Jezero (Gonfu)

Jezero je velmi důležitá část vodního chrámu, ať už proto, že se část chrámu schovává pod vodní hladinou nebo proto, že samotnou budovu chrání před nezvanými návštěvníky tím, že se cesta ke chrámu ukáže jen tomu, který má do chrámu přístup povolený samotným dračím bratrem. Ostatní se bez doprovodu obyvatel do chrámu nedostanou, neb ve vodě není zrovna doporučené se koupat, tedy není šance se dostat do chrámu pomocí plavání.

Kolem jezera je rozmístěno několik velkých kamenů a stromů, které se dají využít jako místo na odpočinek. Na pár kamenech jsou vylepené ochranné pečetě a na pár stromech visí lampióny, které v noci osvětlují cestu. Případně zde můžete zaslechnout i tóny zvonkoher. Rákosí kolem poté hojně využívají ostatní živočichové jezera, kteří chtějí mít svůj klid od ostatních, a ze kterého většinu dne vychází žabí kvákání.

<<< Vodní chrám, knihovna, lekce a tak dále!

S úlevou si povzdechl, když Gonfu ukončil hodinu bez toho, aby celou dobu před tím někdo dělal nějaké kraviny. Tedy, on sám byl možná přísnější, než samotný vodní drak… Tedy i když se Gonfu na všechny jemně usmíval, Huang se na ně všechny mračil a sledoval každý jejich nádech. Možná… to bral až moc vážně, ale drak nikdy neví, kdy se nějaké nové dráče rozhodne dělat problémy! A možná… určitě jen možná, v nich viděl sebe, když byl on na jejich místě. Jak se to říká? Podle sebe soudím tebe. Tady to rozhodně sedělo.
Tak či onak, když se však ostatní odklidili z jezera a on sám se otočil na Alyoshu, který seděl vedle něj, na tváři mu začal hrát menší úsměv. Rozhodně to byla změna od toho, jak se tvářil do té doby. „Kdybys tady zůstal, už bys nemohl do knihovny,“ připomněl mu jen tak mimochodem s malinko zákeřným úsměvem. Byl jsi jistý, že tohle byl dobrý důvod, proč na jezeře nezůstávat déle, než bylo vyloženě nutné. „Když tady nezůstaneš sedět celou noc, slibuju, že tě naučím, jak chodit po vodě,“ kdyby i tak Alyosha nechtěl odejít, pravděpodobně by si Huang prostě sedl k němu. A třeba by si k nim přidal i Gonfu! Vodní drak si určitě potřeboval dobít sociální baterku, neb vedení hodiny mu ji vypotřebovalo tak na roky dopředu… Takže kdyby tady jen hezky seděli v tichu, určitě by to ocenil všichni tři!
Určitě se ale Alyosha nakonec rozhodl nestrávit na vodní hladině mládí, tedy mu Huang natáhl ruku schovanou v rukavici, aby mu pomohl na nožky. Bok po boku se poté dostali až na pevnou zem. Pro Huanga to už nebyla žádná změna, samozřejmě. Automaticky chodil po vodě, aniž by si to nějak více uvědomoval. Dobře si však pamatoval na to, když se mu to poprvé povedlo bez toho, aby hned v další chvíli nezahučel do vody. Tehdy to bylo něco, co ho pořádně potrápilo a... on se kvůli tomu urazil na celý vodní chrám klidně i několikrát za den. Avšak to nakonec za to stálo, no ne?
I jemu se povedlo se otočit ve chvíli, kdy byli kapříci donuceni se rozprchnout do všech stran, pokud si chtěli zachránit život. Ani… tohle už nebylo nic nového. Ač když to stvoření viděl poprvé, taky jen jako tmavý flek ve vodě, pravděpodobně se tvářil jako černovlásek kousek od něj. „Hodně ryb, pár vodních… živočichů,“ pokrčil nad tím nevinně rameny, jako by tohle nebylo nic neobvyklého. Respektive, pro něj nejspíše nebylo, pro dráče vedle něj rozhodně bylo.

„No, jak se povedla meditace?“ Zeptal se proto, aby trochu přesunul téma. Ne, že by vodní stvoření byla nějaká velká tajemství, ale… nechtěl černovláska děsit a Nian žijící ve vodě byl docela děsivá věc. „Kolikátá že už to byla tvoje meditace?“ Doptal se, snad pro více odvedení pozornosti. „Nepamatuju si, kdy naposledy jsem meditoval já,“ řekl si spíše pro sebe, avšak ho Alyosha určitě mohl dobře slyšet. S těmi slovy se v něj nespokojeně ošil jeho vnitřní drak. Pokud dlouho nemeditoval, znamenalo to, že jeho drak byl už dlouho sám. Respektive nebyl… ale respektive byl, chápeme! Určitě bylo načase, aby se meditaci taky opět věnoval. To si však chtěl nechat na později, až bude sám a bude mít na to svůj potřebný klid.

Ru patřila k těm, kdo se hned nechystali pryč na jídlo nebo jinam, takže zase tak klidné jezero po lekci nebylo.
Z toho zpochybňování si nic nedělala, rozhodně nehodlala začít rozebírat ani to, že zatímco většina náctiletých měla problém umlčet svou mozkovou činnost, Ru dokázala vypnout jak důchodce zabalený v elektrické dece na terase hotelu na alpském svahu. Jen se na Kaie zaškaredila.
"Co já vím, jen jsem tam rychle prošla. Všechny mi připadají podobné." Okatě se zaškaredila znovu, když natukl návštěvu. "Víš co? Vezmu tě tam, až jestli navštívíš i všechny ostatní chrámy," zadala si podmínku, jako by se nechumelilo, a významné těkla očima pod hladinu. Dost pochybovala, že by se mu tohle podařilo, ale chtěl přece vidět všechny i tak, ne? Co na tom, že by ten Pulaův přišel na řadu jako poslední?
Na to jeho co když teatrálně zívla do dlaně. "Jestli neumíš plavat a bojíš se, můžeš na břeh," povolila blahosklonně vycouvání z navrhnutého závodu tak, aby se to komukoli protivilo, protože to vyznívalo jako o to větší prohra na plné čáře, nemluvě o tom, že Runin výraz byl v tu chvíli na praštění. Zaváhala jen u těch piraní a prstů, přičemž po opravě na rybí prsty na Kaie upřela trochu zmatený výraz, jak se snažila rozklíčovat, proč z celkem dobrého vtipu udělal úplně příšerný.
Asi se praštil do hlavy, když jsem se nedívala.
Ru si letmo povzdechla, zavrtěla rychle hlavou a došla trochu blíž, aby mu nabídla ruku a pomohla mu vytáhnout se nahoru, když nepohrdne.
“Víš co? Pojď, ty masožravý kapříku,” rýpla si, jako by byl beznadějný případ s tím smyslem pro humor, a jen drobet se zasekla na tom, že mu vlastně doopravdy chyběl kousek malíčku. Třeba měl právě na to vymyšlenou historku s akvárkem…? “Jestli nechceš závodit a jen chceš koukat na ryby, můžeš to říct rovnou, to poslední, co potřebuješ, je uklouznout a praštit se znovu,” našpulila nespokojeně rty. Ještě by to šlo na vrub jí, že je to její chyba, a Chiwen by si to přišel vyřídit, protože slyšel, že ho chtěla praštit klackem…

<<< Úvod do meditace


Dobře, kdo je se hádat s tím, že už by nemohl do knihovny? To rozhodně nebylo v plánu, probohy… vždyť by přišel o tolik! A s útěchou, že jednou si tady bude klidně vysedávat díky vlastním silám, se tedy uklidil na břeh. Ještě hodil zvědavým pohledem po Runě a Kaiovi, kteří zjevně zůstávali na místech, kochající se pravděpodobně rybkami a… vším, co tam mohlo plavat s nimi. Napůl čekal, kdy kolem nich z vody jako v tragikomickém hororu vyrazí čelisti něčeho, co je stáhne dolů, ale to se nedělo, takže se po pár vteřinách zase otočil na Huanga. Nabídka, kterou mu dal, se přece neodmítala. „No, když o tom mluvíš… kdy se vlastně těm schopnostem můžu začít učit? Tak jako celkově?“ vyzvídal, protože zase a opět, docházelo mu, že měl přeci jenom oficiálně vybranou Cestu – znamenalo to, že by se měl učit i schopnosti, někdy v blízké době, ne? Ta vidina byla maličko fascinující. Stále děsivá, to bez debat, děsivé to bylo tak nějak celé, když nad tím delší dobu racionálně uvažoval, ale… pomaličku se přistihl, jak si na celé tohle vážně zvyká. Už mi nepřišlo tohle místo cizí, divné nebo bizarní, ale… Tianmo mu pomaličku, ale nepochybně dost přirůstalo k srdíčku.
Podezřívavě přejel pohledem mezi jezerem, Huangem, zase jezerem, zase Huangem. Ačkoli věřil, že ho možná nechce strašit, viděl, jak velké je to, no, něco, co v tom jezeře plave. A tak se pokusil na to jít trochu víc… přímočaře. „Co bylo tohle na živočicha? Na žraloka tu je moc málo slaná voda, ale na běžnou sladkovodní rybu to je moc velké?“ zkusil to znovu, než dodal: „Ať tam plave cokoli, tak pokud to nebude něco, co mi v noci přijde klepat na dveře, že mi to chce sníst nohu, protože to má hlad, tak bych o tom možná raději věděl hnedka, než třeba omylem při existování kolem jezera. Edukce proti panice, tak nějak to bylo?“ zkusil to, s nevinným kukučem se přitom uculil. Jo, rozhodně byl zvědavý a radši by věděl, co tam plave, dokud se s tím nepotkal někde omylem. To by asi nebylo příjemné, zvlášť pokud by to byl tvor, kterého by bylo zahodno se nějak bát. Ačkoli… Gonfu tam plaval poměrně často, Huang dost pravděpodobně také, takže… možná to nebylo nic extra dravého. Stejně, ta velikost by byla dost zavádějící. „Navíc! Pokud to nebudu vědět, třeba se budu bát usnout a pak mě tu budete mít jako chodící mrtvolku ještě víc, než, no, než obvykle!“ Finální, velmi neprůstřelný argument!

Stočení debaty postřehl, ale přestože rozhodně nezapomínal na vodní cosi, nechtěl tu otázku nechat nezodpovězenou. „Myslím, že šla poměrně dobře. No, udržel jsem se dost stabilně v té vizi svatyně, navíc jsem zkusil nakouknout do knihovny a… fungovalo to. Teda, dost detailů chybělo, takže perfektní to nebude, ale jinak mi přijde, že v pořádku,“ svěřil popravdě, jak se věci měly. „A bylo to teprve podruhé… jak vlastně dlouho obvykle trvá, než člověk zjistí, kde se mu ten vnitřní drak… nachází?“ Napadlo ho říct, kde se toulá, ale… jednak nechtěl znít, že to bere nějak špatně, a zároveň nechtěl, aby ho drak slyšel a myslel si, že pohrdá tím, že tam někde je a potenciálně ho může i najít. Ne, to bylo to úplně poslední, co pro plaché stvoření chtěl, zvlášť pokud mělo jenom ze zlomku i jeho overthink...
Ta poslední věta ho rozhodně zaujala. „Jak často vlastně člověk… teda, no, drak musí meditovat průběžně?“ Na moment se zarazil, než dodal: „Obecně, pokud takhle najdu toho draka uvnitř, co bude potom? Hádám, že nějaké proměňování na místě ještě nebude, ale… co je vlastně poté?“ Věděl, že Huang už na sebe dračí podobu, plnou či částečnou, brát umí, jistěže, ale taky tady byl o víc než dvě desetiletí déle než on, což… bylo rozhodně prostorem pro zlepšování se. Zajímalo ho, jak časově náročné je se stát někým, kdo bude Tianmu víc k užitku než ke škodě, protože… možná si tak maličko připadal. Jediné, co ho uklidňovalo, byl fakt, že to tady zjevně nikoho neomezuje, protože to by byl, no, jeho malý konec.

Nakonec nebylo tak těžké Alyoshu přemluvit, aby se z jezera zvedl… knihovna očividně byla velmi silný argument. Huang to však chápal, ač jezero bylo velmi příjemné místo, na knihovnu to nedosáhlo. Ač měla knihovna jedno velké plus v tom, že byla schovaná v chrámu, v klidu a od všech rušivých elementů, což jezero nebylo. Rozhodně však bylo skvělým místem na učení schopností a… když už jsme u nich. „Upřímně? Klidně bychom mohli začít hned teď,“ odpověděl mu s jemným úsměvem. Čím dříve se Alyosha naučí ovládat schopnosti, tím lépe. A čím dřív začne, tím dřív bude moct chodit po jezeře sám za sebe a nebude muset vedle sebe mít Yan Huanga či Gonfua. „Vážně chceš umět chodit po vodě, že?“ Nebyla to nejlepší schopnost, kterou by se mohl učit, ale… jako základ to byl dobrý. Navíc to byl docela účinný prostředek, jak někoho zaújmount.
Pořád se nevinně culil, když si ho černovlásek podezíravě prohlížel. Nemohl mu hned říct, co tam žije! Anebo…? Možná mohl. Ale nechtěl chlapce děsit, co kdyby se najednou začal vody bát? To… by ve vodním chrámu nebylo zrovna dobré. Ale když už se zeptal takhle zpříma… Nechtěl mu lhát. Potichu si povzdechl: „Nian.“ Prozradil mu jen na začátek, ale pokud vypadal, že mu to stvoření nic neříká, nenechal ho dlouho čekat. „Je to vodní lev. Má krvavě rudou srst, dračí ocas a… modrý roh. Většinou se ani neukazuje u hladiny. Není nebezpečný, rozhodně ne pro obyvatele vodního chrámu. Pro ostatní dráčata… taky ne tak úplně. Nejhorší, co jim hrozí je to, že je vyžene z vody, když dělají moc velký bordel. Co tak vím, nikomu neublížil, Gonfu ho pečlivě hlídá.“ Tohle… neznělo tak hrozně. Trochu děsivě, ale ne tak moc, pokud Alyosha věřil Huangovi, že vodní lev mu neublíží. Byl tady ale maličký háček… „Tedy, pokud je ve vodě, nic ti neudělá. Jednou za rok, každý nový rok, chce vylézt na břeh, tam by nad ním Gonfu už neměl žádnou moc… přiznám, že mimo vodu bych se s ním setkat nechtěl, ale ve vodě a když má zrovna náladu, je to docela mazel. Představ si ho trochu jako… dost náladovou starou kočku,“ dobře, tohle vážně neznělo tak špatně. Detaily, co by se mohlo stát, kdyby někdo na lva narazil mimo vodu… nebudeme rozebírat. Nakonec se mu na tvář ale vkradl pobavený úsměv… „Takže? Vyděsil jsem tě natolik, že budeš mít problém usnout?“ A… v další chvíli mu v inkoustově modrých očích zákeřně zablýskalo. „Pokud by ses vážně moc bál, mám velkou postel, kdybys nechtěl spát sám v pokoji,“ zavrněl spokojeně. Měl tušení, že tohle chlapec rozhodně nepřejde bez reakce.

Přikývl: „Dobrá práce, vážně dobrá práce.“ Zakřenil se na něj pyšně. I když se mohlo zdát, že to nejsou velké posuny, byly. S každou další meditací to bude však stále lepší. I přes fakt, že by to pro některé mohlo působit jako nekonečně dlouhá chvíle. „Můžeme někdy zkusit meditovat ve svatyni společně?“ Navrhl. Yan Huang pro svou meditaci potřeboval klid, věděl však, že Alyosha mu rozhodně potřebný klid poskytne, pokud bude potřeba. A na černovláskovu otázku… „To nedokážu přesně říct. Rozhodně to nějakou chvíli zabere,“ ne tedy, že by na tom nějak více záleželo, když měli celou věčnost, no ne?
„Ze začátku častěji, postupem času by to stále mělo být pravidelné, ale rozhodně nemusíš meditovat každý den,“ odpověděl a… v tu chvíli se mu něco uvnitř nespokojeně ošilo. Jeho vnitřní drak, který si rozhodně chtěl stěžovat, že Huang dlouho nemeditoval a nebyl s ním. „Nejdřív si budeš muset s drakem vytvořit nějaké pouto. Může se stát, že poprvé, když ho objevíš na jednom místě… další meditaci už tam nebude. Nebudeš ho muset hledat od úplného začátku, to vůbec ne, ale… alespoň ten můj, než jsme si k sobě našli nějaký vztah, tohle docela rád dělal,“ prozradil a… nad tou vzpomínkou se mírně zamračil. Tohle bylo od Henga pěkně zákeřné, díky drakům, že už to světle zlatý drak nedělal. Ač měl špatný pocit, že tentokrát si to zopakujou… „Potom se můžeš postupně začít učit přeměňovat, což… trvá dlouho. I já mám ještě občas problémy se přeměnit celkově. A samozřejmě do toho všeho se učíš schopnosti, to taky zabere dost času.“ Přestože byl tady Huang poměrně dlouho a pořádně se do meditací a cvičení schopností obuv, věděl, že neumí schopnosti ovládat tak dobře, jak by se mu líbilo.

Mírně pokrčil rameny. „Asi mi je jedno, čím bychom měli začít, ale… celkově se mi líbí ta vize něco dělat a neflákat se. Nejenom nějak z povinnosti, ale… čím dřív se tohle jeden začne učit, tím lépe se mu v tom potom zůstává, no ne?“ Fakt byl, že vždy, když na delší dobu vypadl z kruhu učení se, se měl vždy problémy k tomu vrátit. Letní prázdniny pro něj v tomhle byly takové malé peklo – když pomineme důvod, že ho to nutilo zůstávat více času doma… Takže místo letního lenošení prostě vždy pokračoval v učení se. Přeci jenom to byla věc, kterou důvěrně znal, takže pro něj byla příjemná. Možnost spojit si s touhle známou věcí i Tianmo a to, že tu může fungovat podobně, znělo jako příjemný přechod do přijetí faktu, že tohle už nebylo totéž, co by ho učil kdokoli na střední. Pokud na něj Yan Huang nehodlal chrlit matiku, což… snad nebylo v plánu, protože matika byla něco, co by nepřál ani nejhorším nepřátelům do posmrtného pekla. Takže se na něj maličko uculil, když dodal: „Pokud máš pocit, že hned, klidně hned.“
Ačkoli, to byla dost… optimistická slova. Zvlášť když věděl, že ke schopnostem bude muset přes meditaci, což už předtím bylo pro něj dost… unavující. Vybíralo si daň to, že nespal dost dlouho, navíc už ta meditace předtím mu ukradla energie dost na to, že se divil, že se mu ještě ani jednou nepodlomila kolena. Bylo by rozhodně fajn si sednout… což byla taky mentalita, s níž oba nakonec zamířili do knihovny.
Při cestě tam poslouchal užasle, jak mu Yan Huang vysvětluje, co že jim to vlastně plave pod hladinou, což… skutečně nečekal. Jednorohý lev, který se o Novém roce snaží dostat na hladinu? Tak… tak jo? „A čistě teoreticky, co by se stalo, kdyby z té vody utekl a Gonfu nad ním tu kontrolu ztratil?“ Dosud předpokládal, že Tianmo je vůči démonům nezranitelné, že nehrozí, aby se tu jen tak nějaký utrhl ze řetízku, ale… asi to tak docela pravda nebyla. Spíš než vyděšený tou myšlenkou byl fascinovaný, to asi vypovídá dost o jeho neexistujícím pudu sebezáchovy, ale… komu to vadí, jemu ne- „Takže o Novém roce je velký a zlý, ale zbytek roku je z něj takový velký vodní fufací plyšák?“ užasl, obočí vysoko na čele údivem.
Ale potom… si do něj Huang rýpl vy-víte-čím a… Nian i všechno ostatní šlo velmi rychle se soustředěním do háje. Alyosha se neubránil překvapenému vykulení očí, ale dal si záležet, aby Yan Huang tohle gesto neviděl. A asi bylo v jeho malém štěstí to, že v tu chvíli se jim nad hlavou zablesklo, vše ztmavlo a zaburácel hrom, čímž stíny skryly to, že jeho obličej byl v tu chvíli v odstínu zralého rajčete. Nepokoušel se mu na to cokoli říkat, neměl šanci ze sebe dostat kloudnou větu, a nejhorší na tom bylo, že si byl zatraceně dobře jistý, že se mu ten chuligán za jeho zády směje. Fň!

Čas strávený vracením se do knihovny mu dal dost prostoru na to, aby nahrabal zastavený dech a trošičku se dal do pořádku. Přestože mu na tvářích červená pořád kvetla, už zdaleka nebyla tak sytá jako prvně, takže bez přímého světla se mohla i ztratit. Když mu tedy poté Huang navrhl tu společnou meditaci, vzal to jako šanci okusit, jaký hlas teďka má. „To zní jako fajn nápad,“ odsouhlasil mu tedy a s potěšením zjistil, že jeho hlas už po rozbití nenese stopy. Proto předtím nezkoušel mluvit, kdyby ano, rozhodně by to bylo znát ještě hodiny poté. Měl tendence zadrhávat se, když byl v rozpacích, a zdálo se, že Yan Huang moc dobře věděl, jak ho do nich dostat… Pořád mu maličko rozum stál nad tím, že to vůbec dělal, protože, no… byl to Huang, haló, podívejte se na něj, a on byl, no… on. Teď se tím ale snažil nezaobírat, než znovu dojde k tomu, že se omylem rozbije, tak… hezky preventivně, stop uvažování, tak.
Když mu bylo vysvětlováno, jak často by měl meditovat, chápavě přikývnul a přitom zapadnul na židli u stolu, kde seděli i předtím, pořád měl před sebou svůj nový deník. „Takže dávat si pozor, aby měl dost pozornosti a neurazil se, chápu,“ odtušil, protože… netušil, zda by se drak urazil, nebo by mu to třeba jen bylo líto, ale oba případy byly něco, čemu se černovlásek chtěl za každou cenu vyhnout, pokud to bude jen trochu možné. Pořád sledoval Huanga, jen si s maličko klížícíma se očima podepřel tvář rukou. „Takže je to vlastně takový… celoživotní maraton, pokud to dobře chápu.“ Na vteřinku se odmlčel, trochu bojujíc se zívnutím, než dodal: „Je možné, že někomu jde něco lépe? Jakože někomu jdou lépe proměny, jinému zase schopnosti a tak, nebo to mají všichni vlastně pevně dáno tím, že vůbec tu dračí krev mají, no, nastejno?“


>>> Knihovna

„To je dobrý přístup,“ kývl s úsměvem. Za tohle měl Alyosha pár plusových bodíků k dobru. Tedy, ne, že by je nedostával jen tak, že dýchá, ale… to byl detail. „Tak zítra? Dneska už je na to pozdě. Zítra dostaneš svoji první lekci schopností,“ slíbil mu. Kdyby tak věděl, že budou mít zítra na starosti jiné věci, než učení se schopností… K tomu se však snad dostanou co nejdřív. Víte co, aby Alyosha mohl taky chodit po vodě! Yan Huang maličko očekával, že až se to chlapec naučí a… nebude hrozit, že si po pár krocích zaplave, nebude chvíli dělat nic jiného, než pobíhat po vodní hladině. Koneckonců… přesně to dělal Huang.
Po cestě zpátky do knihovny, neb oba rozhodně museli vypadat unaveně… I tak byli moc tvrdohlaví na to, aby šli spát, si dál povídali. Respektive, Huang prozrazoval, na co všechno může Alyosha pod vodou narazit… Nad představou, že by Nian mohl utéct, se nepříjemně ošil. Za svou dobu, kterou strávil na Tianmu, si nepamatoval, že by lev utekl, ale… drak nikdy neví, co se pokazí, že? „Myslíš, že v tu chvíli by byl pěkně naštvaný, že ho Gonfu tak dlouho držel ve vodě. Víš, jak kočky prskají, když si namočí kožíšek,“ a… na truc poškrábaný nábytek byl to nejmenší. „Přesně tak,“ odsouhlasil ho. „Tedy… pokud ho člověk neštve, to dokáže být dost mrzutý.“ Opět… nejspíše další skutečnost. Co si budeme, dvacet let bylo dlouho a člověk se hodně nudí! Zkouší poté nervy… všech, ne jen ty vlastní.

S tichým, zákeřným chechtáním zapadl do knihovny. Venku už se přihnala bouře a… ne, že by do nich mohl díky existování na vodě praštit blesk, ale nemuseli je zmáčet dešťové kapky. Odsunul židli černovláskovi, na kterého se stále pobaveně culil, a sám si sedl vedle něj.
„Počkej, tvůj drak nebude tak dramatický, přeci jen půjde o Gonfuova draka,“ zarazil ho hned od začátku. Tedy… mohl by být, svým způsobem, ale byla to malá šance. „Gonfův drak je… dost introvertní, emoce dává velmi málo najevo a když už, je to svým vlastním způsobem. Rozhodně ale neodmítne společnost, když se s ním sblížíš. Je ale dost plachý… V podstatě si prostě představ Gonfua, chovej se k tomu drakovi tak, jak by ses choval k němu.“ Což by nemusel být pro Alyoshu takový problém, no ne? Navíc, měl štěští, že s vodním drakem se vycházelo vždy bez problémů. Pokud na něj někdo nebyl moc hlasitý a živý… u Alyoshi to však nejspíše nehrozilo. „Rozhodně,“ kývl na začátku, automaticky však pokračoval, „osobně jde každému něco lépe a něco ne. Třeba pro mě nebyly problém meditace, celková proměna je pro mě však už docela oříšek. Je to však hodně individuální.“ Pamatoval si lidi, kteří s meditací dost trpěli, proměny však pro ně nebyly žádný problém. Někdo si těžké hledal vztah se svým vnitřním drakem, ve schopnostech však naprosto vynikal. Bylo to velmi individuální.
Když ale nedostal žádnou odpověď… Zvědavě se podíval na chlapce vedle. Jemně se pousmál, když zjistil, že už si ho pro sebe ukradl spánek. Uvažoval, jestli ho tam nenechat a počkat, než se vzbudí, ale… Pár dní bez spánku se podepsaly i na něm. Navíc tam nechtěl Alyoshu jen tak nechat, musel si pořádně odpočinout a židle v knihovně na to nebyla zrovna uzpůsobená. Pokud se chlapec nechal vzbudit, udělal tak a poslal ho do pokoje… Pokud ne, opatrně ho zvedl z místa do náruče a odvedl ho do pokoje, kde ho nechal dál spokojeně odpočívat, než se vydal do svého, aby si mohl odpočinout i on.