Svatyně (Yazi)

Svatyně je první místnost nacházející se v přízemí, do které člověk vkročí, projde-li mohutnými dveřmi do vnitřku chrámu. Jedná se o ohromnou místnost s deseti páry rudých sloupů vedoucích od vchodu až po zadní stěnu, u které stojí monumentální socha sedmého potomka Dračího krále, která na první pohled má vyvolávat v přihlížejících strach. V klíně má položený čínský meč a v levé ruce vějíř, který soše zakrývá část obličeje se samolibým úsměvem. Každý ze sloupů je poté obtočený bílým drakem s rudě zářícíma očima, přičemž má každý drak na hlavě nalepenou ochrannou pečeť. Mezi prvním párem sloupů se na zlatých provazech houpou dva červené lampióny házející do prostoru červené světlo. U nohou sochy se ještě na zlatém koberečku nachází černý hluboký talíř na dary, které drak určitě neodmítne. Jedinou formu pořádného osvětlení ve svatyni představují vysoké svíce o pěti svíčkách u každého lichého páru sloupů.

Na konci svatyně na levé i pravé straně se nachází černé schodiště se zlatým zábradlím do dalšího patra. Na prvním a posledním schodu je nalepena ochranná pečeť. Cestou po schodech nahoru se tak v půli cesty nachází ještě kulaté okno, které do chrámu pouští denní světlo a usnadňuje rozpoznání jednotlivých schodů na schodišti, které pro svou černou barvou v šeru můžou splývat do sebe.

<<< Pokoje (teda jako poslední post je na cvičišti, ale tvařme se…)


Probudila se v pokoji, což… ji překvapilo, protože věděla, že usnula po tom všem, co dělala, únavou na cvičišti. Yazi se zjevně obtěžoval ji sem odnést, což bylo… vlastně docela milé gesto, po tom špičkování. Přijala teplou postel rozhodně raději enž tvrdou zem na cvičišti, co si budeme, a tak se spokojeně ještě zahrabala do dek, než se pořádně probrala. Když vykoukla, viděla, že Bibi taky ještě spí, z hromádky dek vykukovaly jenom blonďaté vlasy. To, jak dlouho spala, bylo maličko děsivé, ale… Ying Yue jí nechala na nočním stolku misku z jídelny, a když se teď podívala, byla v trochu jiné pozici, tak… evidentně se někde mezi tím vším probudila a najedla! To ji uklidnilo dost na to, aby se vyhrabala z postele a poměrně lehkomyslně zamířila k tomu si opláchnout tvář. Prohrábla si dlouhé vlasy… a zarazila se, když ruku zase bleskově stáhla, protože o něco zavadila. O něco chlupatého, jako když se vám na hlavě usídlí kočka, jen… nic necítila.
Její další kroky tak vedly k zrcadlu, kde… zůstala na sebe samotnou zírat s otevřenou pusou.
Vztáhla ruku, aby za tu jednu část zatahala, a zase ji stáhla, protože to vážně zabolelo. Ale vážně to tam bylo. Pár kočičích oušek, jejichž srst byla černá jako přírodní barva jejích vlasů.
Neměla tušení, co se děje, ale… rozhodně to chtěla zjistit. Ale nechtěla u toho omylem vzbudit Bibi, pokud by ještě chtěla spát, a tak so možná nejvíc tiše vytáhla z truhly složené černočervené hanfu, které hodila na sebe. Dokonce se ani nestihla pokochat svým odrazem v zrcadle, což při její obvykle poměrně marnivé povaze bylo víc než alarmující, než hezky tiše vyklouzla z pokoje, aby se porozhlédla po chrámu. Pokud měla dostat odpovědi, třeba se jí povede najít někoho, kdo bude tušit víc – možná někoho z dráčat, možná Li Mei, možná Yaziho. Poslední možnost se zdála vlastně jako nejvíc přijatelná, dračí bratr by mohl vědět o odst více než kdokoli jiný, takže… to bylo ono.
Problém byl, že neměla ani tušení, kde by ho mohla hledat. Pochybovala, že zůstal na cvičišti, ale stejně tam zkusila nakouknout – tam nebyl, nepřekvapivě. Proč by tam zůstával celou noc, že ano? Bloumala do chrámu, nahlédla i do knihovny a do společenské místnosti (přičemž stihla neocenit, jak nepraktické bylo se tam dostávat, a bylo jí jasné, že pokud chrám navrhoval Yazi, bylo to provedeno hezky naschvál, aby je donutil víc běhat po schodech). Nikde ani živá duše.
A tak, bezradná v tom, co sakra dělat teď, nakonec skončila ve svatyni. Kriticky si po svém příchodu prohlédla dračí sochu, mrskající ocásek ze jejími zády tím evidentnější. „Nachomýtneš se, když se mi máš smát, že neumím mířit, ale jak tě člověk najde, když se něco děje? Hodilo by se mi vědět, kdo měl ten blbej nápad ze mě udělat kočkoholku,“ pronesla nahlas, jako kdyby jí měla socha odpovědět. Třeba má skrz ni Yazi nějaké magické odposlouchávajíc zařízení, co ona měla vědět? Možné tu bylo evidentně zatraceně fakt všechno, soudě dle jejího dnešního stavu…

<<< Chrám Yazi, pokoje

Gu Shi se vzbudila chvíli po tom, co Ying Yue odešla. Rána nikdy moc neuspěchala, takže se probouzela a vstávala ve svém pomalém a pohodlném tempu. Když se vyškrábala z postele, šla se protáhnout ve stylu své ranní rutiny, kterou dodržovala už nějakou dobu. Od hlavy po prsty na nohou se pořádně protáhla a zahřála na začátek dne. Pak šla protahovat šlachy, na ty se soustředila totiž trochu více. Zkrácené šlachy jsou nepříjemná věcička. A jak se tak ohla až úplně dolů. Jako dolů dolů, že kdyby měla horní půlku delší jak tu dolní, dotkla by se hlavou země. No a jak tak byla hlavou dolů i tak, jenom jí neměla na zemi (což se nedá říct o jejích vlasech) zahlédla divnou chlupatou věc.
Prudce se narovnala, až jí prasklo v zádech. Toho si ale nevšímala. Polovinou těla se natočila a všimla si, že ta podivné dlouhá chlupatá věc je velice pevně připevnění k jejímu tělo. Takovým způsobem, jako by tam byl odjakživa. Ocas. A víte co? Byl bílý, ale plný světle hnědých, tmavě hnědých, nazrzlých a černých flíčků, které se na některých místech překrývaly a na některých byly zase samy.

Otočila se zpět do normální pozice a zatnula zuby, zatímco se jí na rtech roztáhl křečovitý úsměv. Každý, kdo by se na ní teď podíval by si dvakrát rozmyslel, jestli by se na ní znovu podíval. Někdo si tu ze mě dělá prdel. Pronesla v mysli a šla k zrcadlu. Jakmile se do něj podívala, všimla si i nových uší. Ve stejné barvě, jako její ocas. Nebo spíše barvách. Přejela si po nich rukou a opravdu tam byly, i je cítila dost na to, aby věděla, že tahat za ně by byl špatný nápad.
Stiskla si kořen nosu, doufající, že se brzo probere z té noční můry. Nic. Ale upřímně...to, že měla ocas a uši jí netrápilo tak moc, jako spíš ta barva, kterou vyfasovala. Vůbec se to k ní nehodilo! A vypadalo to hrozně, v kontrastu s její bledou kůži a černými vlasy. Aspoň podle jejího názoru.

Na posteli svojí sestry zahlédla osobu, ale blonďatou, takže to její sestra opravdu nebyla. Rozhodla se Bibi nebudit. Už ani nebyla v šoku, že tam přespává. Nebylo to koneckonců poprvé a ani naposledy.
Otočila se na patě a z truhly si vytáhla černou hanfu. Byla to obyčejná fanfu s překříženým vrškem, dlouhým rukávem a dlouhou sukní. Bez ozdob a šperků. Ocas si nechala schovaný pod sukní.

Nazula si boty a naštvaně vydupala ven. Byla tak vytočená, že si nepamatovala, jestli zavřela dveře a jak je zavřela. V půlce cesty si to uvědomila. Snad jsem nevzbudila Bibi. Ups. Pomyslela si, ale nezpomalila ani i sekundu. Na cestě do svatyně. Protože to bylo první místo, co jí napadlo. Kde jinde by měl být ten arogantní drak, než ve svojí vlastní svatyni. Ne, že by mu měla Gu Shi co vyčítat. Aspoň co se ohledně arogance týče. Svojí svatyni neměla. Chtěla jsem říct bohužel, ale spíš bohudík.

Rozrazila dveře a vrazila dovnitř, jako by byla nějaký hurikán. Překvapeně se zastavila, když viděla svou sestru. Neslyšela, co řekla, jenom slyšela hlas a tak si myslela, že byla sprocentně správně. „Uhm, ahoj,” vydala ze sebe překvapeně a její vztek na chvíli polevil. Aspoň než si všimla jejích uší. Vykulila oči a okamžitě na ně ukázala. „Proč ty máš černý a já mám,” zuřivě se odmlčela a švihla ukazováčkem a ukázala na svoje uši, „TOHLE!” Kdyby to šlo, z očí by jí šlehaly blesky. „A proč to vůbec existuje na mojí hlavě? Jde je Yazi? Stejně je to jeho práce, pomsta,” zasyčela a začala se po svatyni rozhlížet. Dokonce šla a podívala se za jeho vlastní sochu, jestli třeba nestáhl ocas mezi nohy a teď se před ní neschovával.

Ač obě jeho dcery vstávaly už dávno… On ne. Neměl koneckonců důvod. Jemu se ve vlasech necukaly bílá kočičí ouška a ze zad mu přes noc nenarostl hebký ocásek, kterým by mohl naštvaně švihat… Vzbudila ho však přítomnost v jeho svatyni. Samotní draci ví, kde se nacházel jeho pokoj, avšak… Rozhodně byl dost blízko na to, aby cítil, že se tam obě sestry sešly. V první chvíli to nechtěl řešit. Koneckonců, proč by také měl, že? Sházet se mohly kdekoliv a vlastně mu nepřišlo ani zvláštní, že jsou spolu. Ale… nakonec se za nimi šel podívat. I když rozhodně neočekával to, co tam najde… 
Bylo v pořádku, že tam byly obě sestry, samozřejmě. Jenže… něco na nich bylo jiného. Přestože se ve svatyni objevil zčistajasna, prozradil ho velmi pobavený smích, který vycházel z jeho hrdla, když se podíval na ty dvě. „Nejsem si jistý, jestli je správný čas na kostýmy, ale fakt vám to sluší,“ pochechtával se a pravděpodobně si tím podepisoval rozsudek smrti. Minimálně u mladší z dvojice. Když se na to však zaměřil víc… Nebyly to jen obyčejné kostýmy. Cítil ze zvířecích částí těl magii, která nepatřila jemu ani nikomu z jeho bratrů. To… neměnilo nic na tom, že se jim stále dost očividně smál. 
„Kdy jste mi hodlaly říct, že jste si rozjely dráhu kočkoholek?“ Rýpl si do nich a mírně očekával, že po něm jedna z těch dvou něco hodí… Že po něm Gu Shi něco hodí. Doufal, že u sebe nosí svojí dýku! Popošel pár kroky k první z dívek. K starší Ying Yue: „Hm, vypadají, že je máš od narození. Rozkošné,“ zkonstatoval a… dál se pobaveně smál. Obešel ji kolem a zaměřil se na ocas, který měla na zádech. „Jedné z vás pořídím mašličku a druhé rolničku… Ne! Oběma rolničku! Na ocásek i na krk!“ Kýval spokojeně, mezitím, co se snažil zadržet slzy od smíchu. Ne, že by se mu to tak moc povedlo, když si za chvíli ukazováčkem setřel slzu, které se vydrala napovrch. 
Přešel potom ke Gu Shi, pokud mu dívka neutekla. „Ty máš strakatou srst! Roztomilý, vážně!“ Smál se dál. Věděl, že si tím u obou rozhodně nešplhne, ale… ale! Co jiného mohl dělat?? „Měl bych vám sehnat škrabadla? Anebo byste si nechaly zastřihnout drápky…?“ A… potom se zarazil a na tváři se mu rozlil opravdu zákeřný posměšek. „Umíte vrnět???“ Což… očividně bylo smrtelně důležité, aby věděl! I když v tuhle chvíli věděl, že by se vrnění ani od jedné nedočkal… No což, aspoň se zasmál! 
Ještě chvíli se jim pochechtával, než se nakonec postavil před obě a sjel si je pohledem. „Tak co jste dělaly, že jste se do… tohohle,“ ukázal prstem každé na kočičí ouška ve vlasech, „uvrtaly?“ Kdyby tak věděl, že obě v noci spokojeně spaly a ani jednu by nenapadlo, že se ráno vzbudí se zvířecími částmi těla. „Určitě to půjde nějak zrušit, jen musíme najít, kdo to má na svědomí,“ přemýšlel nahlas. Věděl víc, než obě jeho dcery dohromady. Nevypadal však, že by se byť jen jedné z nich hodlal svěřit. Budou se na to muset zeptat, jinak se rozuzlení pravděpodobně nedočkají. „Teda pokud si tohle nechcete nechat? Sehnal bych vám kočičí strom!“ Byl to Yazi, nenechal si ujít jediný čas, kdy si z těch dvou mohl dělat srandu!