Ateliér (Quiniu)

Nejvyšší patro chrámu nejmladšího bratrů netvoří nic jiného, než je ateliér – prosklená místnost, která vpouští dovnitř tolik světla, kolik si jenom můžete přát, prostorná a plná všeho, co může umělecká duše potřebovat k životu. Plátna a stojany spolu s hromadou pomůcek pro malování i kreslení, taneční plocha, koutek plný vyskládaných hudebních nástrojů... jde znát, jaké priority Quiniu drží drahé svému srdci.

Přístup do ateliér je umožněn každému, kdo má zájem cestu sem podniknout. Navíc, devátý bratr nikterak neprotestuje, když se rozhodnete si nějaký nástroj, plátno či výtvarné potřeby odnést s sebou – přeci jenom, je to právě jeho magie, co zapůsobí, že se na místě odneseného vždy objeví nový kousek. Umění přeci má být dopřáno každému, kdo si přeje mu propadnou, že ano? To je Quiniovo heslo, v jehož duchu se bezelstně drží.

<<< Chrám Quiniu, pokoje

Mingxie se zdálo, jak sedí na obláčku a z dalšího obláčku si vyrábí roztomilé vzory. Nějaké ty srdíčka, kostičky a dráčky a bylo jí tam dobře.
Začínala mít zvláštní nezvyklý pocit na hlavě a dole na zádech. Ale nevšímala si toho, dokud to nebylo intenzivnější. Začínala se pomalu, ale jistě probírat.

Zívla a protáhla se. Peřina byla z půlky pryč z postele, polštář byl na druhé straně postele a Mingxia měla končetiny snad do všech světových stran. Po chvilce se posadila. Zvedal ruku, že si prohrábne vlasy a vyjekla. Tak zvláštně jí to tam lechtalo. Ještě jednou si šáhla a šokovaně zalapala po dechu. Vyskočila z postele tak rychle a málem spadla, protože ocásek jí tak trochu vyvedl z rovnováhy. Otočila asi třikrát, jak se honila za svým ocasem. Pak rychle přeběhla k zrcadlu.

Pomineme-li to, že její vlasy byly do všech stran, levá strana její tváře byla poslintaná a zmačkaná...opravdu ano. Nahoře na hlavě jí čouhaly tmavé kočičí ouška. Opatrně si na ně sáhla a prohrábla je. Každý kousek cítila. Pak si vzala do ruky hebký ocásek a taky ho cítila. V zrcadle viděla svůj šokovaný výraz.

„Co se to děje?” Mluvila si pro sebe, se slzy na krajíčku. „Proklel mě někdo. Naštvala jsem někoho?” popotáhla. A pak jako by se jí rozsvítila lampička nad hlavou. „Quiniu!” vyhrkla.

Otočila se sáhla do truhly pro světle růžovou hanfu, už s dírou na ocásek, z čehož se jí chtělo ještě víc brečet. Natáhla jí na sebe a rozčesala si vlasy. Netušila jak by si měla dělat vlasy s ouškama na hlavě. Pak v botkách vyběhla ven a utíkala do ateliéru. Cestou párkrát málem ztratila rovnováhu, nevěděla přesně, co by měla s takovým ocáskem dělat a ani kam by ho třeba měla dát.

Otevřela dveře do ateliéru a snažila se vzpomenout na to, kde přesně- Támhle! Šla ke dveřím, kde tušila měl Quiniu ložnici a zaklepala na dveře. Klepla dvakrát a ne moc hlasitě, ale stále s dostatečným důrazem na to, aby věděl, že je to naléhavé.

Pochodovala před jeho dveřmi sem a tam, sem a tam. Pak místo rovné čáry začala dělat kolečka. Ocásek se jí nervózně míhal sem a tam, stejně jako chodila a tmavě hnědá ouška se jí vyděšeně tiskla k hlavě. Panikařila, co mu vůbec plánuje říct. Vždyť ona nic neví.

Jakmile Quiniu otevřel dveře, předpokládejme, že to udělá, ouška se jí okamžitě zvedla a Mingxia vydala kňouravý zvuk a slzy se jí zase nalily do očí, jak se jim chtělo ven.

Probudilo ho klepání na dveře. Zmatený drak, který tu noc rozhodně solidně zaspal, otevřel jedno očko a zmateně jím zatěkal kolem, než se to ozvalo znovu – a on za dveřmi ucítil Mingxiu. A nejenom to, taky emoce rozlité kolem ní. Strach, panika, zmatení. To bylo to, co ho probralo v jediném okamžiku. „Hned jsem tam!“ zavolal nazpátek, aby věděla, že ji slyší, než vyskočil z postele, ačkoli její teplo a… jiné příjemné výsady rozhodně protestovaly. Obvykle by se oblékal normálně a tak, ale slyšíc svoji svěřenkyni tak vyděšenou, nemínil ztrácet ani vteřinu, takže po jediném mávnutí ručkou byl upravený, měl na sobě svoje fancy bílé hanfu a dokonce měl zpátky svoje rudé linky pod očima. Běžně bychom řekli, že byl u dveří pár kroky, ale… maličký Quiniu jich k nim musel udělat podstatně víc. Alespoň u toho vážně pospíchal!
„Mingxio, copak se děje?“ ozval se ještě než ji viděl, s jistotou, že ho slyší. Sotva otevřel dveře, naskytl se mu výhled na to, co přesně se děje – jeho svěřenkyně před ním stála úplně stejně jako obvykle, jenže velká očka měla rozšířená zděšením a… Quiniu vykulil očka cobysmet, když jí v záplavě hnědých vlasů zbádal pár kočičích oušek, které měla přitisknutá k hlavě, takže nebyla tak evidentní, ale na druhý pohled tam rozhodně byla. Tak… tak dobře? Ptát se, co se stalo, nemělo cenu – vyděšená Mingxia nevypadala, že má jediné tušení, a s tím, jak pofňukávala, už viděl i to, že kdyby dal najevo, že sám z fleku neví, tak by se to jenom zhoršilo.
Tedy… on moc dobře tušil, co se stalo. Ale to nebylo něco, co mohl vychrlit na místě, tím spíš co si musel nejdříve ověřit.
A tak místo toho jen dívku v tom stavu přitáhl k sobě a objal ji, aby ji nejprve ze všeho utešil. „V pořádku, Mingxio, dobře? V pořádku. Nejdřív se nadechni, nic zlého se neděje a tohle není nic, co ti ublíží, slibuji, ano? Hlavně v klidu,“ pronesl, hladíc dívku konejšivě po vlasech, dávajíc si pozor, aby se vyhnul ouškům, protože moc dobře věděl, že budou pořádně citlivá na dotek a nechtěl ji stresovat nebo šokovat tím víc. „Neplač, dobře? Slibuji, že to nic není a… má to svoje vysvětlení. Nic se neděje. Teď hlavně dýchej, dobře? Bude to dobré.“ To, společně se spoustou dalších malých chlácholivých slov se mu řinulo ze rtů, aby dívku trochu ukonejšil, což se mu snad i povedlo.
Nechtěl ji hlavně vidět plakat, ne kvůli něčemu, za co nemohla. Cítil, jak jí tepe srdíčko jako o závod, a snažil se tak jí maličko pomoci. Zhluboka se nadechl a jemně se opřel do bariéry kolem její mysli – netrénovaná Mingxia nebyla těžkým oříškem, takže mohla jenom cítit, jak se jí do žil vlévá konejšivé teplo. Bylo to jen na vteřinku, ale byla to dostatečná dávka na to, aby ji to uklidnilo do stavu, kdy mohla zase pořádně dýchat a přemýšlet i nad něčím jiným, než nad vlastní panikou.

Už jenom slyšení jeho hlasu jí trochu uklidnilo, ale je pravda, že vyděšená byla nadmíru. Snažila se dýchat zhluboka, ale bylo to horší a horší. Netušila co se děje. Přišlo jí, jako by něco hroznýho provedla a teď za to pykala. Tak moc jí to překvapilo, že neměla energii se na dívat ani jejím typickým pozitivním pohledem. Prostě jí zničeho nic pohltila mysl panika. Bylo to protože byl ráno? Nebo možná jenom slabý moment? Mingxia netušila a pravděpodobně ani nikdo jiný.

Jakmile se otevřeli dveře, málem se jí spustily slzy z očí. Chtěla mu říct, že neví co děje! A že se bojí! A že jí sakra vyrostli další uši a ocas! Ale nedostala ze sebe ani slovo a nechala se obejmout. Nijak neprotestivala. Objetí docela potřebovala, musela uznat. Pořád jí bušilo srdce jako o život a netušila co se děje, ale bylo to lepší.
Pokývala hlavou, aby mu dala najevo, že ho slyší a že to pomáhá. Přesně to potřebovala slyšet, že bude všechno v pořádku. Nic se nestane a nikdo se na ní nezlobí. Nechtěla, aby se na ní někdo zlobil. Nebo jí neměl rád. Dost na to, aby jí proklel.
Snažila se dýchat co nejnormálněji, aby se uklidnila. I tenhle samotný záchvat jí překvapil. Možná v sobě prostě potlačovala nepříjemné emoce, které s šokem vyplavaly na povrch v mocné vlně.

A potom, jako by se z ní ty emoce, které se míchaly a dělali jí v hlavě zmatek, začali pomalu vytrácet. Rozlilo se v ní zvláštní teplo a ošklivé emoce mizely. Menší množství zůstalo, ale bylo pryč dost na to, aby mohla normálně přemýšlet.
Po chvilce se od Quinia odtáhla a střela si tu jedni slzu, která jí utekla.
A i přesto, že doopravdy neplakala, oči měla začervenalé a okolo očí taky, dokonce i trošku opuchlé. Špičku nosu měla taky červenou. Popotáhla a otřela si nos. Jen tak pro jistotu. Aby jí netekla nudle.

„Promiň,” omluvila se mu. „Nechtěla jsem tě vzbudit. Jenom...” ukázala na svoje uši a ještě zamávala ocáskem, aby si ho taky všiml. Pokud by se podíval blíže, u kořene ocásek světlal. Mingxia byla siamská kočička. Kdyby si ona sama řekla, co by asi byla za kočičku, asi by si typla zrzavou. Ale na siamské se jí taky něco líbilo. Bylo na ní koneckonců něco vznešeného a výjimečného. „Probudila jsem se a měla jsem uši. A ocas.” Bezradně rozhodila rukama. „Zlobí se na mě někdo?” podívala se na něj smutnýma očima. „Udělala jsem něco špatně? Už to neudělám, slibuju,” znovu popotáhla.

Chtěla si prohrábnout rukou vlasy, ale nechtěně se špatně zachytila za ouško a bolestivě sykla. Pak se tom uchu lehce pohladila. Podívala se na Quinia, jako by se jí znovu chtělo brečet. Byla zoufalá. „Jsou jako by tam byly odjakživa, cítím každý kousek. I ten ocas. Jako bych se s nimi narodila,” pak jí něco napadlo a tentokrát se jí doopravdy zalily oči slzami. „Co když nejsem z části drak, ale kočka?!” Ta představa se jí nelíbila! Kočky měla ráda, ale to by znamenalo, že by s ní bylo všechno špatně.

Drak v ní se jakoby pohnul. Jako by jí chtěl dát vědět, že on určitě není kočka. Mingxia byla v tu chvíli ale až moc rozhozená na to, aby to pořádně vnímala.

Opatrně ji pohladil po vlasech, než jí vzal tvář do dlaní, aby jí nasměroval pohled na sebe. Měkce se usmál, co nejvíc chlácholivě, jak jenom to bylo možné, což u Quinia bylo skutečně hodně. Nechtěl, aby se cítila zle za něco, co ani zčásti nebyla její vina. „Slibuji, že to není tvoje vina. Nikoho jsi nenaštvala, nikdo se ti nemstí, Mingxio, přísahám,“ snažil se ji přesvědčit. V rudých očích se mu lesklo přesvědčení, že to myslí zcela vážně. Byl to Quiniu, koneckonců – nikdy by jí nelhal, ani nikomu jinému, když jsme u toho. (Ten fakt, že tušil, co se děje, až moc dobře, i to, že o tom neměl kromě Pulaa tušení jediný z jeho bratrů, bylo zkrátka jen to, že nikomu nic neřekl, nikoli lež.) „Nejsi z části kočka, přísahám ti, že jsi pořád naprosto stejné dráče, jakým jsi byla včera. Vysvětlím ti to, dobře? Jen se nadechni, aby ses tím nestresovala pouze více.“
Mávl rukou a jako na daný povel se dívce před nosem ukázal malý kalíšek plný horké tekutiny. Podle vůně brzy mohla poznat jemnou, nasládlou vůni – ačkoli netušil, jak moc se dívka vyzná v čajích, Quiniu věděl dost na to, aby s jistotou dívce přinesl na uklidnění porci Liu Bao, která měla pomoci na nervy i na splašené srdíčko. „Napij se, dobře? A v pořádku, přísahám. Nic se ti nestane a není to trvalé.“ Počkal, dokud si dívka aspoň necucla, než pokračoval – konečně s vysvětlováním. „Není to to, že bys někomu něco provedla. Je to výsledek magie démona – Huli Jing, abych byl přesnější. Nemá obvykle jednotné zvíře, ale tenhle se projevuje jako kočka. Není to nic, co by tě nějak ohrozilo, teď nebo do budoucna – obávám se, že to je jenom… maličko nevydařený vtípek.“ Vtípek, o němž nejenom, že si s ním Quiniu v brzké době hezky promluví, ale zároveň vtípek, který pokud byl plošný na celé Tianmo… Nejmladší dračí bratr si mohl být jistý, že teďka dost možná páchá znepokojení v celé sféře, což znamenalo, že bude jen otázka času, než se někdo ukáže klepat u vchodu do chrámu. Odhadoval to na Chiwena… pořád to byl jeho bratr s největšími vlohy pro stopování démonů.
Aby se nemusel zabírat vším, co bude a nebude muset vysvětlovat, znovu se usmál na Mingxiu. „Takže… skutečně, nejsi kočka. Tohle je výsledek magie, která ti nijak neublíží, to ti slibuji – vlastně…“ Zkoumavě se na dívku zadíval, než zavřel na vteřinku oči a prstem mezi ně ve vzduchu nakreslil jedno slovo: 失纵 – shi-zong. Slovo se na vteřinku vznášelo mezi nimi, svítící průzračným bílým jasem, než se proměnilo v nitku světla, které zamířilo k Mingxie. Než se dívka nadála, obtočila se nitka proti ní, ale kde se jí dotkla, jenom to maličko zastudilo – a když Quiniu oči znovu otevřel, po kočičích znacích na jejím těle nebylo ani vidu. Zlomit to bylo zákeřnější, ale nebylo to pro něj rozhodně nemožné – záleželo, zda bude druhá strana, tvůrce, protestovat. Žádný protest se neozval a malá kletba povolila snadno, jako kdybyste zlomili stéblo suchého bambusu. „A je to,“ usmál se na Mingxiu, naznače jí, že si může zkusit sáhnout na hlavu. „Jak jsem řekl, stále stoprocentní drak. Nebyla to žádná kletba a nezůstane ti z toho trvale vůbec nic, ano?“ Z toho, jak vyplašeně působila, se zdálo, že tohle potřebovala slyšet víc než dost.

Podívala se vzhůru, jak to po ní Quiniu chtěl a trochu popotáhla. Přikývla. „Dobře," přitakala, že rozumí. Věřila mu nejvíce ze všech, když to Quiniu řekl, tak to musela být pravda. Pokračovala v přikyvování. Tak proč se mi to děje? Je to nějaká část, kterou si musím projít jakmile si vyberu cestu draka? Už se uklidňovala. Bylo to dost jasně poznat. Mingxia Už dýchala mnohem více v klidu a zhluboka než předtím a panika se jí z očí začala vytrácet. Dýchala tak, jak jí to Quiniu doporučil a hlava se jí začala pročišťovat.

Máchl rukou a před jejím obličejem se objevil něco jako hrníček něčeho, co vonělo jako čaj, který neznala. I když se nevyznala, poznala, že to bude něco jako na nervy. Vzala kalíšek do rukou a napila se. Ne nijak moc, ze začátku jenom trochu, aby ochutnala. Ale jakmile si přelila čaj v puse, msela se pousmát. Čaj jí chutnal a tak se napila ještě jednou a pokračovala v poslouchání toho, co jí Quiniu říkal.
Překvapeně vykulila oči. „Démon?” vyhrkla překvapeně. Myslela jsem, že jsem nikoho nenaštvala! Hned se zase uklidila. Vtípek? Překvapeně zamrkala. Veškerý šok se z ní vypařil. Mám to brát jako vtípek? Byla zmatená. Smát se tomu? Byla z toho trochu v šoku. Nepřišlo jí to moc vtipné. Spíš jí to skoro vyděsilo k smrti. Ani jí nenapadlo, že by to mohl být něčí vtípek. Prostě automaticky usoudila, že jí chce někdo uškodit. Nebylo by to koneckonců poprvé a tohle jí jenom připomnělo věci, na které by nejradši zapomněla. 

Podívala se zpět na Quinia, napila se a snažila se mu oplatit úsměv. Zhluboka se nadechla a snažila se zapudit nepříjemné vzpomínky a pocity. Jakmile si byla jistá, že všechno zvládá, vykouzlila své typické uculení. „Mají démoni rádi, když působí chaos?” zahihňala se. „Protože jestli jo, tak se mu daří skvěle.” Quiniu na ní upřel zkoumavý pohled a ona lehce naklonila hlavu na stranu. Ouška jí zvědavě zastříhala na hlavě. Quiniu vykouzlil bílý nápis, který nestihla rozluštit a ten se proměnil ve světelnou nitku a Mingxie uniklo tiché vyjeknutí, když se jí dotkla a zastudila. Ale nehýbala se. Věděla, že Quiniu by neudělal nic, co by jí ublížilo. 
A než se nadála ouška i ocásek zmizeli spolu s bílou nití. Prohrábla si obdivně vlasy a nenarazila na nic, co by jí překáželo. V tu chvíli si taky uvědomila, že má neskutečně obyčejné hanfu a jinak není vůbec upravená. Včetně vlasů nebo nějaké základní ranní hygieny. Dopila čajík a nevěděla co dělat s kalíškem v jejích rukách. Podívala se tázavě na Quinia. Jestli ho má vrátit, nebo třeba jestli ho nemá jít první opláchnout. Což by jí dávalo smysl.

Nadšeně přikývla. „Děkuju, zachránil jsi mě,” zazubila se na něj. „Promiň, že jsem tě vzbudila,” trochu rozpačitě si hrála s jedním z jejích dlouhých pramenů vlasů. „Ani jsem se nestihla zamyslet nad tím, že budeš ještě spát,” nervózně se zasmála. Nenakoukala dovnitř, když Quiniu vycházel, ale najednou začala mít takovej zvláštní pocit, že ruší, jak tak stáli před jeho dveřmi do pokoje. Ošila se. „Potřebuju si jít opláchnout obličej a tak, učesat se. Tak já půjdu. Pak bych si možná dala snídani? Budeš chtít taky?” Ptala se nervózně už napůl na odchodu, s očima těkala různě po místnosti. „Tak já jdu, děkuju, budu tu za chvíli,” oznámila mu a ještě jednou poděkovala. Otočila se na patě a utíkala pryč z Ateliéru, trochu začervenalá. Nevěděla, kde se v ní ten pocit vzal, že ruší, ale učila se věřit svým instinktům. Ale teď se hlavně musela upravit!

>>> Pokoje (Quiniu)

Přikývl, aby dívku utvrdil v tom, že myslel tuhle věc vážně. „Démon. Nemusíš se bát, nebylo to něco, co by mělo nějaký následek, jehož už by ses nikdy nezbavila. A… omlouvám se, že se ti to stalo a tolik tě to vyděsilo, Mingxio,“ dodal ještě, protože… ruku na srdce, Quiniu nebyl přímo zodpovědný za kouzlo, které bylo na dráčata sesláno, ale to neznamenalo, že necítil kdesi uvnitř maličký osten viny. Za co, to… už bylo diskutabilní, ale zůstaneme u toho, že nebyl přímou příčinou, takže se omlouval maličko zbytečně, ale byl to pořád způsob, jak Mingxie dodat omluvu za kousek, který ji tak rozhodil. To, že za to nemohl, neznamenalo, že ji to nemohla aspoň maličko utěšit, což bylo nakonec to, o co mu tu šlo, že ano.
Po rtech mu přeběhl maličký stín úsměvu při té následující otázce. Nebyl to ten typický velký úsměv, jenž nosil na rtech, nýbrž něco… klidnějšího, možná maličko zasněného, což už zas taková rarita nebyla. „Dá se to tak říci. Je to démon od démona – pamatuješ, co jsem ti říkal, nejsou nutně vždy zlí nebo by ti hned šli po krku – přesto je nejlepší v momentě, kdy o nich zatím nic nevíš, jednat s co největší opatrností. Je to jako s cizími lidmi. Když je neznáš, máš tendence mít své ochranné bariéry nahoře a teprve si dotyčného maličko oťukat, než se mu otevřeš nebo uvěříš, že ti stoprocentně nic neudělá.“ Otázka byla samozřejmě, jak je na tom s tímhle Mingxia a její povaha, jenž se dala velmi snadno přirovnat ke zlatému retrívru. „V tomhle případě… nemusíš se bát, dobře? Nestane se ti nic zlého, zrovna tak nikomu dalšímu z dráčat.“ povzdechl si a promnul si kořen nosu mezi palcem a ukazovákem. „Tohle byl jenom… velmi plošný apríl, dalo by se říct.“ Měl stále tendence na tenhle lidmi vymyšlený den zapomínat, ale… zdálo se, že mu nebylo souzeno na něj zapomenout docela.
Usmál se na ni nazpět, když se rozjasnila poté, co ouška i ocásek zmizely. Mingxia tak byla aktuálně takové malé VIP, jediná, kdo kočičí atributy zase ztratil, a pokud z toho měla radost… kdo byl Quiniu, aby jí to nějak kazil, no ne? „Nemusíš se omlouvat, stejně bych se měl dávno vytratit zase ven. A… snídaně zní fajn, zvláště pokud u toho můžeme zjistit, jak to vypadá s tou… situací venku,“ odkýval jí a když se dívka rozeběhla do svého pokoje k převlečení se, Quiniu se zase otočil na patě a nahlédl do pokoje. Ten zel prázdnotou, což… mu jasně vypovídalo o tom, že tohle celé ještě nekončilo. Quiniu nevěděl, jestli se má smát nebo brečet. A tak znovu z pokoje vyšel do Ateliéru, kde vyčkal na návrat Mingxii, v hlavě se zběsile honící otázky, co ještě do tohoto přibude.

Usmála se a zavrtěla hlavou. "Už je to v pořádku. Nemusíš si dělat starosti." Na chvilku uhnula pohledem k zemi. Ne, že by lhala, jenom byla trochu nesvá z toho, jak moc zpanikařila a jak na celou situaci reagovala. Hold asi ještě nejsem dospělá. Pomyslela si napůl pobaveně a napůl smutně. Ale Quiniovi věnovala jeden ze svých úsměvů, než přešli k dalšímu tématu. To téma, které jí opravdu zajímalo!

Kývala hlavou, že rozumí, aniž by si to uvědomovala. Takový automatický pohyb. A opravdu rozuměla. Mingxia byla společenská dušička, ale je pravda, že o některých věcech by si ani ona nechtěla povídat s cizími lidmi. Každý má své hranice, koneckonců. "Existují i vyloženě hodní démoni? Jak se vlastně démon...stvoří?" Znělo jí to špatně a tak se zamračila a zkusila to znovu. "Rodí se jako my? Mají rodiče a sourozence? Nebo se prostě objevují?" Nechápala, jak to s nimi funguje, ale byla zvědavá, to jo! Dívala se na svého předka se zvědavostí jasně vepsanou v hnědých očích a na vtípek od škodolibého démona už skoro zapomněla. Teď se chtěla vzdělávat!

Rozhodně přikývla. "Jídlo je nejlepší věc na hlad." Chápala moc dobře. Sama nevědoma, že konstatovala něco...co opravdu konstatovat nemusela.

Utekla k sobě do pokoje, kde si vytáhla růžovo zelenou hanfu s nějakýma kytičkama a motýlkama na nich. Neplánovala někoho oslňovat, ale pospíchala a měla náladu, že by klidně přeskočila zbytek studenějších dní a skočila rovnou do tepla. A tak se rychle oblékla a pomocí její nejoblíbenější vlásenky si udělala nějaký menší účes. Většina vlasů jí ale zůstala rozpuštěná. Pouze se ujistila, že jí nic z jejích vlásků nebude padat do tváře.

Pak už jenom běžela zpět. To poslední či chtěla, bylo nechat Quinia čekat.
Přiběhla zpět do Ateliéru a zazubila se, poněkud zadýchaně. „Jsem zpět!" Zahlásila hrdě, že to stihla dost rychle a protočila se, aby ukázala své hanfu. „Hezké, že?" Uculila se a počkala, než se rozejde on, aby s ním mohla srovnat krok.

Chvilku byla ticho, ale pak se nakonec stejně ozvala. Jako by si snad dokázala nechat své otázky pouze pro sebe. „Myslíš, že ostatní panikaří? Nebo, že to berou v klidu?" Optala se opatrně. Nechtěla být jediná, která byla z toho tak pryč. Ale zároveň jim to nepřála. Jednoduše byla teď trochu v rozporu sama se sebou. Ale tak moc se nad tím nerozmýšlela. Ona sama už ouška neměla. Ani ocásek, byla nejvíc spokojená s ním, že u ní už je všechno v pořádku. A tak přišla s další otázkou. „Budeš taky u všech rušit to kouzlo s kočičíma ouškama?" Ukázala si na hlavu, jako by tam ještě byly. „Když uvidí, že je nemám, tak je budou chtít taky pryč. Dá se to udělat nějak hromadně?" Vyslovovala své myšlenky nahlas a přemýšlela nad tím, jaká asi bude ona odpověď na její myšlenkové pochody. I když si nemohla pomoct a cítit se trošku speciálně. Byla ráda, že ouška už nemá a ona byla první, které to Quiniu zrušil. Nikdy neměla moc velký prostor v tom se cítit speciálně, tak si to trošičku připustila. Ale do hlavy jí to nevleze, to se nikdo bát nemusí.

>>> Velká dračí síň (S Quiniem)

Pousmál se na ni, protože bylo znát, že tak úplně v pořádku není. „Nemusíš se tvářit, že je to naprosto v pořádku pár minut poté, cos z něčeho byla tak vystrašená, Mingxio. Slibuji ti, že nikdo by se z vyděšení neoklepal tak rychle… a také, že si o tobě nikdo nepomyslí nic zlého, pokud snad máš obavy z toho. Je v pořádku nebýt chvíli v pořádku,“ pobídl ji jemně k tomu, aby se necítila tak zle. „Každý má hranice tohoto jinde. Rozhodně ti to nebude nikdo nikdy předhazovat.“ Ono ostatně, zdálo se, že to bude dívka dělat sama sobě, místo toho, aby to byla zásluha kohokoli jiného. Pokud by se tak mělo stát a tohle by snad alespoň pomohlo slyšet, Quiniu byl odhodlaný udělat cokoli, co by mohlo jeho svěřenkyni pomoci. Byl sám dost jemná povaha – tohle byla samozřejmost.
A když došla k dalším otázkám… „Vysvětlím ti vše na cestě do Velké dračí síně, ano?“ přislíbil jí a potom už jen sledoval, jak mizí směrem k pokojům. Byl si jistý, že dívka si najde něco, co jí zlepší náladu, aspoň v tom oblečení – a také měl pravdu, když se vrátila v hanfu, které vyloženě křičelo, že už chce mít zpátky jaro. To byli dva, drak též preferoval teplo před zimou – na rozdíl od některých svým houževnatějších bratrů (ano, koukáme se na tebe, Bi’ane). „Sluší ti to, vážně,“ pochválil ji, než se zamyšleně pousmál. „K té jarní princezně ti ale přeci jen něco chybí,“ dodal a než se Mingxia nadechla, mávl lehce ukazovákem (spíš pro efekt než pro to, že by to mělo nějaký větší vliv) a vpředu na vlasech jí vyrašila malá květinová korunka. Drobné květy růžových a žlutých, jemně nazelenalých azalek vytvořily jakousi čelenku, zpoza které navíc hezky vykukovala dívčina vlásenka. „Perfektní,“ seznal, než jí s další ze zásoby nekonečných úsměvů nabídl rámě, aby mohli spolu odcapkat ven.

Sotva vyšli ven, dal se do vysvětlování její původní otázky. „Démoni a jejich narození… je to různé, zrovna tak jejich povahy. Vem si tu povahu jako u lidí, jen zesílenou na maximum – kdo byl za života vážně mizera, jeho démonské já bude zrovna takové, zatímco dobří lidé mohou být velmi příjemnou démonskou společností.“ O tom, že by mohl vyprávět, pomlčel. Stačilo, že se mu někde teďka beztak musí chechtat Pulao. „Nicméně, jak jsem naznačil, obvykle se rodí ze smrti člověka, jenž není připravený ještě odejít, nicméně… není to podmínka, jsou i démoni, kteří se tak již narodili. Je to větší vzácnost, nicméně děje se to, čas od času. Obvykle jde o démony, kteří jsou zkrátka schopni zplodit potomky.“ Na patře mu zhořkla vzpomínka na jeden zářný příklad – stvoření, které by vzniklo spojením draka a démona. Nebyl to hezký obrázek. „Všechno je to individuální, záleží na konkrétním démonovi, zkrátka.“
A co se týkalo dalších otázek… „Netuším, zda též panikaří, nicméně pokud narazím na kohokoli, kdo by to tak snad měl, sejmu to z něj stejně jako z tebe. Co se týče zbytku,“ zarazil se, než zavrtěl hlavou – jako kdyby nad něčím špatným vtípkem, „jim účinky vymizí, sotva dopadneme pachatele. Je to jednoduchá iluze, nicméně od dosti silného démona, aby obsahovala i cit. Přeci jen, ouška i ocásek byly dosti citlivé, že? Ale nemusíš se bát – nikdo tu s tím neskončí navěky.“ Ledaže by démona někdo popudil natolik, aby z něj kletbu nesňal, ale to už byla jiná otázka.

Ve velké dračí síni nalezli dvojici Gaa a Myunga, zatímco zahlédli pouze záda malé, čtyřčlenné skupinky, která mířila severně pryč. Překvapeně zamrkal jejich směrem, ale… pohybovali se dost suverénně, aby je nechal jít. Cítil, že se tudy musel prohnat Chiwen, tudíž nečekal, že by se jim dělo něco hrozného, věřil svému staršímu bratrovi. Zavedl Mingxiu k jednomu ze stolů, aby se mohla najíst, a letmo zalétl očima ke dvěma zbylým chlapcům, pátrající, zda-li je i jim třeba malé kouzlo rušit. Nicméně, pokud nenašel ani ň, napodobil Mingxiu v přitažení si k sobě misky. Pokud se teď něco bude hodit, bude to pořádně velká miska wontonu, které nikdy nebude mít to srdce říci ne.