesk praští víckrát za sebou! Jsem tady pořádně první den a už mě tady chce něco zabít! Jako by nestačilo, že už jsem zaklepal jednou, musím i podruhé, a ještě takovou blbou smrtí!“ Už někdo řekl, že se Cyrus maličko dramatický? Ne? Tak je! Ale taky moc dobře věděl, že mu nic jiného, než jít na chvíli ven nezbývá… Čím dřív se k tomu dokopu, tím ti bude rychleji za mnou, no ne…? A pokud ty slova měla být povzbuzující tak… to moc nevyšlo, ale snaha se cení, no ne!
Nevěřícně se na Soa podíval. „Tak já jdu tady na jistou smrt a ty mi tady ještě vyhrožuješ o přednášce, jak mám na sebe dávat pozor?? Tohle je šikana, mladý muži!“ A… dobře, dobře, v tu chvíli mu už maličko cukaly koutky v úsměvu, i když stál smrti skoro tváří v tvář.
 
Potom už jim vážně nezbývalo nic jiného, než se sebrat a vydat se do chrámu, tedy pokud vážně nechtěli více zmoknout, i když se i tak pár kapkách nevyhnuli. Avšak netrvalo ani tak dlouho, než zapadli za papírovou stěnu. Chlapec se zvědavě porozhlédl po pokoji a byl mírně zklamaný tím, když zjistil, že pokoj není zase tak odlišný od těch v Bi’anově chrámu.
„No počkej, neměl jsem si náhodou vybírat postel první??“ Zeptal se dramaticky uraženě a… stejně mu to moc dlouho nevydrželo, když se objevil další blesk, který ho donutil poděšeně nadskočit. „Myslíš, že je to znamení, abych přestal být tak dramatický?“ A jestli ano, hodlal být ještě víc dramatický! Nikdo mu nebude brát jeho dramatičnost, mhm! „No… stejně, tohle je sprosté porušení naší domluvy!“ Ne, že by tam zrovna dvakrát nějaká proběhla, ale… detaily! „Co kdyby se mi zamlouvala ta postel, kterou sis ukradl pro sebe?? Abych tam k tobě nezalezl taky,“ vyhrožoval mladíkovi. Taková nestydatost! Tak Cyrus riskuje život a So mu takhle sprostě před nosem ukradne jednu z postelí!

Cyrusova dramatičnost byla… trochu nemístná, ale pokud mu pomáhala, kdo byl, aby mu to bral nebo mu na to cokoli řekl? „Nemůž ti přesně říct, jaká pravděpodobnost toho je, ale… pokud se vážně cítíš tak šťastný na to, aby do tebe prásklo hned několikrát, míříme do správného chrámu. Holt tě případně mísot do pokoje odnesu jako přismaženou princeznu na ošetřovnu. Koneckonců, tady už finálně nemůžeš zemřít, no ne?“ Tak snadno se z toho přechodu hold Cyrus neměl dostat!
Ale mezitím se konečně dostali do pokoje a… ještěže tak. Bouřka a déšť – rozhodně nešlo o záležitosti, které by So ve svém životě hrozně nutně potřeboval. Do toho ale ještě chlapcovo kárání. Soovi asi nikdo nikdy neřekl mladý muži. „Ew, přidu si s tímhle oznámení jako nějaký slušný dítko s katolický přípravky,“ oklepal se, než se ušklíbl. „Patří mi to, chápu. Promiň, promiň.“
Pobaveně si Cyruse změřil očima, když chlapec prohlásil… no, co prohlásil. Koutky mu nepopiratelně cukly, když mu zavyhrožoval, že pokud se mu bude jeho postel líbit víc, prostě zapadne k němu. Roztomilé. „Je fakt, že jsi asi první, kdo mi doslova vyhrožuje tím, že mi vleze do postele,“ ono totiž ne, že by kupu let měl pořádně postel, která by mu posloužila jako předmět vyhrožování, ale to teďka hezky pomineme, „ale pokud po tom tak toužíš, klidně pojď. Myslím, že druhou noc na stejné posteli i přežiju ve stejném zdraví, jako tu první.“ Nakonec, byla to pravda, jak tomu byl svědky pokoj v Bi‘anově chrámu. Bylo maličko zvláštní pomyšlení, že hnedka druhou noc tráví tady, že ta změna, a zamyslel se i nad Zixem v nyní pravděpodobně prázdném pokoji. Uvažoval, zda si to jeho náhlé zmizení má brát nějak osobně, ale na druhou stranu – jestli chtěl svůj klid, tak ho měl mít, on nebyl ten, co by mu ho bral.
Když promluvil znovu, hlas mu z pobaveného trochu změkl. „Pokud je ta bouřka vážně zlá, prostě pojď sem, ano? Nehraj si na hrdinu; pokud se bojíš, boj se. Není na tom nic zlého. Ale nech si u toho pomoci.“
Ať už se Cyrus rozhodl spát kdekoli, So toho večera za bouřky málem usnul velmi brzy, ale nakonec zůstal vzhůru dost dlouho na to, aby si ověřil, že Cyrus nakonec usnul první. Měli za sebou dlouhý den plný informací, no ne? Musel být aspoň trochu unavený, zvlášť poté z toho, kolik energie mu musela sebrat obávaná bouřka. Nechtěl, aby prospal, kdyby se snad něco u druhého chlapce zhoršilo, proto… prostě čekal, než usne Cyrus, než se taky nechal stáhnout do tmy. Usnul téměř okamžitě, bez sebemenších problémů – jako vždy.

Když se probudil, byla venku pořád pošmourná tma, ocelové mraky totiž pořád zakrývaly nebesa a bránily slunce. Možná se i někde už začala trhat, to ale So neviděl na vlastní oči. Určitě to bylo počasí, při němž byl obzvláště rád, že spí tady, uvnitř a v teple, ne někde schovaný pod chatrnou římsou, snažící se zmoknout a modlíc se, že se vítr škodolibě neotočí i s vodou jeho směrem.
Posadil se na posteli (pokud spal Cyrus nakonec u něj, tak co možná nejopatrněji, aby ho nevzbudil) a po chvíli uvažování z ní sklouzl úplně. Bosá chodidla na podlaze nevydala jediný sebevíc tichý zvuk, takže sejmul z nočního stolku včera poctivě ukradenou misku (ehe), doťapkal spokojeně k oknu a vyhoupnul se na jeho rám. Neotevíral ho, chtěl si užít to teplo v kontrast mizernému počasí, a jenom si nechal misku, aby mu naservírovala trochu ovoce. Snídaně se hodila, to ne že ne.
Zůstal na okně tak dlouho, dokud se Cyrus nevzbudil. Ještě předtím tiše prošmejdil noční stolek a našel v něm jednu trávově zelenou stuhu – samozřejmě, že byla zelená, ale… kdo byl, aby soudil Taotieho barevné preference? Tou si svázal dlouhé bílé vlasy do vysokého ohonu, než se znovu posadil na okno. Z toho jeho nebylo vidět na zbytek Tianma, nýbrž přímo do Nekonečných hor. Kdesi pod nimi byl i malý a zapovězený bambusový háj, ale jeho teď zajímaly ostrá skaliska, táhnoucí se zdánlivě skutečně do nekonečna. Jestlipak byla možnost to tam někdy prozkoumat také…?

Překvapeně na něj zamrkal. A… potom se mu uraženě nafoukly tváře a zkřížil ruce na prsou: „ujištění ti teda zrovna dvakrát nejde.“ Zaklepal bačkůrkami jednou, určitě nemusel podruhé! Koneckonců, on rozhodně nebyl člověk, který na svém účtě musel mít nejvíce smrtí na Tianmu. Takže to moc rád přenechá někomu dalšímu, mhm! Ale nakonec se žádný blesk v jejich blízkosti ani neobjevil a oni se bezpečně dostali do chrámu, potažmo do pokoje. Sice zmoklí jak slepice, ale živí a zdraví!
„No to záleží? Jsi slušné katolické dítko?“ Zeptal se pobaveně a určitě si na to dokázal odpovědět i sám. Přeci jen, kdyby se na ty dva někdo podíval, So by byl asi ten poslední, koho by tipovali na slušné katolické dítko. A… Cyrus tak sice vychovávaný byl, ale řekněme si pravdu, ne že by to mělo zrovna dvakrát nějaký účinek.
A potom tady byla ta zabraná postel, do které So zapadl, snad jakoby se nechumelilo a Cyrus na ni neměl nárok za to, že přežil tu ukrutně těžkou a nebezpečnou cestu do jiného chrámu, mhm! „No jo! Budeš první, komu vlezu do postele, važ si toho!“ A… nad těmi slovy se zarazil a mírně mu zrudly tváře. Ne proto, že by ho napadly nějaké… hm, ne nevinné věci. Ale proto, že tohle nikdy neřekl a… no, postel. Cizí člověk. Hele, prostě to nemyslel nijak špatně, tak! „No… jsi si jistý, že to zvládneš? Docela se roztahuji! Abys neskočil na zemi,“ pokračoval radši proto, aby své rozpaky zamluvil. Mezitím se pomalu přesunul k posteli, aby do ní mohl zapadnout, když už mu to nabídku So udělal. Kdo ví, jak to v noci vypadalo. Jestli se Cyrus v noci moc neroztahoval a jestli Soovi nekradl celou noc deku, ale… bělovlásek si za to vlastně může sám, tak!
 
Ráno, když se na posteli vytvořilo větší místo s tím, že z ní jeden chlapec odešel, hned využil druhý. Cyrus, který se automaticky roztáhl přes celou postel a jednu ručku nechal volně spadnou přes kraj postele. Snad Taotiemu ve chrámu neběhalo nějaké strašidlo, které by chlapci mohlo ukousnout packu… Případně byla ošetřovna kousíček a Taotie snad uměl přidělávat zpátky ukousnuté končetiny.
Ještě chvíli se válel, než se probudil dostatečně na to, aby si alespoň uvědomil, že mu zmizela společnost. Ještě omámený spánkem zvedl hlavu, aby se mohl porozhlédnout po pokoji. Než našel Soa sedícího na okně, kterého si jen krátce prohlédl, než mu hlava spadla zpátky na polštář. Rozhodně ještě hodnou chvíli trvalo, než se pořádně probral a ozvalo se tiché zamručení na dobré ráno.
Pár sekund ještě trvalo, než se chlapec otočil na záda a opatrně se posadil. Zacuchané vlasy si odhrnul z očí a rozespale se uculil na Soa. „Dobré ráno,“ zamumlal jeho směrem. „Jak dlouho už jsi vzhůru?“ Ještě aby byl vzhůru dlouho! Cyrus by určitě zvládl, kdyby ho bělovlásek vzbudil dřív. Ale sám pochyboval, že by to udělal… Minimálně byl vděčný za to, že si mohl pořádně odpočinout.
Vykopal se z postele a… deku si hezky vzal s sebou, když si ji přehodil přes ramena a zamířil pár kroky k Soovi u okna ze kterého zvědavě vykoukl. „Ten háj dole vypadá hezky,“ podoktl a podíval se na Soa, „půjdeme se tam někdy podívat?“

Po všech těch debatách kolem řešení nocležiště (a taky po rychlé volbě, že s roztahujícím se Cyrusem v noci je moudřejší zvolit místo u zdi, aby se taky uprostřed noci neprobudil ležící na zemi, zatímco Cyrus se bude vesele roztahovat přes celou postel sám) nakonec konečně zapadli a… noc se nakonec dala přežít. Bouřka řádila míň a míň – a tak byla noc vlastně ke konci i docela mírná. …a abychom nezapomněli, tu deku si pro všechny jistoty ještě před usnutím zalehl. On si tedy Cyrus mohl teoreticky uzurpovat svoji vlastní z druhé postele, ale to zjevně zdálo jako nadlidsky složitý úkol. A on o ni vážně v chladné noci nechtěl přijít, takže… žádné kradení deky, tak!
A taky když jsme u rána… to, jak se Cyrus prostě rozhodl expandovat přes postel, sotva ten prostor měl, bylo fascinující v tom, jak vehementně se do toho pustil i navzdory tomu, že velký nebo vysoký taky zrovna nebyl. S ručkou spuštěnou přes okraj postele, vypadal jako ztělesněná spokojenost – měl prostor a teplo a pohodlí, měl vše, však?
A když se poté probudil… zjevně potřeboval ještě vážně hodně času, než se bude schopen vykopat. „No dobré ráno,“ oplatil mu pozdrav a poté se zamyšleně podíval z okna, ale… slunce nenašel, samozřejmě. Na to bylo ještě moc brzo, na to byly stále obloha zatažená, takže čas neodhadnul. „Nevím, jak přesně dlouho, ale není to půl dne, nemusíš se bát.“ Tipovla by tak… hodinku, možná něco přes ni? Nic tragického, to rozhodně ne.

Když se Cyrus dokolébal k němu a shlédnul k tomu hájku hluboko pod nimi, maličko se ušklíbl a zavrtěl hlavou. „Prý tam nemáme chodit – podle toho, co řekl včera Taotie. Ale kdo ví, třeba jednou?“ Ačkoli zvedavý rozhodně byl, zároveň mu nepřišlo, že by mu drak něco takového zakazoval jenom z rozmaru. „Kdo ví, třeba tam je nejaký velký zlý duch bambusů, co požírá kolemjdoucí, aby měl Taotie práci ve dnech, kdy se nic neděje,“ nadhodil a… ono vlastně s tím zas tak daleko od pravdy nebyl. Jen s tím rozdílem, že to tam dole rozhodně nebyl duch, leč by si mnozí jeho nenahmatatelnost určitě přáli, o tom žádná.
Všiml si, že Cyrus k němu došel i s tou dekou, což… když blonďáček vykukoval z okna, rychle a v nečekaný moment po ní hmátnul, ukradl mu tu volnou spodní část a přetáhl si ji na sebe. Možnááá tím Cyrusovi odhalil třeba kousek zad a pustil k němu trochu chladu, ale… on to určitě zvládne, mhm!
Poté si ale všiml, jak se cosi ve vzduchu vedle něj… no, pohnulo. Zamrkal, zmatený ze všeho, když se ze vzduchu přímo před ním náhle zjevilo cosi, co vypadalo jako smotek papíru. Natáhl se po tom a zachytil to, než smotek opatrně rozmotal a přečetl. Teda, plánoval přečíst, ale… no, zůstaneme u toho, že papír strčil při první příležitosti do packy Cyrusovi. Svedeme to na tu angličtinu, kterou… jak to říct, neměl zrovna prostoru se kde učit. „Co se tam píše, tušíš…?“

„Mhm, dobře,“ zamumlal ještě stále rozespale. Cyrus rozhodně nebyl fanoušek vstávání, to hádám nebyla zase taková novinka. Zvlášť, když chodí spát takhle pozdě! A to, že pozdě vstával už je jen malinký detail, který s tímhle určitě nemá nic společného, tak! Ale… nakonec se z tepla postele přeci jen vykopal. A zamířil ještě stále zabalený do tepla deky k oknu za svým kamarádem. „A řekl ti proč?“ Optal se zvědavě, stále si prohlížející místo pod nimi. Byl zvědavý! Vážně zvědavý a to, že to bylo zakázané místo to dělalo ještě více zajímavým. Však… nechtěl Taotieho ničím naštvat, i když měl své pochybnosti o tom, že by se drak vůbec dokázal pořádně naštvat, ale nechtěl nic riskovat! „Myslíš, že tě tam Taotie i tak někde vezme? Potom mi musíš říct, co tam bylo!“ A pokud by to So neudělal, chraň ruka dračí, ať si na to Cyrus nevzpomene, protože by byl vááážně dramatický! Zmínka o velkém zlém bambusovém duchovi zněla rozhodně kouzelně, ale… dobře, v takovém případě by si Cyrus na tohle místo výlet odpustil.
I když s ním dál cloumala zvědavost, tu rychle pohřbila jiná věc. Přesněji to, když si ten zákeřný bělovlásek začal všímat deky, do které byl Cyrus zabalený… Překvapeně vypískl a stejně tak překvapeně zamrkal na Soa. „Tak hele! Tohle bylo zlé, fň!“ Přičemž se s těmi slovy snažil si ukradený kousek vzít zpátky pro sebe. „Jestli ti tady umrznu!“ Ale než začal být pořádně dramatický, pozornost chlapců upoutalo něco jiného… Něco, co se jen tak objevilo ve vzduchu, jako by se nechumelilo.
„Uuu, co to je?“ Zajímal se hned, ale…  když se mu vzkaz objevil před očima, rychle ho přelétl očima. Párkrát zakýval hlavou, jakoby tam byla nějaká tajná šifra kterou se mu podařilo rozluštit a potom se s úsměvem podíval na Soa. „Víš, jak Quiniu s Taotiem zmiňovali tu meditaci? Tak je načase se jí naučit!“ A možná zněl až moc nadšeně na to, že to byla jen meditace. Nejspíš… si ale pořádně neuvědomoval, že meditace obsahovala klidné dýchání a sezení na jednom místě! Tohle zjištění ho však čekalo až na hodině, takže zatím všechno v pořádku! Jetšě rychle nehlédl do svitku: „V Bixiho chrámu! Dneska odpoledne!“ dodal ještě. Nebudeme si lhát, vážně se těšil. Koneckonců to znamenalo, že se zase o něco blíž posune k přeměně na draka! Ano, pořád na to nezapomněl a ano, pořád z toho byl naprosto nadšený! Díky drakům, že alespoň už zapomněl na námluvní tanečky-
A potom tady taky byla další věc… Přitáhl si k sobě deku trochu blíž, jak stál dost blízko otevřenému oknu. „Začíná být zima… Bude tady nějaké zimní oblečení? Hanfu dračích bratrů nevypadalo jako zrovna… oblečení na zimu.“ Podotkl dost nespokojeně, neb představa zimy se mu logicky nelíbila. A možná ještě o to víc, že zimu vážně neměl zrovna v oblibě. „Můžu zase začít s tím, že tady určitě umrznu nebo…?“ Určitě tady nějaké teplé oblečení být muselo! Otázka byla kde. A jestli se pro něj chlapci nebudou muset vydat do chrámů svých předků.

Zavrtěl hlavou, ale… taky ho hlodala zvědavost, ne že ne. „Neřekl mi, proč tam nesmíme, ale… asi se zeptám, až s ním příště budu mluvit.“ Byl pořád dost pevně rozhodnutý, že svoje rozhodnutí nezmění, koneckonců, takže… navíc, Taotie mu slíbil, že pokud si to rozmyslí kolem a kolem během dneška a pak za ním přijde znovu, že ho pryč nepošle. Takže… se u toho prostě zeptá. „A neboj, jsi ten první, komu řeknu, co tam je,“ slíbil mu. Pravděpodobně byl taky jediný, ale to už jsou detaily, které není třeba řešit, hm? Neměl pocit, že by komukoli kromě Cyruse měl tendence sdělovat věci takhle do ticha. Možná by to předal Zixovi, pokud by se s ním znovu sešel, ale… jinak, chápeme jeho pointu, tak.
Pobaveně se usmál nad Cyrosově dramatické reakci na to sebrání kusu deky. „Určitě tady neumrzneš,“ ujistil ho pobaveně ještě dřív, než jejich pozornost zase následně sebral svitek papíru. Cyrus naštěstí zjevně neměl moc problémů s tím, aby přečetl, o co šlo (naštěstí pro něj, chtít po něm tohle přečíst, možná by to prostě vzdal a nechal být a jen se užíral zvědavostí), takže… se hnedka vzápětí So mohl dozvědět o chystané lekci. Ta meditace byla přeci jen něco, před čím je varovali už včera, že je brzy bude čekat, takže nebylo žádným šokem, že to přišlo vlastně tak brzo. No… uvidíme, co bude lekce obsahovat. Byl určitě zvědavý, ne že ne, zvlášť vůči tak důležité věci. „Takže hádám, že na odpoledne máme o zábav postaráno,“ usoudil a… byl vlastně klidně na fleku připravený vyrazit, kdyby to nezarazil Cyrus tím, že… tam bude zima. A… jemu bude zima. Což by chtělo logicky něco teplejšího, aby blonďáček neumrznul na místě po vyjití z chrámu.

„No, netuším, zda tu najdeme něco extra teplého, ale… mohlo by tu být aspoň něco, ne? Většina lidí jen tak nezemře a nepřinese si s sebou kufr, takže hádám, že někde tu něco být musí…?“ zamyslel se nahlas, očima těkaje po místnosti, hledajíc to, co mohlo pomoci na diskutovanou záležitost. Nakonec se mu oči zastavily na dvou velkých truhlách, které obě stály u nohou postelí, ve vší své mohutnosti, a pokukovaly na něj dost nápadným umístěním i vzhledem. Vypadalo to jako nějaké šatní truhly – bylo možné, že mohl najít nějaké oblečení tam? Možná dokonce něco teplého?
Asi bylo prostě na něm vyzkoušet, co to udělá, takže… „Uvidíme, zda něco nezvládneme najít tady,“ zamumlal si spíše pro sebe, než lehce jako kočka seskočil z okna zase na zem a pár kroky se přesunul po pokoji k oné truhle na straně pokoje, kde byla i postel, na které usnuli. Na moment zaváhal, než zvednul víko velké truhly a zvědavě nakouknul, co asi tak najde uvnitř. A… z truhly na něj vykouklo uhlově černé hanfu. Dost podobné stylem těm, které viděl u dračích bratrů na slavnosti, z poměrně lehké, černé látky. A nenechte se zmýlit, So se rozhodně neplánoval převlékat celý do hanfu, na to… zase úplně ready nebyl, ale zajímal se spíš o jeho úplně vrchní vrstvu. Víte, jak má každé hanfu takovou tu svrchní… róbu, asi? Ta, kterou mělo tohle, byla silnější než zbytek oblečení, navíc podšitá jemným, světlým kožichem. Ne žádnou tlustou vrstvou, ale tak akorát, abyste v tomhle nečase vyběhli ven a byli spokojení s tím, že je vám vlastně poměrně příjemné teplo.
Stáhnul tedy tu vrchní vrstvu od zbytků oblečení a vytáhl ji ven, než truhlu zase zavřel. Přešel zpět k Cyrusovi a nejenom, že mu ukradl deku, ale natáhl k němu i onen teplý kus oblečení. „Pokud ti tam bude zima, na, vezmi si tohle,“ pobídl ho. On sám už si na sebe brát nic dalšího nechtěl, proto zahodil deku zas na postel a vydal se k posuným dveřím, kde vyčkal na Cyruse, než se mohli vydat na cestu do Bixiho chrámu.

>>> Lekce: Úvod do meditace

<<< Lekce: Úvod do meditace


Kdyby mu So řekl, že místo meditování si vlastně spinkl, asi… by byl Cyrus dramatický, že ho jeho kamarád takhle tahal za nos, ale pravděpodobně by ho nekousl. Už jen proto, že by se na to So zrovna dvakrát nadšeně netvářil… Tak či onak, když se to vezme kolem a kolem, byl to takový… vážně pidi pidi power napík a ten se vždycky hodí! „Mhm, dobře, jsem rád, že jsi v pořádku,“ uculil se na Soa, aniž by vůbec pojal nějaké podezření, že mladík vedle něj nemeditoval, ale měl jen málo k tomu, aby tady usnul.
Nevinně se uculil a mávl nad tím packou: „Ne, takže jsem vlastně jenom přemýšlel, jak by mohla vypadat.“ A měl hned několik teorií! A samozřejmě chtěl co nejdříve vědět, jestli se alespoň s některou trefil. „Ale myslím, že bude stejně červená, jako celý zbytek chrámu! A taky tam bude bílá, myslím! Yazi měl na sobě hodně bílé, takže by mi to dávalo smysl. Hm… jo! Taky tam určitě budou nějaké fancy ozdoby! Taky červené! Anebo bílé! Možná zlaté, ty by byly vážně cool,“ a dokázal by tak brebentit ještě dlouho, ale… taky už na něj dopadala únava, což zapříčinilo i zívnutí, které ho donutilo na chviličku zmlknout. „Musím se tam jednou podívat, ať mám jistotu a můžu to příště využít,“ kývl nakonec rozhodně. Meditace koneckonců může chvíli počkat, ale rozhodně by neměla čekat dlouho! Zvlášť pokud chce Cyrus co nejdříve objevit svého vnitřního draka, případně se naučit ovládat své schopnosti. Chtěl obě věci, samotní draci ví, kterou z nich dřív. Proto ale nemohl ztrácet čas nad takovými maličkostmi, jako je nevědomost, jak vypadá svatyně jeho otce.

„Půjdu!“ Co to bylo za otázku? Samozřejmě, že půjde! Jakože by měl spát sám v pokoji, jít sám do Yaziho chrámu a prostě… no, existovat sám?? Ne-e, hezky se zase přilepí na Soa a bude ho doprovázet jako takové… blonďaté sluníčko. A jelikož už bylo vážně pozdě a počasí nevypadlo, že by se nad nimi chtělo, byť jen trochu slitovat a nebýt tak studené, Cyrus byl rozhodně rád, když se konečně dostali do chrámu, alespoň do nějakého tepla.
A ještě radši byl, když měl před sebou postel a přikrývku, do které se bude moct zachumlat a vážně dlouho nevylézat! Skopal tedy ze sebe botky, které nechal ležet před postelí snad jako by se nechumelilo a přehodil přes sebe deku. Zároveň se podíval na Soa: „Půjdeš ke mně nebo už mě máš dost?“ S těmi slovy poklepal na místo vedle sebe. A bylo to snad poprvé, co někoho takhle pozval k sobě do postele, ale! Je to Cyrus, nemyslete na žádné neřestné věci! Tedy pokud se jako neřestná věc nebere to, že pokud So nakonec skončil u něj, pokud se s ním chvíli nepřetahoval o deku, pravděpodobně spal bez ní. Na druhou stranu, k tomu se vlastně upsal sám tím, že si bral Cyruse k sobě do pokoje, mhm!
A ať už chlapci skončili na jedné posteli nebo každý ve své, Cyrus se ještě na moment otočil na Soa: „Zítra si tě ukradnu a půjdeme se podívat na ten chrám.“ Řekl, než se ozvalo další zívnutí a on se spokojeně nezavrtěl na svém místě. „Dobrou, So,“ zamumlal ještě, spokojeně se uculil a zavřel unavená očka.

<<< Lekce: Úvod do meditace

Maličko se ušklíbl, když Cyrus vyprávěl o svých představách Svatyně Yaziho chrámu. „Sázím na to, že tam má maličkou armádu svých pozlacených soch nebo tak něco. To, a tu největší mísu na obětiny, kterou kdy svět spatřil.“ V tom druhém zas tak moc daleko od pravdy nakonec ani nebyl, v tom prvním… nedivili bychom se, avšak malá armáda to nebylo. To, že ta socha byla extravagantní a pozlacená s miliardou ozdůbek, které se cinkaly i na jeho vzoru, to už… byla věc druhá. Prodat někdo něco takového, nemusí do konce života sáhnout na práci, tím si mohl být jistý určitě.
Po odsouhlasení, že se zítra vydají právě tam, a odchodu zpátky do Taotieho chrámu oba zjevně mysleli jen na to se zahrabat do postelí. Nebo… postele, protože Cyrus si zjevně vzal za dnešní cíl ho překvapit s tím, že ho nahnal do své. O deku se s ním nepřetahoval, ani to v plánu neměl. Pokud si ji Cyrus částečně uzurpoval pro sebe, dejme tomu, ale minimálně půlku mu ukradl, ať se to tomu blonďatému sluníčku líbilo nebo ne. Ale… nakonec usnul poměrně bez problémů (a beztak se k němu ještě v noci přiklíšťoval), takže si zjevně tak moc stěžovat nemohl. So si byl dost jistý, že to jeho: „Dobrou noc,“ zůstalo druhým chlapcem nevyslyšeno, jelikož si ho už v tu chvíli dávno stáhl spánek.

To, že byli oba pravděpodobně vážně dost unavení, taky vyústilo v to, že byli zatraceně dlouho v limbu. So se probudil první – vyspávající Cyrus se zjevně stával takovou malou tradicí. Ráno na ně ale přeci jen nic nečekalo, takže neměl potřebu jeho ani sebe z postele nějak extra vyhánět. Ten fakt, že slunce bylo při jeho procitnutí už hezky vysoko na nebi, ho nijak extra nevzrušoval, klidně by i spal dál, kdyby necítil, že kdyby ještě na chvíli zavřel oči, jeho bez debat pořádně přespané tělo už by vážně šlo házet ručičky.
Takže… nespěchal, prostě zůstal ležet. V té teplé dece, komu by se taky nechtělo, no ne? A… měl by jistě nějaké ty věci udělat (třeba pořád měl na talíři to, že se měl stavit za Taotiem, aby mu podal svoje definitivní rozhodnutí ohledně své volby jeho Cesty, anebo měli ten plán prošmejdit Yaziho svatyni, aby se Cyrus mohl pokusit o trochu úspěšnější meditaci), ale to počká. Svět se nezastaví jen proto, že brzo nevstane, no ne? Navíc, když si tak prohlížel spícího Cyruse, neměl ani to srdce pohnout se a vzbudit tím jeho – takže rozhodnuto, vstávání počká, poledne nepoledne. Tak. A… ruku na srdce, kdyby viděl ten sníh tam venku, vzdal by tu myšlenku na vstávání ještě o něco rychleji.

Cyrus rozhodně spal déle, než So, ke kterému se v noci spokojeně přitulil jakoby se nechumelilo. Určitě k tomu měl ale dobrý důvod, mhm! Přeci jen venku panovala zima a chlapci měli jen jednu deku. To, že druhá ležela opuštěná na druhé posteli byl jen malý, nepodstatný detail. Tak či onak, museli se proto podělit o jednu a nikoho určitě nepřekvapí, že po čas noci si jeden z mladíků deku pro sebe ukradl trochu víc, tedy druhému nezbývalo, než se k prvnímu přitulit, aby z něj ráno nenašli jen ledovou kostku, tak! Anebo byl Cyrus prostě jen klíště, které hned, jak usnuli, se přitulilo k Soovi hned. Ale s tím měl bělovlasý chlapec počítat, když ulehal do stejné postele jako blonďák! 
Samotní draci vědí, jak dlouho So čekal, než se Cyrus vedle něj vzbudil… Ale když už byl jakž tak vzhůru, ozvalo se jen zívnutí, které doprovázelo tiché zamručení čehosi, co možná měla být nějaká slova, ta se však ztratila v Soově hrudníku, do kterého blonďáček zabořil obličej. Měl by se odtáhnout? Nejspíš. Udělal to? Rozhodně ne! Mladík byl až moc příjemný zdroj tepla. Navíc se k němu mohl tulit, tedy to bral hezky všemi deseti a všemi deseti se taky teď odmítal pustit. 

Ještě chvíli přitulený ležel, jen nechával své tělo, aby se pomalu probudilo a nehrozilo, že si jej spánek stáhne zase zpátky pro sebe. Nakonec se přeci jen znovu zavrtěl a zabořený obličej zvedl, aby se bradou mohl opřít o Soovu klíční kost. „Dobré ráno,“ zívl a odhodil si neposedné blond vlasy z obličeje. I přes snahu udržet je mimo oči, vlasy však nespolupracovaly a stejně si zase našly cestu, jak překážet. Cyrus byl ale moc unavený na to, aby s tím takhle… brzo, mhm, ráno něco udělal. „Mhhhm, jak dlouho jsme spali?“ Zeptal se, snad jakoby se celou dobu nečekalo jen na něj. Ale! To, že byl So vzhůru už dávno předním nevěděl, takže určitě vstávali spolu, tak. 
I přes fakt, že byl rozhodně probuzený více, než na začátku a moc dobře věděl, že se ke svému kamarádovi tulí, neměl úplně tendenci se odtáhnout a nechat mu nějaký osobní prostor. Jednou se Cyrusem do postele vlezl, tak se bude tulit, tak! Navíc… to vlastně bylo docela příjemné. Přestože mu v hlavě nějaký malinký, docela tichý hlásek namlouval, že dělá něco, co by opravdu neměl. Načež ten malý hlásek začal být silnější s tím, jak nad tím Cyrus čím dál tím více přemýšlel. Nakonec ho vlastně ten blbý pocit tak docela pohltil a donutil se ho odtáhnout. „Hm, promiň,“ špitl jenom a zvedl se do sedu. Promnul si očka a bezděky se porozhlédl po pokoji. Nebylo na něm nic zajímavého, jen… se něčím potřeboval zaměstnat. 
Stále přemítal nad tím otravným hláskem, stejně jako nad tím, jak se ještě pár sekund k Soovi tulil. Najednou mu ta blízkost nějak zvláštně chyběla… Ale neměl odvahu si k němu znovu lehnout. 

„Co máme dneska v plánu?“ Optal se proto. Když budou mluvit o něčem jiném, nebudou se muset vracet k situaci před tím! „Chtěli jsme do tátovy svatyně, že? A ty bys měl zajít za tím Taotiem, aby si nemyslel, že sis jeho cestu nakonec rozmyslel!“ Kdyby tak věděl, že Taotie v tu chvílí měl naprosto jiné starosti, než přemýšlet na Soem, který se u něj ještě neukázal… „A taky mám hlad,“ prohlásil. No vážně! Kdy naposledy jedli? A kolik u všech draků bylo hodin?? Určitě by se měli vykopat na pořádné jídlo.

Oni si samozřejmě mohli vzít i tu druhou deku, aby to nekončilo tak, že si budou celou noc jenom střídavě krást deku… ale zdálo se, že nakonec bylo jednodušší (ne praktičtější, ale aspoň jednodušší) si tu deku nechat jenom jednu. Cyrus to minimálně vyřešil velmi rychle – a tak vždy, když se So v noci probudil z toho, že mu je chladno, nejen, že našel chlapce samotného zabaleného do jeho deky, ale ještě navíc s tváři zabořenou v jeho hrudníku, jak si spokojeně chrupkal a nezajímalo ho vůbec nic. V takových chvílích mu ale jenom uzmul kus deky nazpátek a nechal ho, jak je – jednak neměl v polospánku sílu se odtáhnout, druhak ani nechtěl. A tak jim tahle metoda vydržela až do rána.

A ano… čekal na něj, až se probudí, docela dlouho, ale ne, že by mu to zazlíval. Neměli co na práci, spánek zněl jako logické řešení. Takže když se konečně probudil a dal to najevo tím, že si hlavu opřel o jeho klíční kost, počastoval ho jenom pobaveným úsměvem. „No dobré ráno, Šípková Růženko,“ odpověděl mu, hlas pořád zhrublý spánkem a tím, že dosud nepromluvil. „…hodně dlouho, bez debat. Ale tak, zjevně jsme se vááážně potřebovali vyspat,“ navrhnul patřičnou výmluvu, která zněla dost přijatelně na to, aby jim omluvila dlouhé vyspávání. Jojo, jen šetřili energii na horší časy! Můžeme to nazvat zimním spánkem!
Cyrus ho ale překvapil, když se po chvíli beze slov odtáhnul. Přestože dosud se k němu spokojeně tulil, teď vypadal jako provinilé štěně, které někomu rozkousalo botu – jako kdyby dělal něco, co neměl. So nepopřel, že to bylo zarážející. „No, nemám pocit, že máš za co se omlouvat…?“ protáhl to do otázky, ale ne tak přímé, aby si chlapec snad přišel nucený odpovídat. Mohl – pokud by snad sám chtěl. Pokud ne, kdo byl on, aby ho do něčeho nutil?

Ale nakonec… stejně museli vstát. Tragédie, to bylo to, co měl So v hlavě, když se konečně vyhrabal z postele. Zamyslel se na chvíli nad jejich možnostmi, bezmyšlenkovitě se přitom přehrabujíc v truhle na oblečení. Chtělo to něco teplejšího, pokud venku poletoval sníh. „Pokud je to tak, tak se nejdřív zamíříme najíst a potom ten zbytek?“ navrhnul Cyrusovi, zatímco konečně vytáhl na světlo to, co chtěl. Obyčejné, čistě černé hanfu, jehož jedinou jinobarevnou chvilkou byla trocha prošití nitěmi, které připomínaly stříbrnou. Co bylo hlavní bylo to, že vypadalo teple – což bylo to, o co mu vlastně i šlo. „Je fakt, že jsme spali dost dlouho… prostě se najíme a potom se vrhneme na ten zbytek, tak,“ odtušil, zatímco se rychle převlékl do teplejšího.
Sotva to bylo za ním, ještě se zkoumavě ohlédl na Cyruse. „Takhle tam ale maličko umrzneš,“ oznámil mu. A tak se znovu maličko ponořil do bedny, odkud vylovil alespoň svrchní, teplejší část hanfu – blonďáček ho mohl s klidem doplnit o to, co už měl na sobě, a alespoň se tam venku nezmění v kus rampouchu. To byla přeci jenom pěkná vyhlídka, protože mu to rozhodně slušelo víc, když nebyl, no, celý pokrytý ledem a prochladlý na kost. A tak, až se Cyrus (s jistě dlouhými procesy) vykopal z postele, mohl mu to přehodit přes ramena, nechat ho si to zavázat a mohli vyrazit.

Když potom oba scapkali dolů, nemohli minout dveře na ošetřovnu. A So také nemohl přeslechnout, že se za dveřmi ozývají hlasy – jeden nepochybně Taotieho, druhý nepoznal, leč ho již určitě slyšel, pravděpodobně jiný z Dračích bratrů. Zněli naléhavě – a tak měli vystaráno o to, co dělat. Po návštěvě dračí síně je bude čekat Yaziho svatyně, protože Taotie měl nyní zjevně svoje starosti a oni by mu tam pravděpodobně (určitě) jen překáželi. Cyrus si zjistí, co potřebuje, a on se půjde ptát na otázky, co jsou méně důležité než někdo zraněný, až na to bude čas. Tak.
Neodpustil si zvědavou myšlenku na to, co se asi stalo, přeci jen… ošetřovna znamenala, že půjde o někoho zraněného, logika. Jenomže nechtěl o tom uvažovat nahlas, aby jenom nevyděsil hnedka po probuzení Cyruse – takže beze slov zamířil pod schody přes svatyni k východu z chrámu. Vstříc jídlu a… sněhu. Ew.

>>> Velká dračí síň / Svatyně Yaziho chrámu (záleží, na jak dlouho to kde bude)

Zimní spánek byl určitě fajn! Rozhodně fajn, ale někdy se z postele koneckonců vykopat museli, no ne? Tedy… nejspíše nemuseli, ale měli by! Jak by asi vypadalo, kdyby se zjistilo, že celou existenci se rozhodli proválet v posteli! Ač to tulení bylo opravdu příjemné a Cyrus by tak mohl zůstat klidně celá staletí, protože… protože to bylo až moc příjemné. Takže byl čas se honem rychle odtáhnout, než by se mu to začalo líbit až moc. Nerad by to přiznal nahlas, ne že by to měl zrovna v plánu, ale stále mu strašil otcův hlas v hlavě, když mu nadával, že blíže než kamarádský vztah k žádnému jinému klukovi cítit nemůže. Chtěl… vážně chtěl, už dávno si to uvědomil… Onen strach tam však stále přetrvával a blonďák nemohl říct, že by se mu z něj stále nedělalo špatně. „Já… no, já, prostě promiň!“ vyhrkl, protože když nad tím začal víc přemýšlet, začal i víc panikařit. A nechtěl panikařit, rozhodně ne před Soem. Zvlášť to nechtěl dál rozvádět. Nově způsobené trauma z toho jak umřel, bylo ještě dost čerstvé a on nechtěl rýpat ještě do nezahojené rány. 

Aby odvedl myšlenky od konverzaci, kterou rozhodně nechtěl vést, ne teď, radši začal mluvit. Myšlenky mu na mysl vždy padaly bez problémů, tentokrát to samozřejmě nebylo jinak. Ale před tím, než se rozhodnout spasit svět nebo jiné, rozhodně naprosto skvělé věci… Měl hlad. Kdy vlastně naposledy jedli? Kdo ví! Určitě byl čas to napravit. 
Krapet ztracený ve svých myšlenkách sledoval Soa, jak se přehrabuje v truhle: „Mhm, za chvíli bych ti tady určitě za chvíli umřel hlady!“ Což určitě nikdo nechtěl riskovat, že? Navíc… kdyby Cyrus umřel hlady… na těch pár hodin, než by se zase probudil, nemohl by trávit čas se Soem! Co kdyby So mezitím začal trávit čas s někým jiným? A co kdyby si s tím někým rozuměl víc, než s blonďáčkem?? A nejhůř, co kdyby se k němu ten někdo tulil??? Ne. Zakroutil nad tou myšlenkou hlavou, aby ji dostal z mysli. Kdyby So chtěl, mohl… že? Tak proč se mu ta představa tak moc nelíbila? 

Však vzápětí, kdy se bělovlasý mladík zvedl i s oblečením v rukou, Cyrus na něj upřel mírně… překvapený pohled, jakoby ho právě nachytal u něčeho, co by fakt neměl dělat. Snažil se to však smýt jemným úsměvem. Kdo ví, jak moc se mu to povedlo. „To je hezký,“ vydechl, stále se tvářící jako překvapené štěně. A to, že to nebylo vůbec k tématu? Nevadí! Snad… snad ne! A když se So převlékal? Nedíval se! Snažil se… Možná mu trochu očka ujížděla, ale… ale! Nesuďte ho! S vděkem poté přijal vrchní teplou část hanfu, i když by mu chlad venku ani tolik nevadil, kdyby mu smyl červeň z tváří. 

A jelikož je blonďáček rozhodně dobrý v zakecávání věcí… snad! I v tu chvíli využil tu příležitost, když procházeli kolem ošetřovny, která měla zavření dveře a byly za nimi slyšet naléhavé hlasy, tedy se rozhodl se v tom víc nerýpat… „Co se u vás normálně jí? Rýže, hádám. Hodně ryb?“ Měl určitý přehled, ale nikdy neměl možnost se zeptat nikoho, kdo v Asii normálně bydlel! Navíc, znovu, musel zakecat to, co se dělo v pokoji, no ne? „Prý se v Asii jí živá chobotnice! Myslím, někde jsem slyšel, že kvůli tomu nějaký chlap umřel. Ale nevím, jestli byl jenom blbý nebo jestli vám tam normálně lidi umírají na to, že jí živou chobotnici…? Což je mimochodem pěkně děsivý a jestli mi řekneš, že jsi živou chobotnici jedl normálně, příště spíš na druhé posteli.“ Kýval hlavou, mezitím co brebentil a So neměl jedinou možnost, než ho poslouchat. Alespoň do té chvíle, než bude mít chlapec plnou pusu jídla… I tak možná bude mluvit!