Knihovna (Gonfu)

Pravé křídlo slouží jako menší knihovna a místo pro společné trávení času. Přímo pod knihovnou, pod úrovní jezera, se nachází společná místnost, kterou s knihovnou spojuje točité schodiště. Část nad hladinou je místo plné knih a svitků, na kterých je napsané vše, co by obyvatelé vodního chrámu chtěli vědět o Cestě, kterou si vybrali. To vše najdete důkladně schované v policích ze světlého dřeva, které se sem tam pod tíhou svitků přímo prohýbají.

Studium je vyhrazeno primárně pro následníky Gonfa, avšak se svolením místních obyvatel je sem povoleno nahlédnout i někomu zvenčí – pouze však za doprovodu a dohledu. Koneckonců, bez toho by se sem cizí ani nedostal. Moudra, která ze zdejších knih dostanete, se týkají především vodních živočichů a zvěře, ale také démonů, na které můžete narazit právě v hlubinách.

<<< Venkovní promenáda

Poté, co opustil Xaviera ve tmě a přecapkal magický chodníček přes jezero, se černovlásek ocitnul zpátky uvnitř. Jezerní chrám byl v noci jako takové malé strašidelné sídlo. Alyosha si dával pozor, aby našlapoval potichu, protože každý ráznější krok tady zněl hlasitěji než by chtěl. A… nepřekvapivě to ve svatyni nestočil k pokojům, nýbrž ke knihovně. Nesuďte ho… nebyl zase tak unavený, spadl většinu předchozí…ho rána a dopoledne, ne noci, ale to jsou detaily, které prostě nejsou podstatné. Důležité bylo, že si mohl teďka ničím nerušen hezky zapadnout do knihovny a číst si, dokud ho to nepřestane bavit. Což… nevypadalo, že by mělo být zrovna brzy, takže tak.

A přesně tak skončil. Gonfu ani Huang tu zrovna nebyli, měl tak knihovnu jen pro sebe. Nejdříve bloumal mezi regály, hledaje něco, co by mu mohlo trochu pomoci s tím, co si dal jako malý osobní úkol. Neuměl čínsky, proto… se to hezky hodlal naučit. Protože v jeho bývalém životě na to nikdy nebyl čas, neměl moc základů, ale byl dostatečně tvrdohlavý na to, aby to tak nenechal. Proto zanedlouho skončil u jednoho ze stolů v knihovně (hezky pro lepší vlastní pocit u toho nejdál od dveří) s takovou malou skromnou hromádkou (čtěte: asi s pěti knihami, které vážily pomalu víc než on, nebo aspoň tak si přišel, když je sem z těch regálů táhl) a uloveným sešitkem s propiskou (naštěstí tu našel i normální psací potřeby a nikdo na něj netahal ty kaligrafické čínské štětečky, to by si to možná zkusil i rozmyslet).
A… ruku na srdce, seděl u toho dlouho. Rozhodně déle, než by měl v době, kdy každý rozumný člověk nebo drak nebo cokoli spí. A možná, možná, dokonce i postřehl, jak jedním z oken do knihovny začalo při tom všem pronikat takové to modré světlo těsně před rozbřeskem. Nebyl ale pořád unavený, takže pro něj to žádný signál na pauzu nebyl. Hezky si pročítal to, co potřeboval, pořád dokola.

Samouka jazyka byla… pochybná věc. Neměl se od čeho odrazit, proto lovil z toho, jak postupoval, když se učil anglicky ve škole. Začal od těch jednoduchých slov a bylo jen na něm si je prostě zanést do hlavy tím, že si je opakoval dokola a dokola. Takhle to znělo hrozně, ale… bylo to něco nového, pro něj něco bez debat zajímavého, a navíc tu pořád byla ta tvrdohlavost. Chtěl tu být k něčemu a nechtěl ztroskotat na tom, že se narodil o pár set kilometrů severně na to, aby tohle byl jeho mateřský jazyk, a zaostávat jednoduše odmítal.
Někde mezi tím ale narazil na… problémek. Výslovnost nikde moc popsaná nebyla a on se ze všech sil snažil si dát do souvislostí, jak sakra má asi tak přízvuk a výslovnost znít. „Chápu, že to má být těžký jazyk, ale nemůžu se seknout na zatracené výslovnosti,“ brblal si pro sebe, než zlehka (aby neublížil knížce, nedejte draci) plácnul čelem do stohu čtyř zbývajících knih před ním, opíraje se o něj, zatímco mu v hlavě probíhal dál ten malý brainstorm. Co komu provedl…?

I přes to, že pro všechny ostatní byla stále půlnoc, Yan Huang byl… vlastně stejný, jako každý obyvatel Gonfuova chrámu. Četl si dlouho do noci, protože odmítal jít spát, když mu zbývalo už jen pár stran do konce jeho rozečtené knihy. To, že pár stran do konce bylo rozhodně něco málo přes dvě stě stran je… detail. Minimálně mohl spokojeně žít s pocitem, že má další knihu přečtenou! Fakt, že slunce začínalo pomalu stoupat na oblohu ho rozhodně nezastavil v tom, aby se vydal zpátky do knihovny dočtenou knihu vrátit. Moc dobře věděl, že kdyby jedna kniha chyběla a Gonfu by si toho všiml, a že on by si všiml, hlavu by mu za to neutrhl, ale sám měl ve věcech pořádek a spát koneckonců mohl i později přes den. Pokud ho zrovna nikdo nebude potřebovat a… vážně silně doufal, že nebude. Ještě stále si vzpomínal na všechny nové duše, které musel tehdy uvítat a stále měl z toho noční můry.

Tichými kroky procházel tmavými chodbami chrámu, mířil rovnou v knihovně a rozhodně nečekal, že odtamtud uslyší zvuky. Přesněji zvuk, takové… tiché bouchnutí, snad jako by někdo do něčeho praštil. Mírně zrychlil do kroku. Ne tak proto, že očekával nezvaného hosta nebo duch, co jim tam shazuje knihy z polic. Však spíše pro svoji zvědavost.
Ode dveří knihovny si celý prostor prohlédl, zlaté oči mu padly na jediného návštěvníka knihovny, Gonfuova potomka, který vypadal, že se tam snaží rozluštit vážně složitý úkol a dochází mu nápady, jak by dál mohl pokračovat. Nejdřív si ho nevšímal, jen prošel kolem, aby mohl svou knihu vrátit na své místo. Zároveň si u toho všiml hned několika knih, které v policích chyběly a které se zaobíraly čínštinou. Znovu se otočil na Alyoshu, za kterým se opatrně vydal, aby ho nevyděsil. „Jsi vzhůru nějak brzy?“ Podotkl, i když se mu hlas zvedl v otázce. Rozhodně ho napadlo, že mladík ani nespal. „Můžu si sednou k tobě?“ Optal se a pokud mu na to Alyosha kývl, posadil se vedle něj. Znovu si prohlédl knihy rozložené na stole. Čínština byla jeho rodný jazyk, proto mu nepřišla tak moc složitá, na rozdíl od druhého chlapce, který se nad ní očividně dost trápil. Opatrně si vzal jednu knihu do rukou a podíval se na pár stránek. „Čínština je těžká… ale není nemožné se ji naučit, pokud bys potřeboval něco vysvětlit, můžu se pokusit, je to můj rodný jazyk,“ prozradil, aniž by se na chlapce vedle sebe podíval. Možná… nezněl zrovna dvakrát přátelsky, ale rozhodně nic z toho nemyslel špatně, koneckonců, jeho vnitřní drak tiše vrněl nad společností a tím, že může někomu dalšímu pomoct. „Případně,“ to už na Alyoshu upřel zlaté oči, „to můžeme nechat na jindy, pokud jsi unavený a chtěl bys jít spát? Nebudu tě tady držet.“ Přeci jen to nebylo tak důležité, aby to nepočkalo, ne však? I kdyby se černovlásek rozhodl na čínštinu už nikdy nepodíval, Huang by to nechal být, jen by mu pomohl uklidnit knihy na svá místa, popřál mu dobrou noc a dál existoval, jakoby se nic nestalo.

Přestože se Yan Huang nepopiratelně snažil o to, aby ho nezabil na místě (zase) děsem z toho, že by se k němu proplížil, neznamenalo to, že se Alyoshovi nepovedlo ten infarkt stejně mít. Pochopte, byl zahloubaný dost hluboko do knížky před sebou, že když se kolem něho nonšalantně prošel, aby zamířil k polici, to třepotání se hanfu a obecně náhlý pohyb v zorném poli mu maličkou zástavu způsobili.
Kdo ví, co ho vlastně teď překvapilo víc – ta neslyšná chůze, anebo snad ten fakt, že neočekával, že by v tuhle dobu mohl vůbec někdo být ještě vzhůru? (A ano, kdybychom se nad tím zamysleli, v Gonfuově chrámu by bylo nekonečným překvapením, kdyby naopak nikdo vzhůru nebyl a všichni spořádaně spali, ale… nebyl tu zase tak dlouho, aby mu tohle přišlo jako naprostá přirozenost. Nehledě na to, že existence těch tří v chrámu se dala dost dobře přirovnat k existenci tří duchů, kteří se tak nějak míjeli, existovali kolem sebe, ale každý si hleděl většinu času svého. Zvláštní, avšak… Alyosha nemohl proti tomu namítnout ani slovo, protože ta tichá koexistence a žádný tlak na cokoli byla vlastně vážně fajn.)

Trvalo mu tedy pár vteřin, než se mu povedlo se z toho šoku probrat (ke své vlastní hrdosti sám na sebe to nedal ani najevo, takže pokud Huang neoplýval nějakým ultra super sluchem, jenž by mu umožnil slyšet jeho srdce, neměl by jeho reakci moc postřehnout… a Alyosha se jen modlil, aby vážně neměl, ale kdo ví, jak moc platné mu taková modlitba bude?), což zároveň byl i ten úsek, během něhož došel nečekaný návštěvník k polici, aby do ní vrátil jakousi knihu, jejíž název neměl Alyosha šanci rozluštit, a po němž se otočil zase na něho. To mu zase pro změnu mohla dojít slova za toho, když si všiml, že nejen, že se drak plíží jako duch, ale… oči mu u toho ve tmě září jako kočce. Vlastně doslova tak, jak vám kočičí oči vykreslují všechna média, protože v kontrastu s Huangovou zjevnou oblibou v tmavších, modravých odstínech zářily oči do tmy barvou rozzářeného tekutého zlata.
Naštěstí se ale i z tohoto překvapení oklepal rychle a jediné, co ho tak mohlo prozradit, byly zvědavostí rozšířené zorničky. Brzy ráno… Ach, jistě. Obvykle by člověk touhle dobou ani nevstával, ale spal, však? „Popravdě… nemůžu říct, že by tohle bylo pro mě zrovna brzy, spíš… no, trochu pozdě,“ přiznal i bez mučení. Vlastně… „A nápodobně? Rozhodl ses vstávat vážně brzo, nebo jsi taky ještě neprospal jedinou minutu?“ Vsadil by si na to druhé, ne že ne. A vzápětí mu odkýval i následnou otázku: „Jistě, jen do toho.“

Na nabídku odložení kvůli spánku rovnou zavrtěl hlavou. „V pořádku, nejsem unavený, není třeba,“ a pravda to kupodivu vážně byla! Přestože slunce se venku už šplhalo na oblohu, Alyosha v sobě necítil ani špetku únavy. A… Huang by mu snad nenabízel pomoc, kdyby sám byl unavený a připravený akorát tak zapadnout spát, ne?
A co se týkalo toho malého studijního pekla… „Popravdě… maličko by se ta pomoc hodila,“ přiznal, a ani nevíte, kolik sebezapření ho stálo spolknout automatickou odpověď, že to zvládne sám. Asi by zvládl, ale… jsou věci, které v knížce nenašel, a jelikož šlo o tu konkrétní záležitost, akorát by se ztrapnil při první příležitosti ve víře, že nedělá nic zle. A co o to, třeba takový Gonfu by se mu pravděpodobně nevysmál do očí, ale… kdo ví, kolik z dalších draků – či kolik z řad jeho vrstevníků, dráčat – by se mu div že nevysmálo do obličeje. „Nedělá mi problém písmo nebo tak, jazyky mi do hlavy jdou se slovní zásobou docela dobře, ale… mám problém s výslovností. Nikde není ani zaboha popsané, jak se postavit k výslovnosti. A… taky jsem neslyšel zrovna moc lidí čínsky mluvit, když se tu většina řeči tak nějak… kouzelně sama překládá. A i když tady to asi není potřeba právě kvůli tomu překládání, učit se jazyk bez výslovnosti je… jako naučit se tak půlku.“ Což ho přivádí k otázce… „Fungovalo by tu vůbec někoho jazyk učit nahlas? Nepřeložilo by se to jenom automaticky? Nebo třeba naopak, nechalo by se to schválně nepřeložit?“ Jako vždy u svých malých brainstormů měl až moc maličko hnidopišských otázek… a mohl jen doufat, že Huang na ně třeba bude mít odpovědi!

Yan Huang mohl svoji existenci dát najevo rozhodně jinými a mnohem lepšími způsoby, avšak… existování s lidmi nebyla jeho silná stránka. A fakt, že jeho vnitřní drak by nejradši skočil do společnosti každému, koho potkají, v tom zrovna moc nepomáhala. Ti dva byli naprosto odlišné duše, které… se rozhodně mnohokrát neshodly, ale sem a tam se nakonec, hm, respektovali, dalo by se říct. Naučili se spolu fungovat a mezitím, co vnitřní drak, kdykoliv Yan Huang chtěl být sám, v tichosti spala a nechala ho samotného. On pro změnu občas nějakou společnost vyhledal, aby jeho drak tak moc netrpěl o samotě.
Ta chvíle byla přesně tehdy, když se tichými kroky vydal za chlapcem u stolu, místo toho, aby se otočil na podpatku a zmizel z knihovny. Navíc… ať už se mu to ze začátku nelíbilo, Gonfu z něj udělal mentora svého chrámu, tudíž byla jeho práce pomáhat jeho potomkům, zvlášť když stále byli ve svatyni, no ne?

Aniž by si všiml, jak zvědavě si ho mladík před ním prohlíží, přičemž si rozhodně neuvědomoval, že by to mohlo být díky zlatým očím, která svítily ve tmě, mu položil otázku, na kterou vlastně znal odpověď. Alespoň jí předpokládal. „To druhé,“ přiznal, „nejsem zrovna… hm, dobrý v tom chodit spát ještě před svítáním.“ Dopověděl. Ti dva si rozhodně nemohli nic vyčítat. Zvlášť, když oba dělali po nocích to samé, utíkali do stránek knih.
Zabral místo vedle chlapce a jemně kývl. Ani on nebyl unavený. A další věc, ve které nebyl Huang zvlášť dobrý, bylo vyjadřování jakýkoli emocí či cokoli spojeného s tím, když znovu jen jemně přikývl na chlapcova slova o pomoci. Koneckonců, jemu to nevadilo a mohl tím někomu pomoct.

„To chápu, výslovnost je důležitá,“ souhlasil, když chlapec domluvil. „A myslím, že by to šlo, kdybys nechtěl, aby se tvá slova přeložila. Překládají se automaticky, tedy když nebudeš chtít, nepřeloží se.“ Prozradil mu a na chvíli se zamyslel, než se nadechl. „Nǐ hǎo, ahoj,“ řekl nakonec. Bylo to první slovo, které mu vytanulo na mysli. „V tom slově jsou dva tóny. Tóny jsou celkově čtyři. První, rovný, kdy je hlas docela vysoko a nemění se. Zapisuje se malou jedničkou, u některých slov to určitě bude.“ Přitáhl si k sobě jeden ze slovníků a našel slovo, u kterého byla napsaná malá jednička. „Třeba tady, shī, což znamená báseň.“
„Druhý, stoupající, hlas máš normálně posazený, zároveň ale stoupá víš. To máš třeba v tom nǐ. To se zapisuje malou dvojkou, ale to už chápeš. Třetí tón je hluboký, ale na konci maličko stoupne víš, třeba jako v tom hǎo. A nakonec čtvrtý, ten je zase klesající, třeba… hm, xièxiè, znamená to děkuju.“ Doufal, že to dává nějaký smysl. Nikdo před Alyoshou se tak moc o čínštinu nezajímal a nikomu ji Yan Huang nemusel vysvětlovat. Pamatoval si něco málo ze školy, samozřejmě, ale to už je taky nějaká doba dozadu. „Potom je tady ještě jedna věc, říká se tomu pīnyīn, jsou to slabiky, které se čtou jinak, než se píšou. b jako p, d jako t. Nakonec t se vyslovuje jako tch,“ mezitím, co mu tohle vysvětloval, na papír před sebou psal v podstatě to, co říkal. A… Alyosha určitě ocenil, že mu přitom celou dobu Huang nekoukal těmi zlatýma očima až do duše, že? „C se vyslovuje jako cch, zh mezi č/dž, přičemž j jako ť, a q něco mezi ťch/čch. Sh se čte jako š. X zase jako šišlavé s, r něco mezi ř/ž, y mezi i/j a nakonec w se vyslovuje jako v/u.“ Dopsal všechno na papír před sebou. „Promiň, pokud je toho moc a pokud je to… nesrozumitelné. Nikdy před tím jsem čínštinu nikomu nevysvětloval a nejsme si jistý, jestli jsem to vzal z dobrého konce, ale… tohle jsou teď asi všechny věci, co mě napadají k výslovnosti. Tady máš papír, kde máš napsané všechny tóny a slabiky, snad… to k něčemu potom využiješ“ Asi by se nedivil, kdyby po tolika informacích chlapec už nechtěl pokračovat a ani by se nezlobil, bylo toho vážně moc.

Alyoshu možná (ale vážně jenom možná, nahlas by se nezeptal, ani kdyby před něj vysypal za úplatu Chiwen veškeré svoje zlato!), ale skutečně jenom možná, napadlo, zda ty zlaté oči nejsou nějakou formou adaptace na tmu. Pro noční ponocovače, jako byl evidentně právě Yan Huang, by to byla hrozně praktická věc. Pojilo se s tím nějaké zlepšené vidění ve tmě, anebo šlo jenom o kosmetickou záležitost? Třeba to bylo proto, aby do sebe dva ponocující v noci na chodbách nevráželi! …anebo by měl přestat tolik intenzivně ponocovat on sám, když z toho má podobné výplody myšlenek. Jediné štěstí, že Huang neuměl číst myšlenky – nebo v to aspoň doufal. Mohl by, kdyby chtěl? Ale… Gonfuova cesta nevypadala, že by byla zrovna širokým čtenářem myšlenek, takže… spíš na to spoléhal.
Možná nad tím uvažoval ještě ve chvíli, kdy už si drak sedal vedle něj. …možná, mhm. „No, minimálně v něčem takovém nejsi sám,“ podotkl. A to, že nemyslel vlastně podvědomě jen sebe, ale i samotného Gonfua, byla čistá náhoda, ale jen to podtrhovala. Ale poté se radši zaposlouchal do toho, co mu má Huang v plánu říct, než aby se dál zaobíral svými myšlenkami, které byly poměrně odpovídající druhému dni zatahovaného spánku (no co… v noci si četl a ve dne měl lekce, kdy mezi to má vtěsnat spánek?!). Navíc… jeho promluva znamenala pro Alyoshu nové informace – a malý Rus byl na nové vědomosti tak trochu jako houba. Chtěl jich zkrátka mít co nejvíce, protože ho fascinovaly po všech směrech.

Navíc, sotva se Huang zadíval víc do slovníků, bylo snazší se soustředit – víte co, vaše pozornost sklouzává k věcem, na které jste zvědaví, a on se stále zajímal o ty svítící oči. Teď se ale také naklonil víc k listům, na které Yan Huang ukazoval, aby byl v přesném obraze o tom, co mu drak popisuje. Všechny ty vysvětlivky, malá písmenka, to vše… jednomu z toho šla vážně hlava kolem. Bylo toho hodně, bez debat, ale… nebylo to matoucí. Huang uměl vysvětlovat, ač bylo evidentní, že zrovna téhle své kvalitě dvakrát nevěří. Alyosha očima těkal mezi ním a papírem, na který zapisoval soustavně všechno, co řekl. V porovnání s jeho opatrnými pokusy předtím bylo evidentní, že jmenovaný má s jazykem a jeho znaky zkušenost, jakou umí prozradit jenom vypsaný rukopis. Jak dlouho asi tak trvá se něco takového naučit?
Zatímco navíc Huang mluvil, měl k tomu Alyosha svůj vlastní, malý poznatek. Ten přízvuk mu něco říkal – něco relativně moc dobře známého, ač tam byla určitá odlišnost. „Ten přízvuk… důraz je na konci hlásky, že? Jenom hlas jde potom spíš výš než níž, ale… kromě toho a faktu, že tady je kladený důraz na každou samohlásku, tak… maličko to připomíná ruštinu.“
Byl asi prvním malým bláznem, co nazval čínštinu podobnou ruštině? Možná. Spíš určitě. Ale v jeho mysli přesto něco spokojeně secvaklo na své místo a Alyosha tak mohl spokojeně žít s tím, že na to vlastně tak trochu kápnul. Alespoň podle vlastního uvažování, což ale nebylo zle, no ne? Ledaže by Huang byl jako taková ta protivná učitelka, co si trvá na tom, že její postup a způsob je ten jediný dobrý a správný ve vesmíru, ale… nepůsobil tak, tak se Alyosha odvážil doufat, že si po tomhle nebude jenom klepat na čelo. (Pokud by to udělal, vlastně by se mu ale ani tak moc nedivil. Uhádli jste, moc sebedůvěry v sobě nenosil, ale když šlo o jeho vědomosti… dovolil si alespoň doufat.)

Překvapeně zamrkal, když na konci toho všeho Huang… vysypal ze svých úst omluvu. Alyosha toho čekal hodně, ale ne to, že se mu bude omlouvat, pro všechny draky na nebesích! A tak, když promluvil, mu to překvapení nepochybně proniklo i do hlasu. „Počkej, za co se omlouváš? Vždyť… no, nemůžeš za to, že toho je v jazyce hodně,“ sklonil nechápavě hlavu ke straně, trochu jako tázavé štěně. Ostatně… to možná i tak trochu byl. „Navíc, naopak bych měl děkovat já tobě. Dávalo to smysl a… dobře, sám bych na to asi nepřišel,“ přiznal ještě, což… klobouk dolů, říct nahlas, že si nevěří, že by něco zvládl, co by vyžadovalo studium, u něho chtělo docela odhodlání. Neuměl tyhle věci říkat nahlas, přesto teďka se ozvaly téměř bez námahy – možná kvůli podtržení svých slov o tom, že si vážně cení toho, jak mu Huang pomohl. „Já… xièxiè, vážně.“ Spokojeně se rozhodl spojit to, co se naučil, s poděkováním. A kupodivu už ten přízvuk nezněl zle! Tedy, bylo to jedno krátké slovíčko, jen se opičil po tom, jak ho předtím vyslovil Huan, ale… stejně, shush, detailíky!

Vyčítal by jim Gonfu, že v tuhle hodinu ještě dávno nespali? Respektive, že oba chlapci nespali přes noc? Nejspíše ne. Měl by jim říct, že normální spánkový režim je rozhodně lepší, než celé noci prosedět u knížek, avšak… Vodní drak dělal totéž, proto nemohl žádnému svému svěřenci něco takového vyčítat. Pokud se něco krví přeci jen dědilo, byla to neschopnost normálně spát po nocích. A ti, co nejsou jeho potomci se tím určitě dřív nebo brzy nakazí! Koneckonců, Huang byl jedním z příkladů. Ne že by před samotným Tianmem spal nějak pravidelně, od příchodu se to určitě zhoršilo. Holt se obyvatelé Tianma budou muset smířit s tím, že draci z vodního chrámu budou nadosmrti… hm, navždy! Chodící mrtvolky s velkými pytli pod očima! „To rozhodně ne,“ souhlasil. A možná v tu chvíli zalétl myšlenkami k dračímu bratrovi, který v tu chvíli někde ve svém pokoji četl svou knihu aniž by si uvědomil, že by měl místo toho spát. Nikdo jim ale nemohl vyčítat, že by u toho nespaní nic nedělali! Samotní draci vědí, co přesně dělal Gonfu, ale ti dva v knihovně se učili, tedy měli rozhodně důvod, proč v noci nespat, mhm.

A tak, když se Yan Huang posadil vedle Alyoshi, aby mu řekl o všech těch pravidlech a výslovnosti a… všem, co se týkalo jeho mateřštiny, sám Yan Huang by sebe snad ani neposlouchal, kdyby byl na místě černovláska. Ale ten poslouchal! Minimálně na to vypadal a… Huang se trochu zarazil, když přišel Alyosha s otázkou. Musel nad tím chvíli přemýšlet, nakonec však přikývl. „Nejspíš…? Přiznám se, nikdy jsem neslyšel ruštinu, ale pokud ti to přijde podobné,“ koneckonců mu něco takového nechtěl brát. Zvlášť, když ty dva jazyky nemohl sám posoudit.

V další chvíli se na něj chlapce koukal mírně… zmateně. Pobaveně si odfrkl. Nesmál se černovláskovi, to rozhodně ne, ale tomu, jak zmateně nad tím zněl. A možná taky tomu, jak naklonil hlavu na stranu. Jako malé štěně, které nechápe, co po něm ostatní chtějí. „Já vím, neboj,“ odpověděl, „nemyslel jsem to jako pravou omluvu. Ale je toho hodně a… asi bych se nedivil, kdyby ses kvůli tomuhle na učení se čínštiny vykašlal.“ Ani by se nezlobil, přeci jen, proč se učit něco, co mu na Tianmu je v podstatě zbytečné, že? Tedy… možná ne tolik, jestli se chce prohrabat všemi knihami, které v jejich chrámové knihovně jsou.

„Hmm, vážně?“ Že by byl Huang v jádru nějaký tajný učitel, huh? „Jsem rád, že je to srozumitelné.“ A… nad dalšími chlapcovi slovy se spokojeně uculil. Nejednalo se o nijak velký úsměv, ale! Byl to úsměv, u Huanga docela nevídaný jev. „Bù kèqì, nemáš zač, byla to maličkost.“ Vlastně si tohle mluvení… těchhle pár slov užíval. Všechny ostatní sice v čínštině slyšel mluvit normálně, ale když se o to chlapec snažil sám od sebe, nebylo to dokonalé a… právě to na tom bylo hezké. Bylo to něco jiného. Navíc Yan Huang oceňoval u černovláskovo odhodlání v to se daný jazky opravdu naučit. Rozhodně měl u něj pár plusových bodíků.
„Máš v plánu se učit víc jazyků?“ Zeptal se. „Pokud to je hlavně díky tomu, abys mohl přečíst všechny věci tady, budeš se muset naučit velkou řádků jazyků.“ Ne že by Alyosha působil jako někdo, kdo by toho nebyl schopný. Spíš… působil jako někdo, kdo to vezme jako výzvu a za nějakou dobu přijde s tím, že už se naučil všechny jazyky.

Odůvodnit si nespavost ze všech stran, ano, to by Alyoshovi šlo – a evidentně nebyl samotný, kdo na tom tak byl. Huang i Gonfu se zdáli z dost podobného těsta. Pokud chlapec neměl důvody si myslet, že tohle místo mu může být stokrát lepším domovem, než kdy byl ten jeho původní, tohle to možná i vyvrátilo. Pořád si netroufal tomu domov říkat, ale to ostatně ani tomu místu v Rusku, kde vyrůstal. Takže… bylo tohle místo tomu pojmu nepřekonatelně blíže, o tom nešlo diskutovat. A pokud to znamená, že tu může dál spokojeně ponocovat, bral to všemi deseti.

K jeho rusko-čínské teorii… „Звучит похоже, понимаете?*“ okusil svou teorii na jazyku. Ano, jeho hlas byl trochu hlubší, když mluvil rusky, navíc se teď pokusil správně vytáhnout přízvuky, kde měly být – všechny učitelky, co mu kdy cpaly do hlavy jambické stopy, by byly hrdé. Sotva to dořekl, spokojeně se uculil – napůl na Huanga, ale spíš sám pro sebe, protože kdo byl Alyosha, aby se otevřeně uculil na někoho dalšího a vzápětí pomalu nezajel pod stůl? – a zopakoval to znovu bez důrazu s nadějí, že tohle už jim ten automatický překladač zpracuje. Netrval si na tom to nějak dál pitvat, byl to spíš jeho postřeh pro vlastní učení, ale… to, že na něco takhle přišel sám, mu beze sporů udělalo radost, to nemohl popřít.

Zavrtěl hlavou. „Rozhodně nemám v plánu se na to vykašlat, naopak… tohle vážně pomohlo, díky.“ A pokud si nevšiml toho, že se předtím sám culil, tak si toho ale naopak rozhodně všimnul u Huanga. Možná proto, že se to zdálo jako velmi nevídaný jev, možná z jiných důvodů, kdo ví? Alyosha se nad tím nestihl ani zamyslet.
„Rozhodně to srozumitelné bylo,“ odkýval mu to honem. Překvapilo ho, když slyšel ta slova náhle v čínštině – bylo to jako hra s myslí, to bez debat, a bylo to trochu zvláštní, ale… Huangova čínština zněla tak neskutečně uhlazeně, že si přišel, že něco takového musel pilovat roky. Anebo… se tak narodil, to by dávalo stokrát větší smysl, že ano. Každopádně, zdálo se, že mu maličko povyrostlo sebevědomí v jeho učitelských schopnostech, což.. Bylo jedině dobře. Zvlášť když nešlo nevidět, že i když to zřejmě vysvětluje prvně, zvládl to velmi obstojně.

A když se ho nakonec Huang optal, jestli má v plánu učit se víc jazyků… Alyosha nemohl zakrýt tu malou, nadšenou jiskřičku, která se mu mihla očima. Byla tam jenom na zlomek vteřiny, ale přesto velmi přítomná, starajíc se o to, aby bylo velmi obtížné ji jakkoli přehlédnout. Ať to působilo naprosto jakkoli, fakt byl, že to vzal nejenom jako příležitost, ale… no, ano, jako výzvu. „V tom případě… máme tu vlastně nekonečně času, že? Za věčnost se člověk určitě může naučit spoustu jazyků,“ odpověděl a jak jindy byl malý klid, teď se mu tmavá očka blýskala čistým nadšením. Vize toho, že bude mít tolik času a prostoru se něco naučit, byla v jeho vizi neskutečně krásná. A ano, neočekával, že to půjde rychle, ale… měl čas. Měl prostor. Jak mohl něčemu takovému odolat?!
„Vlastně, napadá mě… tohle vzájemné dorozumívání se… funguje to mezi námi i případně zpět mezi lidmi, nebo s sebou vždy musíme mít nějakého tlumočníka?“ Hluboká otázka, protože co chcete dělat, když se ocitnete někde, kde tomu nikdo nerozumí? Znělo to ne příliš bezpečně, to bez debat, takže si chtěl obrázek o tom udělat dřív, než se do takové potenciální situace dostane. Nechtěl něco takového nepřipravneý testovat v praxi, to jistě všichni chápeme.




* Zvuchit pokhozhe, ponimayete? = Zní to podobně, vidíš?

Nikdy se nijak víc o ruštinu nezajímal. Azbuku znal spíše jen proto, že ji občas zahlédl v některé z knih v knihovně, ale nikdy mu to nepřišlo jako něco, o čem by se musel dozvědět víc. Nemohl však popřít, že přesně v tu chvíli, kdy se z chlapcových úst  právě ruština ozvala, to znělo zajímavě. Možná bych se měl na ruštinu podívat víc, řekl si pro sebe. Koneckonců, další jazyk se vždy hodí znát, však? A když už tady běhal Alyosha, určitě by mu s něčím mohl pomoct. Tedy… kdyby Yan Huang nebyl tvrdohlavé pako, které všechno musí zvládnout na vlastní pěst. Ale třeba by jednou byl schopný spolknout svou hrdost a říct si o pomoc! Avšak to zatím bylo ve hvězdách, teď se učili čínsky, tak. „Asi chápu, kde v tom vidíš tu podobnost,“ přikývl. Ještě chvíli nad tím přemýšlel. Nebyl si v tu chvíli jistý, jestli si to jen nenalhává díky tomu, že mu danou věc černovlásek nasadil do hlavy… I kdyby, v tu chvíli to oběma dávalo smysl, takže si nikdo nemohl stěžovat, tak. „Hm, je ruština těžká?“ Zeptal se. Přeci jen se by se mu ten fakt mohl hodit do budoucna.

Vlastně byl rád, pokud se někde uvnitř schovával velký zlý učitel, který byl schopný vysvětlit takové věci někomu dalšímu srozumitelně. Nechtěl ze sebe v tu chvíli udělat učitele a jít nadšeně učit všechna dráčata, která jim na Tianmu běhala, ale… tahle zkušenost byla fajn. Zvlášť proto, že Alyosha poslouchal a opravdu vypadal, že ho Huangovo kecání o čínštině zajímalo. Drak si hned připadal o něco lépe, když ho někdo poslouchal a jeho slova nešly jedním uchem ven a druhým dovnitř!

A jelikož ruština s čínštinou nebyly jediné jazyky na světě… Yan Huang si nemohl nevšimnout těch nadšených jisker v chlapcových očí. Bral to jako znamení, že u jeho rodného jazyka to rozhodně neskončilo. Bylo velmi hezké sledovat někoho tak nadšeného do učení se nových věcí. „To určitě může,“ souhlasil. Nekonečno času bylo v jistých ohledech velmi užitečné. V těch jiných ohledech… no, neznělo to zrovna hezky. Nekonečno času, nekonečná nuda! Ale nebudeme kazit tuhle chvíli, no ne? „V tom případě, až budeš mistr v čínštině, na jaký jazyk se podíváš potom?“ Nemělo to znít nijak kousavě, sic možná mohlo, ale… podle tónu, který byl plný zvědavosti to chlapci snad došlo. „Obávám se ale, že tolik jazyků neumím, abych ti se všemi mohl pomoct,“ dodal ještě. Některé jazyky ovládal docela obstojně, u jiných měl jen základy a některé třeba nikdy neslyšel. Záleží však, jaký jazyk si Alyosha vybere! Přeci jen… pokud se opravdu rozhodne využít celou věčnost proto, aby se všechny naučil… někdy se k jazykům, se kterými by mu Huang opět mohl pomoct, dostane.
„Musíme mít tlumočníka,“ prozradil. „Máme hodně dráčat a… abych pravdu řekl, někdy to vypadá, že se dračí bratři snažili, aby na Tianmu byl alespoň jeden člověk, který umí určitý jazyk… Ale někdy se stalo, že se nikdo nenašel. Dorozumívání mezi lidmi poté bylo… zajímavé.“ Moc dobře si pamatoval, když ho Gonfu ještě s pár jeho přáteli, kteří dávno na Tianmu nejsou, požádal, aby se vydali tehdy do Finska kvůli něčemu. Pro smůlu všech ale nikdo ve skupince neuměl finsky a… taky to tak vypadalo. Nad tou vzpomínkou se pousmál. „Takže jestli chceš, aby se o tebe draci přetahovali, když budeš umět hodně jazyků, je to zaručené,“ samotní draci ale ví, jestli o něco takového chlapec stál. Tak… doufejme, že ho Huang teď nepostrčil spíše k tomu, aby se učení se nechal plavat. Anebo alespoň k tomu, že nebude přiznávat, kolik věcí umí.

Zamyslel se. „Nepřijde mi těžká, ale na druhou stranu, to asi nikomu rodný jazyk. Ale objektivně… je to určitě jeden ze snazších jazyků, pokud by tě někdy napadlo se to učit. Problém je hlavně pro mnohé se naučit spokojit si azbuku a zvuky v ní – a umím si představit, že by mohlo být náročné to, že najednou jeden znak neznamená celé slovo, jako v čínštině, ale jen jedno písmenko.“ Alyosha už párkrát slyšel, že čínské rodilé mluvčí učit jazykům, které nejsou založené na symbolu pro celé slovo, nýbrž na samotných písmenech, je trochu náročnější, ale… „Určitě to není nezvládnutelné,“ usoudil nakonec nahlas a zvědavě si Huanga prohlédl. Trochu víc než obvyklým postranním pohledem, konečně. Zajímalo ho, co ten náhlý zájem o ruštinu, ale… mohl prostě být jenom zvědavý. Navíc, on to téma začal, on neměl na to co říkat, že ano. Že by tu Alyosha nechtěně a nezamýšleně vytvořil nějaký jazykoučný mikro-trendík?

Potřásl hlavou, protože… „Nad tím jsem se ještě nezamýšlel, ale… hádám mám dost času na to si to rozmyslet, než se naučím čínsky tak, abych s tím sám byl spokojený na úroveň, kdy bych mohl bez větších obav říct, že ho vážně umím, takže…“ Nechal to vyznít do ticha, ale poselství bylo jasné. Alyosha byl, chtě nechtě, zarytý perfekcionista – a neexistovalo, aby řekl, že něco vážně umí, a existovalo jediné slovo, které by opomněl. Zjistit to poté, pravděpodobně by z toho měl deprese ještě hezky dlouhou dobu – pokud by vůbec kdy přestaly.
To ho… zaujalo, protože ho k tomu napadla další otázka. Ano, vyzvídal, možná víc než obvykle, ale… divte se mu. „Které všechny jazyky vlastně ovládáš?“ Připravoval se tiše na to, že jeho ruština, angličtina, naprosté minimum korejštiny a teď základy čínštiny budou proti jeho vědomostem minimální. Ale možná… tam existovala malá dušička, kterou to tím spíš nakoplo se učit víc.

Taková poznámka ho zaujala. I když to možná maličko připomínalo šťourání (tak trochu bylo, ale… šťourání s respektem, tak!), byl fascinovaný, co by se tak mohlo dít v takové situaci. Nakonec tedy sebral odvahu (přeci jen doufal, že neryje do něčeho osobního) se zeptat. „No, co jste vlastně potom dělali, když se něco takhle sešlo a nikdo jazyk neuměl?“ ano, dorozumívání se nějak rukama nohama asi i je možné, ale… Alyosha si neuměl z hlavy vytěsnit skupinku v hanfu oděných draků (posílají je v nich i ven, nebo dbají na trochu pomoci a dají jim normální oblečení?), jak se pokouší domluvit řečí těla s civilisty daného místa. Ta myšlenka byla… poměrně komická, ne že ne, a jemu i navzdory všem snahám cukaly koutky.
Nervózně se pousmál. „Asi nepotřebuji, aby se o mě přetahovali, protože… aaa, pozornost, ale… nezní špatně moct být nápomocný, když to je potřeba. A… tohle zní, že by se to mohlo určitě hodit, pokud by bylo potřeba ukázat se někde, odkud nikdo jazyk nezná. Bude to trvat dlouho, ale… zní to hezky.“ A Huang ho tím ani tak neděsil, spíš… si Alyosha zapsal za uši, že pokud se to někdy dostane do bodu, co plánoval, zůstane to jenom mezi ním a těmi, co to nezbytně vědět potřebovali, protože mít až velkou pozornost by ho pravděpodobně maličko složilo. Maličko víc- Na druhou stranu, Alyosha v sobě i navzdory primárnímu strachu z lidí měl tu potřebu být nápomocný – a tohle by se zdálo jako fajn varianta, jak toho dosáhnout. To, zda se za to bude proklínat kvůli pozornosti… to už bude problém pro jeho budoucí já!

Tiše poslouchal a přikyvoval. S tímhle měl zkušenosti u jiných jazyků, které se učil, proto na fakt, že se musí naučit, že každé písmeno znamená jednu hlásku a ne jedno celé slovo jako znak v čínštině. Ze začátku, když se rozhodl učit jazyky, které to tak nemají to bylo… složitější, ale drak si nakonec zvykne, když to není první, ani druhý jazyk. „Mhm, díky, zkusím se někdy na ruštinu podívat,“ odpověděl nakonec. Jestli si pamatuju dobře, měli jsme v chrámu dívku, která rusky uměla, třeba tady něco nechala, ale byla to jen myšlenka do ticha. Což neznamenalo, že až bude mít více času, neprojde celou knihovnu, aby se pokusil něco napsané v ruštině najít. Třeba v tom jazyce nakonec najde nějakou oblibu a nebude tak těžké se to naučit minimálně na úroveň, aby rozuměl a byl schopný něco říct. 

Tohle chápal, potřeba mít věci dokonalé a nejlépe vždy dokonale všechno umět, neměl jen Alyosha. Bylo hezké, že byl odhodlaný se ten jazyk naučit takhle dopodrobna. „V tom případě mezi učením se nezapomeň taky někdy spát… a jíst. A existovat i jinak, než jen v knížkách,“ draci vědí, jestli to říkal sobě nebo chlapci vedle. Ať tak či onak, měli by se tím řídit oba. To, jestli budou byla… otázka, na kterou neměl odpověď. „Mimochodem, kdyby ti náhodou došly materiály na učení, což… máme tady toho hodně, ale kdyby, čistě náhodou vím, že pokud si u Gonfua hezky poprosíš, je schopný ti sehnat jakoukoli knihu si budeš přát,“ ale to bylo takové… menší tajemství lidí z vodního chrámu. A jelikož v budově teď byli jediný, možná to teď bylo takové… menší veřejné tajemství, ale na tom tak zcela nezáleželo. 
„Pár jich bude, ale není se zrovna čím chlubit,“ upřímně? Trochu lhal. Uměl dost jazyků, ale nikdy si nepřišel, že by to bylo něco extra. „Čínsky, samozřejmě. Korejsky, japonsky,“ obliba v jazycích vychodní Asie nejspíše byla zřejmá. „Anglicky, německy, italsky… Hm, mám taky pár základů z norštiny a finštiny, ale asi bych neřekl, že ty dva jazyky nějak víc ovládám,“ mohl by, kdyby se na to učení nevykašlal, ale to je zase jiný příběh. 

A když už jsme u těch severských jazyků… „Doufali jsme, že narazíme na někoho, kdo umí jiným jazykem, abychom se s ním mohli domluvit. Řekněme, že… to někdy nešlo přesně podle plánů.“ Prozradil a nad tou vzpomínkou se jemně pousmál. „Pamatuju si, že jsme s pár draky řešili něco v Norsku, narazili jsme na starou paní, která… nerozuměla nám a my jí, ale tehdy nás nadšeně pozvala k ní domů a udělala nám všem čaj a ukazovala nám fotky všech jejich dvaceti koček. Do teď pořádně nevím, co nám k tomu vyprávěla,“ tiše se zasmál. Tohle byla ta část, která byla hezká. Další vzpomínky… už tolik nebyly, ale k těm se nechtěl vracet. Ne teď, topit se v minulosti mohl rozhodně někdy jindy. 
Jen chápavě přikývl. Nebylo překvapením, že taky nebyl zrovna fanouškem pozornosti. „Určitě, vždycky se hodí draci, kteří umí více jazyků.“ Na Tianmu jich pár bylo, zvlášť co se týče z řad mentorů. Dračí bratři určitě taky nebyli pozadu, zároveň jako nová dráčata, nechtěl jim křivdit. Ale čím více lidí s více zkušenostmi, tím vždycky lépe. 
„Mimochodem… pokud se nepletu, za chvíli by mělo být pravé poledne, sedíme tady už docela dlouho a… možná bychom měli jít spát, ale ani jeden jsme nejedli, výlet do dračí síně nezní špatně,“ bylo to pozvání na oběd? Ano. Navíc byl Huang koneckonců mentor vodního chrámu, určitě se měl starat i o to, aby jim nová dráčata neumřela hned v prvních dnech hlady! I když Gonfu nijak neřešil jejich ponocování, kdyby zjistil, že nepapčí, možná… by rozhodně nešel házet ručičky, ale nenápadně by jim na nočních stolcích nebo na stolech v knihovně začal nechávat jídlo jako připomínku toho, že z písmenek z knih se nenají.

Určitě nečekal, že z téhle jejich malé konverzace vzejde Huangův zájem o ruštinu, ale… to neznamenalo, že ho nebylo milé překvapení. Přikývnul a po chvilce váhání, zda to může říct, dodal: „Pokud by bylo něco, s čím bys u toho chtěl pomoci, zrovna tohle je něco, na čem bych mohl maličko oplatit tu čínštinu. Takže… stačí říct,“ vybafl, než sklopil oči zase dolů. Nikdy nikomu nenabízel pomoc, nikdy neměl dojem, že je zrovna schopný pomáhat lidem obecně, ale… tohle znělo jako něco, co by měl zvládnout. Přesto to bylo zvláštní – ač to myslel smrtelně vážně, což navzdory tomu, že vypadal jako nesmělá hromádka, bylo naštěstí znít i v tónu, jakým to řekl. Maličko zčervenal z toho, že to ani nezvládl říct pořádně a lépe, ale… no, stalo se, pozdě bycha honit.

Gonfu dealující knížky zněl rozhodně jako užitečný záležitost. „Budu si to pamatovat… xièxiè,“ dodal ještě, spokojený s tím, že si pořád relativně dobře pamatoval tu výslovnost. Kdo ví, jak to slyšel Huang, ale pro něj to bylo trénování. Fungovalo by to s překlady, ať by mluvil jakýmkoli jazykem? Mohl by si takhle spokojeně všechno cvičit a nemusel by se přitom ohlížet na to, zda mu někdo rozumí, protože tady mu rozuměli. To bylo… jako malý splněný sen trénování jakéhokoli jazyka.
Překvapeně zamrkal, když mu Huang osvětlil, co všechno za jazyky ovládá. Hnedka jeho malé, křehké sebevědomí z dnešní lekce čínštiny zase trochu opadlo pod zdravou připomínkou, že on tu pořád rozhodně není ten, co tyhle věci zvládá. S čímž se pojila otázka, která mu z mysli vyskočila přímo na jazyk: „Jak dlouho tu probohy jsi, že je jich tolik? Znějí, že muselo vážně trvat se je naučit všechny.“ Docela žasnul, ne že ne. Ale… vlastně ta otázka byla trochu hlubší. Jak starý asi tak mohl Yan Huang být? Zdál se tak o rok, dva starší než Alyosha ve svých sedmnácti – nanejvýš, jak už tak tomu ale bylo zjevně u všech na Tianmu. Bylo mu ale víc než jasné, že tohle je místo, kde vzhled klame, jak jen je to možné – a tak mohlo být drakovi ve skutečnosti mnohem více. O desítky let? Možná o stovky…? To samotné pomyšlení bylo děsivé, ne že ne.
Na druhou stranu… dávalo mu to naději na to, že jednoho dne na tom třeba s jazyky bude také tak bohatě – ta myšlenka se mu líbila. Už se samoukou naučil v Rusku docela zapovězenou angličtinu, tak… určitě zvládne pár dalších, tak!

Příhoda s norskou babičkou mu cukala koutky a když Huang došel až k čaji a fotkám dvaceti opečovávaných čičin, neudržel se a maličko vyprsknul smíchy (pořád to je Alyosha, nečekejte nic hlasitého, jenom trochu upřímného smíchu). „Náhodou, babuška s čajem a kočkami zní fajn. Ale tak… pokud vás moc nezdrželo, že jste čajíkovali, zní to jako fajn dělání si nových kamarádů,“ podotkl ještě a jeho úsměv dostal nádech něčeho, co tam obvykle nebylo – byla to maličká šibalská jiskra. Nikdy se neukazovala jen tak, ale teď se rozhodla na vteřinku vystrčit růžky. Zase je rychle schovala, ale hej… to byl pokrok sám o sobě, nebudeme jí to vyčítat.

Náhodou, z písmenek se určitě najíst dá! Taková písmenková polévka, ještě k tomu rajská… ano, v Rusku tyhle věci existují, na rozdíl od mnohem pikantněji založené asijské kuchyně, tahle evropská záležitost se dostala i do jeho rodného Vladivostoku. A tak, když Yan Huang zmínil jídlo, si to hezky sesumíroval dohromady a usmyslel si, že musí životně nutně otestovat, zda misky ve dračí síni jsou schopné a ochotné dát mu jídlo, které považoval pomalu za božskou manu (malá závislost, ano, nesmějte se mu). Takže když mu byl návrh podán, přikývl, poměrně bez váhání. „Dobře, uznávám, že… snídaně? Oběd…? Jídlo zní dobře,“ odkýval to a jako kdyby ho chtěl podpořit, ozval se v tu chvíli jeho žaludek se svým žalozpěvem za to, jak ho jeho vlastník opomíjí a týrá.
Takže pro jeho nezměrnou radost a trochu zodpovědného pocitu pro Huanga (vůbec totiž tady nebyl hladovějícím jenom Alyosha, ale i on, ale zůstaneme u toho, že se jistě staral jenom o jeho blaho, aby mu to zlepšilo náladu, mhm-) opatrně složil nějak dokupy všechny papíry a zápisky, které si udělal u svého malého studia, a po chvíli rozmýšlení je nechal na straně stolu. Nebudou tam ani s knihami nikomu překážet, bude jasné, že jsou uklizené, a on nepředpokládal, že by knihovna vodního chrámu byla nějak frekventovaným místem na to, aby mu zápisky zmizely. A poté… se poslušně nechal vyvést drakem z chrámu.

>>> Velká dračí síň

Nechtěl nic na oplátku. Přeci jen, kdyby černovlasému chlapci nechtěl vůbec pomáhat, ani by se u něho nezastavil a zase by vyplul ze dveří knihovny s další knihou v ruce. Ale… když už mu to Alyosha nabídl, kdo byl, aby odmítl, že? Zvlášť potom od rodilého mluvčího. Rada od lidí, kteří daný jazyk používají na denní bázi je koneckonců vždy ta nejlepší. Proto se na něj vděčně usmál: „díky, budu na to pamatovat, kdybych si nevěděl s něčím rady.“ A když nad tím tak přemýšlel… ani nevěděl, jestli na Tianmu běhá někdo, kdo taky ovládá ruštinu. Až na dračí bratry, na Gonfua, respektive, ten vodní drak snad uměl jakýkoli jazyk na světě. Možná… se mu chtěl Yan Huang vyrovnat. Fascinovalo ho, kolik toho drak umí. 
Jen nad tím úžasem mávl rukou v rukavici. Nebyl tady tak dlouho, jak to možná vypadalo. Snad to bylo teprve osmnáct, možná devatenáct let? Nebyl si tak jistý. Rozhodně to ale nebylo více než dvacet. Oproti ostatním mentorům byl tady velmi krátce. I když to neznamenalo, že by nebyl stejně důležití, jako zbytek. „Moc dlouho ne, ani ne dvacet let,“ odpověděl proto. Snad Alyoshu zklamal, že tady nebyl tak dlouho, jak si chlapec představoval? Mohl jen hádat. „Navíc, pár jazyků jsem uměl ještě za života. Hlavně angličtinu s němčinou, mí rodiče totiž byli… myslím,“ opravil se, „že ještě jsou učitelé,“ snad jeho úšklebek nebyl zase tak nápadný. Měl své rodiče rád. Tedy… matku a nevlastního otce, přesněji. Ale možná jim do teď vyčítal, jak moc na něj tlačili, co se týče školy. Chtěli, aby jejich syn následoval jejich cestu. Yan Huang jejich nadšení zrovna dvakrát neopětoval, ale to v tuhle chvíli nebylo důležité. „Navíc, když drak zrovna nedělá jiné věci, má spoustu volného času. Využil jsem ho takhle,“ prozradil ještě. Možná… mohl ještě říct, že s pár jazyky mu pomohla jistá dívka, ale k tomu se chtěl vracet ještě méně, než k rodičům. Nechal to proto být. Ač byl Alyosha skvělá společnost a ve vodním chrámů byl vždy více otevřenější, než mimo něj, byla témata, která  nechtěl znovu otevírat. 
Černovláskův smích byl nakažlivý, proto, když vyprskl smíchy, Huangovi ještě chvíli poté na světlé tváři hrál mírný úsměv. Z Alyoshi a ze vzpomínek, které mu vytanuly na mysli. „Bylo to fajn. Zvlášť ta žena byla až moc přátelská na to, že my jsme pro ní byli jen skupinka cizích dětí. Myslím, že prostě byla ráda, když jí někdo chvíli dělal společnost,“ zajímalo by ho, co je s ní teď. Nebylo to tak dlouho dozadu, co se daná vzpomínka stala, možná by ta stará žena ještě byla na živu. 

A když se oba shodli na tom, jídlo není tak špatný nápad. Potichu se zvedl ze svého místa, počkal, až si chlapec srovná všechny věci, které měl na stole a společně se mohli vydat směrem k Dračí síni. Otevřel mu dveře do chrámu a ve stejný moment si skryl obličej za modrý vějíř. Za stejný, který měl ten den, kdy vítal všechna nová dráčata. Mimo chrám rozhodně nepůsobil, že by byl schopný ocenit jakoukoli společnost. Necítil se tak komfortně a schovaný obličej mu alespoň trochu pomohl v tom, aby se zase rychle neotočil a nezmizel v bezpečí pod vodní hladinu. 
Minimálně se však snažil, aby jeho a Alyoshova konverzace tak rychle neumřela, když se na něj otočil s otázkou. „Už jsi přemýšlel nad nějakou cestou?“ Byla… to jedna z prvních otázek, které ho napadly. Nebudeme si lhát, rozhodně nebyl extra výmluvný drak, ale… snažil se! Z nějakého určitého důvodu si cenil více konverzace, než obvyklého ticha.

Nezklamal ho tím vědomím, že tu nebyl celá staletí (možná ho to naopak uklidnilo, protože měl dojem, že by si vedle něj vážně připadal jako hrozný mimčo, pokud by tu byl vážně tak moc dlouho… a radši se ani nezamýšlel, jak dlouho tu dost možná mohli být jiní mentoři), ale podnítil v něm možná ještě víc tu zvědavost. Alyosha neměl ve zvyku se vtírat, to ne, ale přeci jen měl vážně rád, když byl v obraze – a dokud někdo byl ochotný mluvit, on byl ochotný sedět, poslouchat a načerpávat právě ony informace.
Překvapila ho ta informace o rodičích. Přeci jen… Yan Huang byl dle jména pravděpodobně z Číny, že? Bylo vzácné, aby se tam vyučovaly západní jazyky, proto byla taková znalost něčím poměrně neobvyklým. Ale ten… volný čas zněl vlastně logicky. „Přiznávám se, že když to tak slyším, začínám mít možná předem malou existenční krizi z toho, kolik času tu… jeden bude mít.“ Dralo se mu na jazyk „člověk“, ale… tím vlastně nebyli, že? To byla celá ta pointa. Zažité fráze umírají těžce. „Na jednu stranu… je zvláštní pomyslet na to, že třeba za sto let můžu umět o tolik jazyků více, ale budu vypadat pořád stejně.“ Úplně stejně možná ne, jistě, ale chápeme pointu. Zvědavost mu znovu lehce naklonila hlavu – podvědomé gesto, kterého se zjevně neuměl zbavit. „S mentálním věkem to tu hádám ale nějak půjde, že? Stárne tu drak mentálně, nebo to je tak nějak… prostě že to plyne, ale neodpovídá to přesně tomu, co tu stráví?“ Možná se vážně snažil, aby to u všech draků na nebi hlavně nevyznělo, že tu nařkává Yan Huanga z možné mentality průměrného dnešního boomera.
A k babušce… „Hm, tak mě napadá… můžete ji případně ještě někdy vidět? Tedy, může odsud jeden odejít jen tak na vycházku, mimo nějaké ducho-lovecké nebo jaké povinnosti, nebo to funguje jen… no, na povel?“

Ale poté byl čas se vážně vykopat ven a… k jídlu. Jistě, nezapomínat na jídlo bude asi důležité i tady.
Když se ocitli venku, jistěže koutkem oka zahlédl pohyb, jakousi modrou šmouhu – a když se otočil, poznal, že to je vějíř. Jelikož Alyosha nebyl v první přicházející skupince, tohle pro něj byla novinka, ale… bylo dost jasné, že se za tím vějířem napůl schovává. Což… vlastně působilo jako dost praktická záležitost pro introverty.
Co si budeme vyprávět, nejvýmluvnější nebyl ani jeden z nich. Alyosha si byl vlastně docela jistý tím, že ani jednomu by nevadilo si prostě v tichosti hodiny číst a ani nepípnout, ale… na druhou stranu se mu s Huangem mluvilo příjemně, takže byl vlastně rád, že tu otázku položil. „No, přemýšlel jsem o tom,“ přiznal, ale znělo to dost skromně v ohledu na pravdu. Ta byla taková, že nad tím měl několik poměrně obsáhlých brainstormů, které ho většinou dovedly na jednu a tu samou cestu, která se mu líbila a která mu přišla jako ideální řešení. „Rád bych zůstal, kde jsem.“ Pamatoval si dobře, co zaznělo na hodině ke Gonfuově chrámu – a jemu se to zdálo jako ideální řešení. Jen… neměl to s čím porovnat, takže se tradičně dostavily i pochybnosti o tom, zda je takhle snadné se rozhodnout. Jeho problém byl v tom, že když něco působilo moc snadně, zdálo se mu, že tam musí být miliarda háčků.
Což… ale přineslo otázku, kterou by mu mohl zrovna Yan Huang ze všech přítomných zodpovědět. A tak se zeptal, než si to stihl rozmyslet. „Napadá mě, že si možná nejsem jistý, protože nevím, jak přesně má to rozhodnutí vypadat, co to obsahuje, a nechci nic pokazit. Takže… pokud nevadí, že se ptám… co bylo to, co ti řeklo, že tohle je určitě Cesta, kterou si chceš zvolit?“ Očka se mu přitom zvědavě rozšířila, protože… teď mohl být dost možná nejblíž té odpovědi, jak kdy mohl být. Navíc… nezapřel, že ho zajímalo celkově, co mu na to Yan Huang řekne, nejen pro to, aby mu to pomohlo s tím chaosem uvnitř, ale i z toho důvodu, že ho jednoduše zajímalo, jak tohle rozhodování vypadalo u něj.

>>> Velká dračí síň

<<< Slavnost

Ta představa, že by někde… určitě někde u Bixiho, neb ten by měl na starosti fixu i s tabulí, aby si Yazi nebo Chiwen potajmu po nocích nechodili přepisovat bodíky! Tak či onak, ta představa byla vtipná. Nejhorší na tom bylo, že by se vlastně ani nedivil. To, že to byli dračí bratři neznamenalo, že se někdy chovali trochu… dětinsky. Zvlášť někteří z nich, ale ty pro jejich dobro nebudeme jmenovat. „A ten, co bude mít ten rok nejméně bodů, dostane od toho s nejvíce body nějaký úkol,“ podporoval teorii. Úkol, spíše trest, jak tak znal bratry, kteří do sebe rádi ryli. Kdyby mu tohle někdo řekl, pravděpodobně by to prostě přijal a věřil tomu. 
A když už jsme u věcí, kterým lidé věří… „Asi záleží, co to je za věci. Podle mě by se některé věci měli říkat nahlas. Hlavně některá přání nebo sliby,“ povídal, aniž by přemýšlel na takovými věcmi. Kdyby se déle zamyslel, určitě by na něco přišel. V tuhle chvíli ho však jako naschvál nic nenapadalo. „Ale chápu, proč tomu lidé věří,“ řekl nakonec. Pořád byl zvědavý a taková odpověď, kterou dostal, jeho zvědavost moc neuspokojila, ale hádal, že se s něčím takovým bude muset spokojit. 

A poté, když byl Alyosha oficiálně přijatý do vodního chrámu a společně se vydali pryč se slavnosti. Místo… odpočívat, tak do knihovny. Gonfu pravděpodobně moc dobře věděl, že jeho draci nepůjdou spát. Rozhodně ne, když si ještě můžou dál číst… Přeci jen, bylo by od něj pokrytecké jim něco takového vyčítat, když on šel pravděpodobně dělat to samé. U dveří chrámu se s nimi drak proto jen rozloučil, popřál jim dobrou noc a… zmizel kamsi ve vodě jezera, který obklopoval chrám. Huang podržel dveře chrámu černovláskovi a poté spolu zamířili do knihovny. 
Posadil se ke stolu blíže k oknu. Položil si na stůl před sebe dárek od svého otce, který opatrně rozbalil. Nepatrně se mu rozšířily dračí zorničky, když se ve světle, které zaplňovalo knihovnu, zaleskl zlatý přebal. Nebudeme si lhát, i když si vybral jinou cestu a na první pohled se nezdálo, že by zlaté nějak propadl. Opak byl koneckonců pravdou. „Oba dva jsme dostali deníky, že?“ Podíval se na Alyoshu, pokud byl někde v dohledu a neutekl si hledat nějakou knížku ke čtení. „Prý, cokoli tam napíšu, automaticky si zapamatuju,“ prozradil své společnosti. Znělo to vážně hezky, opravdu hezky. Na druhou stranu… kdyby to nevyužíval jen s k učení, co kdyby tam omyle napsal něco, na co by poté chtěl zapomenout? Dobré vzpomínky se postupem času můžou stát špatnými, ani se člověk pořádně nenadechne. Nechal to proto být a věnoval svou pozornost opět Alyoshovi… „Už máš nápad, jak svůj deník využiješ?“ Zeptal se zvědavě. S tím, že měl deník nekonečné stránek, v podstatě mohl několik stránek jen počmárat a nic by to neznamenalo. Yan Huang ale měl tušení, že chlapec není někdo, kdo by čistým papírem jen tak plýtval, i když jich měl nekonečno. 
A mezitím, co si s Alyoshou povídali, draka nakonec napadla první věc, kterou by si do stránek mohl napsat. Nebylo to nic k žádnému učení se, jen… maličká věc. Vzpomínka, na které by za nějaký čas možná ani nezáleželo, ale chtěl otestovat, jestli ten dárek opravdu funguje tak, jak by fungovat měl. Navíc, co by se mohlo stát, když si tam napíše tak nepodstatnou věc, že? A jestli Chiwen myslel, že si jeho syn bude deník šetřit jen na učení... no, možná se trochu spletl.

<<< Slavnost Nového roku


S jiskřičkou v tmavých očích tomu dodal další návrh. „Myslíš, že ten, kdo dostane nejméně bodíků, musí třeba na den poslouchat toho vítězného? To zní jako dost velký recept na pořádnou katastrofu,“ neubránil se pobavené myšlence. Chudáci ti, co by do něčeho takového byli zataženi i proti své vůli, například takového Gonfua by mu byla v tomhle určitě líto. Ale naštěstí taková tabulka neexistovala (nebo o její existenci raději nikdo nevěděl a nikdo by taky tento nápad neměl odprezentovat třeba takovému Chiwenovi, jinak by se brzo objevila a bylo by to-). Představte si katastrofu, kdyby se v tomhle nějak střetli Yazi se Suannim a skončili každý na opačné straně, to samo o sobě znělo jako něco, co by pomalu Tianmo nechalo lehnout plamenem. Nebo čímkoli, co by ti dva zrovna uznali za vhodné.

Když se od nich Gonfu odpojil, skákající pomalu šipku do jezera, Alyosha ještě chvíli pozoroval zčeřenou hladinu, než se vydal za Yan Haungem do knihovny. „Napadá mě… hádám, že pro něj je to trochu jiné, ale… viděl jsem ty pokoje se zatopeným vchodem, takže… jak to vlastně člověk tady má s dýcháním pod vodou?“ neodpustil si otázku, protože… mu docházelo, co se před ním vlastně otevřelo. Měl v hlavě meditační hodinu a to, že by se společně s tou Cestou měli začít učit schopnostem – byla tohle jedna z nich, nebo to byla jen nějaká fancy vymoženost, která přišla stejně jako to, že mohli chodit po vodě? Otázek bylo spoustu, a on jen doufal, že s tím, jak moc se jich rojilo, nezjistí, že trpělivost mentora vodního chrámu má blízko své meze, co se tohoto týkalo. Popravdě, kombinace toho, že mohl zjišťovat a že se na to mohl vyptávat Yan Huanga, se mu líbila možná až moc.
Spolu s ním se usadil v knihovně, v povědomé místnosti, kam zvenčí svítil měsíc i spousta barevných lampiónů, kdyby snad neměl dost světla vlastního. Bylo to tu útěšné, jako útočiště, kam zmizíte po náročném dni mezi lidmi. S tím, že měli za sebou slavnost a nikdo tu neměl moc silnou sociální baterku, to bylo něco ideálního. Hororovým představením by bylo to, kdyby se sem někdy vyskytnul někdo, kdo je až moc extrovertní na to, aby to knihovna pojala, ale… teď si tu starost dělat nemusel. Díky drakům.
Odkýval mu to. „Zdá se, že je to populární dárek, pokud jde o tenhle chrám. Na druhou stranu… kdy bylo někde dost deníků na to, aby nebylo super jich mít jenom víc?“ Papírů a podobných záležitostí nebylo nikdy dost, přeci jenom. Alyosha si to nikdy v lidském světě nechtěl moc přiznávat, ale byl dost… snad až posedlý hromaděním všeho, co souviselo s papíry a zápisky. Informace na nich pro něj byly jako slastné úlomky. Zarazil se. „…a já si myslel, že to hromadění se mi má šanci vyhnout,“ vydechnul trochu překvapeně, zvlášť když se po těch slovech něco uvnitř něj jako kdyby svinulo. Přísahal by, že ta tichoučká vibrace, co mu projela při těch úvahách hrudí, avšak nedostala se nikdy na povrch, připomínala spokojené zavrnění. Měl v hlavě to, co mu na meditaci řekl Suanni – že jeho drak bude plachý, ale ozve se, když už ho něco vážně uklidní a nadchne. Tohle byl jenom tichoučký záchvěv, ale… určitě se to počítalo. Pomyšlení, že se něco takového vůbec stalo, mu dodalo další radost do žil a maličko ho to ještě víc probudilo – tolik ke spánku, který tímto oficiálně vzal za své.
Zavrtěl hlavou, možná trochu energicky, až mu pár černých pramínků spadlo do očí. „Zatím netuším, ale… je to speciální dárek, asi by to chtělo do něj vést něco, no, adekvátně speciálního.“ Přilepený k deníku očima, přejel po něm lehounce bříšky prstů. Chladil do ho kůže a když ho poté pootevřel, očka se mu rozzářila. „Ale nejdřív je potřeba udělat to nejdůležitější,“ uculil se, než se k deníku sklonil a… jako správný knihomol přímo do papíru zabořil nos. Ruku na srdíčko, kdo tohle nikdy neudělal, že? Zabodnula se do něj překvapivě svěží vůně, která mu než papír připomínala chladnou noc po dešti. Vůně, v níž by se dokázal koupat (pun intended) celé hodiny, možná i celé dny, a nikdy by ho to neomrzelo.
A zvědavost mu nedala, zvlášť proto, že tahle otázka byla oboustranná. Viděl, že se to Yan Huangovi taky prohání v hlavě, tak se s dalším maličkým skloněním hlavy ke straně (zlozvyk, v tomhle bodě už to byl reálný zlozvyk, alespoň tak mu to přišlo) optal: „Ty máš tušení, co s tím svým budeš chtít dělat?“ vyzvídal, protože… sešit, z něhož nic nezapomenete, se dá využít vážně spoustou způsobů, a Alyosha nepochyboval o tom, že Yan Huang si najde něco, co mu za to bude stát. Samozřejmě ho napadla možnost, že se o ten způsob nebude muset chtít podělit, ne každý chrlil věci, co souvisely s informacemi s takovým nadšením jako černovlásek, ale… stejně maličko doufal, že se to dozví. Rozhodně mu nemínil vlezle nakukovat přes rameno, když bude psát, aby se to dozvěděl touhle cestou, to by celou pointu jeho otázek jenom rozbilo a byl by to dost silný a velký zásah do soukromí, k němuž se Alyosha odmítal uchýlit, pokud k tomu od draka nedostane výslovné povolení. Ať už ho to cukalo sebevíc.

„V tom případě se budeme modlit, že to nebude Yazi se Suannim, hádali by se ještě týdny potom a… to vážně nechceš poslouchat,“ za tu dobu, co na Tianmu existoval, slyšel ty dva se hádat hodněkrát. Nikdy to nebyly hádky, které by přišly a stejně rychle zase odešly. Táhly se dlouho, byly zlé a… hlavně nepříjemné pro všechny dračí bratry. Zvláště pro ty, kteří se ty dva snažili uklidnit. V tu chvíli byl vždycky rád, že není na místě Bixiho. On byl právě ten, který se o to pokoušel. Většinou se to alespoň zlepšilo… jeho místo mu však opravdu nezáviděl. 

A když se od nich Gonfu odpojil, oba zamířili do knihovny. Ač bylo pozdě a nejvyšší čas jít spát… pro ty dva rozhodně ne. Koneckonců, stále byli ve vodním chrámu v knihovnou! Kdo by šel jen tak spát, když si mohl číst, že? V jejich případě… si spíš povídat, ale to se taky počítalo. „Je to schopnost, kterou se budeš učit,“ prozradil. Pro něj to už bylo automatické. „Dýchání, stejně jako pohybování se ve vodě. Když se na tu schopnost zaměříš, bude to pro tebe automatické, jako bys existoval na souši.“ Nebudeme si lhát, když byste s ostatními dráčaty hráli na schovávanou, s touhle schopností bylo jezero nejlepší místo na schování! Přeci jen, pokud nehledal někdo, kdo byl ze stejného chrámu, ten někdo měl výhru jistou. „Většinou je to první schopnost, kterou tě bude Gonfu… nebo já, učit. Zbožňuje vodu, mám pocit, že kdyby mohl, už by nikdy nevylezl z jezera,“ ne, že by to dělal často, že? Trochu mu záviděl, že Gonfu dokázal vydržet pod vodou dny bez toho, aby musel nahoru se nadechnout. 
Zvědavě se na něj podíval. „Nech mě hádat, ty sbíráš… hm, deníky? Nebo všechny věci s nimi spojené. Propisky, fixy, barevné papíry. Cokoliv, co bys mohl využít?“ Byl to jen odhad, ale měl menší tušení, že by nemusel být tak daleko od pravdy. Vlastně by ho to ani tak moc nepřekvapilo. Spíše tedy… to hromadění věcí, dračí krev nejde tak lehce zapřít. 
Vrátil se pohledem ke svému dárku. K další zlaté věci… rozhodně si nestěžoval. I když se častokrát snažil tvářit, že ho zlaté třpytiví věci k sobě netáhnou, opak byl pravdou. V tomhle byla Chiwenova krev moc silná. A jeho vnitřní drak koneckonců taky. I v tu chvíli si spokojeně prohlížel další zlatou věc do sbírky. 
Zpátky však k otázce, k čemu deníky budou využívat. „Mhm, možná,“ přikývl v další chvíli. Ve druhé tomu ale odporoval, „na druhou stranu, je nekonečný. Pár "nepotřebných" stránek určitě nebude takový problém.“ Věnoval mu s dalšími slovy pohled a… mírně překvapeně na něj zamrkal, když si stránky deníku přitáhl k nosu. Pobaveně se uchechtl, rozhodně ne nijak zle, jen mu to přišlo roztomilé. 
Na chvíli se nad tou otázkou musel zamyslet. Měl nápady, samozřejmě. Bude ho používat především na učení… A možná sem a tam na ostatní věci. Možná na vzpomínky, které by si rád uschoval už navždy. Koneckonců, některé za to rozhodně stály, no ne? Moc dobře však věděl, že by s tímhle měl být opatrný… Některé vzpomínky se mohly nehezky vymstít, o tom taky věděl své. „Možná… ho prostě budu využívat tak, jak mi řekl táta. Na učení,“ odpověděl nakonec, aby nenechal černovláska naprosto bez odpovědi. „Sem a tam možná na něco jiného…“ k čemuž dodal ještě větší váhu, když si do deníku napsal pár slov. Věc, která ho napadla jako první a jemu to vlastně přišlo jako dobrý nápad, aby si to pamatoval navždy. Doufal, že se s tímhle nespálí. „Jak myslíš, že tvůj deník bude vypadat za… takových dvacet let?“ Byla to jen náhodná otázka, upřímně ho to však zajímalo. Dvacet let je koneckonců zatím dlouhá doba pro oba! Za dvacet let… může být od téhle chvíle všechno naprosto jiné.

Chození a dýchání pod vodou… znělo to vážně hezky. „Tam dole musí být vážně skvělý klid, co?“ optal se, přičemž se mu do tónu vkradlo maličko zasnění v podkresu. „…a nech mě hádat, díky tomu když hledáš Gonfa, najdeš ho tam, když zrovna nesedí v knihovně, což?“ Znělo to pravděpodobně, navíc, kdo by se introvertnímu vodnímu drakovi s tímhle divil? Vůbec nikdo, mhm… Dejte Alyoshovi způsob, jak se tohle bude moci naučit, a on se do toho zrovna tak vrhne po hlavě, jako by se nechumelilo, protože čím dříve, tím spíš toho bude hezky často využívat, když už nebude moci ostatní lidi… nebo, draky, tak… už ani slyšet dýchat. Což, k ničímu překvapení, bývalo docela často. Popravdě byl div, že trávil už tak dlouhou dobu s Yan Huangem, aniž by se něco takového stalo. Na druhou stranu… mentor nebyl náročná existence, která vám spotřebovávala baterku, právě naopak, byl vedle něj schopný si ji pomalu čerpat, což bylo fajn, rozhodně fajn…
Pokud šlo o narážku s jeho shromažďováním deníků… nooo, známe odpověď předem, že ano. „Možná,“ pokusil se mlžit, ale z toho, jak hrozně nenápadně odvrátil pohled, bylo moc jasné, co to ve skutečnosti znamenalo. Ano, Aloysha byla všemi psacími potřebami a jejich hromádkami maličko posedlý, ale… ukažte mu nějakého člověka, co by na tom byl podobně, a nedělal by to! Gonfu si mohl sbírat knížky ve všech jazycích, tak on mohl sbírat fancy sešity, psací potřeby a podobné věci. Tím, co dostal k Novému roku, tomu ještě Gonfu nasadil korunku, ne že ne… „Ale pokud ano, vlastně jsi mi už řekl, že za to může ten drak uvnitř, takže určitě ne já, tak.“ On v tom byl určitě stoprocentně nevinně, mhm!

„No, ať ho budeš využívat jakkoli, určitě to všechno bude užitečné. Nakonec… zapamatovat si všechno, co v něm je, zní vážně super, nejenom na učení.“ Na rtech mu u jeho další myšlenky vykvetl trochu poťouchlý úsměv. „Myslíš, že tohle by mohla být nějaká obdoba takového toho hrozně tajného deníčku, co mají malé holky v… no, v lidském světě? Jakože bys to mohl jen napsat vodou, která zaschne a není vidět, a zapamatoval si to stejně?“ Doufal, že ho tím přirovnáním nijak neurazí, ale… nic lepšího ho v tomhle prostě nenapadlo, pardon!
Zamyslel se nad tou otázkou, protože popravdě… neměl nejmenší tušení. „To netuším… myslíš, že to má v sobě kromě toho nekonečně stránek i to, aby to nescházelo s věkem? Maličko se bojím, aby z toho nebyl jednoho dne tak trochu salát, to by mi toho dárku bylo vážně líto,“ odvětil popravdě, jelikož… skutečně, jak by vám nebylo líto salátového magického deníku? To by byl prohřešek proti přírodě, vskutku! Nebo… aspoň proti jeho perfekcionismu, v němž muselo všechno vypadat uhlazeně a hezky, když šlo o knížky a sešity, určitě. „A navíc… nevím přesně, to bych se nejdřív musel vážně pevně rozhodnout, co do něj chci vést, natož pak, jak to pokročí za dvacet let.“ Byla to zvláštní představa, že tu za dvacet let vlastně bude existovat jako čtyřicetiletý, ale pořád v těle tak, jak to bylo aktuální! Vlastně… až teďka mu překvapeně došlo, že… pokud byl čínský nový rok, znamenalo to, že už vlastně stárne – měl narozeniny. To už to stáří hnedka vypadalo o tolik blíž realitě! Když přitom poočku kouknul na Huanga… jemu za těch dvacet let bude vlastně šedesát. Bude to znamenat, že z něj bude nabručený důchodce, co bude chtít svůj klid a bude po ránech čekat u Velké dračí síně, aby sehnal ten nejlepší dračí selský jogurt?

Napořád jim to lelkování v knihovně ale také nevydrželo, protože nakonec se přiblížila chvíle, kdy se oba měla sebrat a jít pomoci Gonfuovi s lekcí. Tedy… Yan Huang se měl sebrat a jít mu pomoci, ale Alyosha se ho plánoval v tomhle držet jako ocásek, takže nebylo mentorovi vodního chrámu dopřáno, aby jen tak běhal a zabonkával dráčata do jezera, protože… na tom určitě bylo něco, co by se dít nemělo, tak. A jelikož překvapivě vypadal v ráži dost děsivě, zjevně se to ještě bude hodit… Navíc, věděl, že to byla lekce meditace, a když z okna zahlédl, že dráčata posedávají na hladině jezera, s hejny barevných rybiček pod sebou, nemohl si odpustit se chtít přidat. Mohl by si přeci jenom konečně znovu tu meditaci připomenout… Trochu se styděl za ten fakt, že to ještě neudělal, a tak bylo načase s tím maličko hnout, no ne?