Svatyně Quiniu

Duhová a barevná, veselá a rozpustilá – slova, která přesně popisují vzhled svatyně zasvěcené nejmladšímu z bratrů. Uprostřed najdete misku pro obětiny ze skla a všude ve vzduchu se ze stropu houpou na téměř neviditelných nitkách origami ptáčci všech možných barviček duhy. Vedle obětní misky posedává socha draka, obtočená kolem ní a vzhlížející vzhůru – a jak jste možná uhádli, i tato socha je z čistě průhledného skla, které odráží duhová prasátka na všechny strany. Většinu dne najdete svatyni prozářenou, v noci vlastně taktéž – jenom jsou duhové odrazy slunce nahrazeny stříbřitým jasem devíti měsíců.

A možná vás to překvapí, ale v Quiniova svatyně zároveň slouží jako společná místnost – po obvodu, tam, kde nekončí schody, jsou rozmístěné pestrobarevné pohovky obtěžkané nespočetnými chlupatými polštářky pro vaše maximální pohodlí. Quiniu si dbá na to, aby i něco jako svatyně působilo útulně a příjemně, takže tohle byl jeho nejlepší nápad jako možnost, jak toho docílit.

Quiniu měl výbornou náladu. Kudy ten den prošel, tam za ním zůstával snad téměř viditelný oblak dobré nálady. Původcem nebylo nic jiného, než žhavé drbíky, s nimiž za ním předchozího dne přiběhl jeho starší bratr, Chiwen – u Tiché brány se předchozího dne objevili dva jeho noví potomci! (A to ještě nevěděl o Xavierovi u brány, ten určitě taky dostane velký hug, až ho Quiniu objeví!) Působil jako holub, co se nadšeně řítí ke kuřecí nugetce, kterou nějaký nešťastník omylem upustil při obědě na lavičce před rychlým občerstvením – radost z něj vážně jenom čišela. S šuměním, které vydávalo jeho hanfu (dnes přišlo na řadu kanárkově žluté s blankytně modrými detaily včetně pásku a vlásenky, kterou si dlouhé bělostné vlasy držel ve vysokém ohonu), probíhal chodbičkami jeho chrámu a byl vyloženě v svém živlu. Nejen, že tu měl děti, ale měl na starosti slavnost Podzimní rovnodennosti – nemohlo se to načasovat lépe!

Cítil v chrámu jen jednu další duši. Netušil, kde se může toulat druhý, Naoki, ale nepochyboval, že ho jednou cesta do vlastního pokoje přeci jen zavede… snad. I kdyby ne, Quiniu už si ho najde velmi rád. Ale… zpět k té jediné duši. Věděl, že jde o Hong Mingxiu – a přestože věděl, že mezi ním a dívkou je skutečně hodně generací, byl připravený ji přijmout se stejným nadšením, jako kdyby šlo o jeho vlastní dceru. Tak teoreticky, přes hodně generací, ale šlo to tak brát! Nebo alespoň nejmladší z Devíti bratrů se to tak brát rozhodl, tak mu to neberte, tak!
…a než se zeptáte, nevytáhl na ni něco ve stylu šmírujícího upíra z béčkového young adult filmu, zatímco spí, to nikoli, něco takového by si Quiniu v životě nedovolil! Jenom ji cítil, její přítomnost v jeho chrámu byla jako úderná změť pestrých barev v malém tmavém prostoru.
Drak docupital až do svatyně, kde se usadil na jeden z gaučíků, které obháněli obřadní prostor. Kombinace pohodlí i svatyně se mu líbila – navíc mu šetřila prostor, aby mohl chrám mít o to větší ateliér, což… no neberte to!

Quiniu tedy skočil v tureckém sedu spokojeně uveleben na jedné z pohovek a v rukou se mu ukázal kousek pastelově fialového papíru. Drakovy neposedné prsty vytvořily z papíru během pár okamžiků to, co měl v plánu – origami ve tvaru labutě. Než ji poslal do větru, vytáhl ze záhybů hanfu tenký černý fix a na křídla jí zeshora napsal: Budu rád, když tě budu moci poznat, Mingxio. Očekávám tě dole, ve svatyni. - Quiniu
A s tímto malým poelstvím se napřáhl a labuť vyhodil do vzduchu, jako kdyby si spletl origami s vlaštovkou. Jenomže nespletl – labuť vyletěla do vzduchu, udělala několik hezkých přemetů, než nabrala jistotu a rovnováhu a zamířila napříč svatyní ke schodům do patra, kde se necházely pokoje – včetně toho Mingxiina. Nedělal si hlavu se zavřenými dveřmi, labuť se zvládne protáhnout pod nimi, dívka svou zprávu tedy jistě dostane.
Quiniu mezitím vyčkával tady dole. Měl ještě celé odpoledne na vyčkávání, tak mezitím vytvářel další a další origami labutě. Musel přeci zprávu o nadcházející slavnosti dostat mezi všechny nováčky – a nic lepšího než labuť se vzkazem k tomu jistě neexistuje!

<<< Pokoje

Hong Mingxia se stále ještě zabydlovala ve svém pokoji. Když tam poprvé dorazila, byla naprosto ohromená. Rozhodně nebyla zvyklá, že měla tak velkou a pohodlnou postel. Většinu času spala na tvrdé matraci položené na kamenné podlaze, přikrytá kousavou dekou. Když tam vešla, zůstala tak ohromením v šoku. Pomalu se rozhlížela a pak si okamžitě sundala boty. Protože co kdyby něco ušpinila! Ani si nebyla jistá, jestli je to opravdu její pokoj! Vypadají všechny pokoje takhle? Rozhlížela se. Udělala pár kroků dovnitř a pohled jí tikal ze strany na stranu, prohlížela si každý detail. Nakonec došla k názoru, že život po smrti je lepší, než ten život před smrtí.

Ještě ani neměla pořádně šanci se vzpamatovat z toho, že její maminka je teď na světě sama. Nebyla z toho vůbec nadšená, ale uvnitř věděla, že je v podstatě nemožné změnit to, co už se stalo. Jestli by změnila své rozhodnutí? Zastyděla se za to, že zaváhala. Ne, nezměnila. Ujistila sama sebe. Musela si uznat, že se jí líbí zemřít tak, že zachrání jiný život. Ten způsob smrti ale mohl dopadnout jinak.

Otřásla se a rozhodla se o tom už nepřemýšlet. Místo toho šla a začala se dívat na věci zblízka. Postel, velká a barvená, plná polštářů a dek. Truhla, kterou se zatím ještě bála otevřít, stolek a bílý paraván. Na druhé straně pokoje je další postel s tím samým nábytkem. Takže budu mít spolubydlícího? Ptala se sama sebe spíše nervózně, než nadšeně.

Po nějaké době a pak i noci se konečně rozkoukala. Zjistila jak věci fungují, i když si nebyla jistá, proč jsou paravány zrovna bílé. Každopádně se rozhodla, že se na to někoho zeptá! Přišly jí totiž smutné.
Z truhly si vytáhla bílo růžovou hanfu a oblékla si jí, snad v pořádku. Hanfu nosila i v divadle, ale nikdy nebyla na oblékání sama. Vypadalo to však právně, takže se jí to snad nijak nerozpadne. Jakmile se začínala česat, nadskočila leknutím, když jí pode dveřmi labuť z papíru s dopisem na křídlech. Přistála na stole a Mingxia na ní chvíli jenom zírala. Magie? Přečetla si text.

Budu rád, když tě budu moci poznat, Mingxio. Očekávám tě dole, ve svatyni. - Quiniu

Chvíli tápala. Kdo je Quiniu? A pak zalapala po dechu. Ovšem! Už vím, kde jsem to jméno slyšela! To je jeden z dračích bratrů, ten, který má být můj předek. Tohle je jeho chrám. Připomněla si a nadšeně vyskočila na nohy. Rychle si udělala dva bobky na hlavě a utíkala z pokoje do svatyně. Nemohla ho přece nechat čekat. Dvakrát šla špatně, takže jí stejně pár minut trvalo, než se tam dostala. Bílá látka s růžovým zdobením lítala všude okolo ní a ona se prudce zastavila před vchodem. Musela si pečlivě připomenout, že se to určitě nejmenuje svatyně jenom proto protože proto, že. Upravila se a až pak opatrně otevřela dveře a nakoukla dovnitř.

Celá situace se opakovala, jako když vešla do jejího pokoje. Celá ztuhla a netušila na co se dívat dříve. Socha? Origami? Pak zaregistrovala barevné pohovky s polštářky a až potom muže, který na ní čekal. Rychle se narovnala, nechtěla působit neuctivě.

Vešla dovnitř, tentokrát celá a zcela bez nějaké chyby. Aspoň ne takové, které by si všimla. Došla k muži a za tu chvilku si uvědomila, že nemá ponětí jak se chovat. Avšak se jí na rtech vytvořil její přirozený úsměv a v očích se jí objevila hravá jiskřička. Uklonila se mu, samozřejmě. "Dobrý den, je pro mě čest se s Vámi setkat," řekla a dávala si pozor, aby nějak nepřepadla, protože se uklonila docela hluboko. Měla pocit, že by měla. Přece jenom, tohle je jeho chrám a on jí dal takovou krásnou velkou postel a vůbec - střechu nad hlavou.

Narovnala se a věnovala mu další úsměv. "Je to tu opravdu krásné," pochválila jeho svatyni a neodolala dalšímu pohledu na křišťálovou sochu draka.

Quiniu uslyšel Mingxiu přicházet už z dálky a na rtech se mu na uvítanou roztáhl široký úsměv. „Vítej, Mingxio,” věnoval dívce pozdrav, než se maličko zarazil nad tím, jak plynule mu dívka začala vykat. Tedy, jistě. Byl velký zlý prastarý drak a tak, ale… přišel si tu jako ten naprosto poslední, komu by se mělo vykat. Už jen ten fakt, že vypadal velmi mladě, někde kolem devatenácti let maximálně, tomu bylo největším odrazem – nejen, že byl nejmladším z bratrů, nýbrž se tak i prezentoval. Dívčino přímé vykání ho maličko vyvedlo z míry – přestože nepochyboval, že to dívka nikterak zle nemyslí! „Cením si tvého respektu, avšak můžeme si tykat? Myslím, že to bude snažší pro nás oba – já si nebudu připadat jako zralý na stařecký odpočinek, a ty nebudeš muset vykat někomu, kdo vypadá jen o pár let starší,” mrknul na ni, v očích mu přitom hrály rozpustilé jiskřičky. Vážně by neměl problém předstírat, že mu skutečně je jenom těch devatenáct a ne… no, něco hezkého přes stonásobek toho čísla.
„Nejsi mým přímým potomkem – nemuselo by být tak těžké mě spíš než jako předka brát třeba jako… bratrance nebo tak, no ne?” Quiniu zkrátka neměl zrovna v lásce všechny respektující tituly, zbytečné vykání a podobné věci. A přestože si byl dobře vědom, že dívka musela být k respektu ke starším vedená od malička, byl by vděčný za trochu víc klidnější a bližší přístup. Na znak toho se v další chvíli ještě víc usmál, rozzářený doslova jako mesíček na hnoji. „A děkuji ti! Svatyně má odrážet draka, jemuž je zasvěcená, a Cestu, které se jeho učni chtějí oddat – a co lepšího, než pohodlí a barvy patří chrámu zasvěcenému umění?”

Při svých slovech něžně sjel očima po svatyni. Mingxia si mohla povšimnout, že když mluvil o umění, jeho oči se zaleskly ryzí láskou k tomu, o čem mluvil. Quiniu byl duší oddán tomu, co jeho Cesta znamenala, a muselo to z něj tryskat velmi jasně. Vzápětí se mu však oči vyjasnily – stejně rychle, jako předtím ztmavly – a on se otočil znovu čelem přímo k Mingxie. Tvář měl plnou nadšení, které připomínalo… inu, rozradostněné dítě. „Abych však přešel k tomu, proč jsem chtěl tvoji společnost! Dnešní den je dnem podzimní rovnodennosti – a je jenom na mě a mém chrámu, aby nově příchozí duše dostaly svou první oslavu Yuèbǐng Jié – předpokládám, že festival Měsíce se ve světe lidí stále těší své popularitě, avšak dobře vím, že tomu tak není všude. Proto chci, aby každý, kdo se ukázal, měl možnost ho zažít tady v jeho plné magické nádheře. A proto,” odmlčel se na moment, než uchopil jednu ze složených papírových labutí, která posedávala na pohovce vedle něj, a ukázal ji Mingxie, „pokud nemáš co dělat, rád bych s tebou nejenom trávil nějaký čas, ale také ti nabídl možnost mi maličko pomoci s těmihle. Na každé labuti potřebujeme vzkaz – jen oznámené každé duši na Tianmu, že se chystá slavnost. Můžeš si vybrat, zda-li chceš skládat, anebo psát! a zároveň… pokud máš nějaké otázky – k Tianmu, k čemukoli –, není nic lepšího, u čeho tak činit, než u trochy práce, no ne?”
Bylo tedy jen na Mingxie, zda-li se chce ujmout psaní pozvánek, skládání labutí… anebo zda se jen chtěla opřít v sedačce a vyptávat se na cokoli, co ji napadlo. Quiniu měl velmi vstřícnou povahu – odpověděl by jí na vše, co by se dívce jenom objevilo v očích. Přeci jen… proto existoval. Aby působil lidem radost a nechával jejich špatnou náladu zmizet.

Mingxia se zasmála a byla na ní vidět úleva. Popravdě, opravdu byla vychována k tomu, aby byla uctivá ke starším, ale také jí přišlo zvláštní vykat někomu, kdo nevypadá o tolik starší jak ona. Hlavně má ráda atmosféru uvolněnou a nenucenou. "Budu jenom ráda, jak tě mám tedy oslovovat?" lehce naklonila hlavu na stranu, jak se zamyslela, "Jménem? Quiniu?" doufala, že ho nijak neurazila. Ale neměla ten pocit.

Už od pohledu jí Quiniu přišel velmi sympatický a otevřený. Vůbec jí nepřipadal jako člověk, který se urazí, když ho někdo osloví jménem. I kdyby to měl být člověk jiného - nižšího - postavení. Hlavně jí to sám nabídl, tykání, tak by v tom určitě nemohl být problém. Nope, nesnažím se nabrat co nejvíce slov.

Nadšeně se nadechla. "Opravdu? Tak to se podle mě povedlo opravdu skvěle," zářivě se usmála a vypadala, jako by se celá rozsvítila. Všimla si toho, jak moc miloval to co dělal a jenom to přiživilo její dojem skvělého člověka. Nebo draka. Moc se nad tím nezamýšlela.
Posadila se kousek od něj na pohovku, aby zas tak moc nenarušovala jeho osobní prostor. "Mně se tu moc líbí. Kamkoliv jdu, zůstanu ohromená," trochu rozpačitě se zasmála. "Nejsem moc zvyklá na podobné prostředí, takže si budu muset dávat pozor, aby mě to moc nerozmazlilo," svěřila se s humorem v hlase. Vtipkovala ale jenom napůl. Jestli si toho všiml, kdo ví.

Když se k ní znovu otočil, vypadal, jako by se do něj vlilo veškerý veselí co mohlo. Rozzářeně k ní začal mluvit a ona ho pečlivě poslouchala, aby jí neuteklo ani jedno slovo. Sem tam pokývala hlavou a usmála se. "To zní kouzelně! Nikdy jsem na této slavnosti nebyla, ale jsem si jistá, že to bude překrásné," řekla nadšeně, skoro stejně jako on. Pak znejistěla.

Mingxia nikdy neměla doopravdy šanci trénovat kaligrafii - její písmo nebude tak krásné, vlastně se k tomu pravděpodobně ani nepřiblíží. Nedala však na sobě váhání znát moc dlouho a nenechala si tím zkazit dobrou náladu. "Moc ráda pomůžu se skládáním, ale psaní bych prosím přenechala tobě," více k tomu neřekla, ale dodala k tomu milý, avšak nadšený úsměv. Měla velikou radost, že se teď může na něčem podílet. Do teď vlastně neměla co dělat a ona byla vždy člověk, který rád něco dělal.

"Co všechno patří do takové slavnosti?" zeptala se, zatímco si klekala na zem ke stolku, aby měla pevnou oporu pro skládání. Origami skládat jí učit nemusel, Mingxia neměla mobil ani před smrtí, takže se kromě tancem a zpěvem bavila i různými dalšími věcmi, včetně origami. Musela si to ale trochu připomínat. Natáhla se pro papíry, aby mohla začít hned. První se jí nepovedla a chvíli dumala nad tím, na co zapomněla. "A v pokojích jsou paravány, ale úplně bílé. Proč ne barevné? Nebylo by to tak veselejší?" zeptala se na otázku, která jí taky zajímala. Zatímco přemýšlela na co ještě by se zeptala, snažila se zjistit, jak udělat tu labuť správně. Pak se otočila na Quiniua s prosebným pohledem. "Myslíš, že bys mi to mohl prosím jednou ukázat? Já tam dělám něco špatně a nevím co," zeptala se stydlivě. Bohužel taky není dokonalá ve všem na co sáhne. Ale stačí jí to ukázat jednou a pak už to bude umět dobře. Rychle se učí.

Odkýval jí bez váhání volbu oslovení. „Přesně tak, Quiniu naprosto bohatě postačí,” odsouhlasil, než se na dívku znovu pousmál. „Nepřijdu si v pozici, kdy bych měl vyžadovat tvůj speciální respekt. Ač by mě někteří braři možná napomenuli, že to říkám, stojím si za tím, že jsme si tady všichni rovní – jak my, tak vy. Takže se nemusíš bát, že bys řekla něco špatně, slibuji.”
Když se dívka usadila a zavtipkovala o tom, že se tu brzy rozmazlí, poznal, že v tom něco bylo, avšak… kým byl, aby vyžadoval odpovědi? „Jen se nech rozmazlit, co je možné, Mingxio. Netuším, zda-li si zvolíš mou cestu, či některou z těch náležících mým bratřím, ale chci, abys věděla, že tu vždy budeš vítána k tomu, aby ses jen dál rozmazlovala. Draci na nebi vědí, že si to víc než zasloužíš – všichni tady si to zasloužíte za své činy.” A byl tu i nějaký ten vnitnří hlas, co mu našeptával, že dívka možná i víc, než je obvyklé, avšak… opět, nebyl tím, kdo by vyzvídal. Chtěl dát dívce pocit bezpečí – a pokud se na to někdy bude cítit, je víc než vítána za ním zajít s čímkoli, co by mohla mít potenciálně na srdíčku.

„Jak si přeješ, v tom případě… tě naučíme, jak skládat origami labutě,” odsouhlasil jí, a jelikož se později i ptala na to, jak se skládají, jal se jí to předvést. Pracoval schválně velmi pomaličku, krůček po krůčku, aby to dívka dobře viděla a mohla si to tak vštípit do hlavy, nezapomenout na to. Koneckonců, čím lépe ji to naučí, tím lepších výsledků měla šanci dosáhnout. Vždy to bylo o výkonu učitele, no ne?
A tak, zatímco skládal, rozeběhla se mu i pusa. Mohl dělat obojí, povědomé skládání i brebentění o sto šest. Možná to bylo tím, že byl vážně upovídaný a společenský, anebo taky tím, že měl za sbeou zrovna delší dobu, kdy měl na povídání si k ruce leckdy pouze své bratry nebo učně ostatních Cest. Žel drakům, v poslední době se téměř nikdo neukázal, aby přinesl do chrámu nejmladšího bratra trochu veselí, proto si neskutečně vážil toho, že nyní se tak stalo – a co navíc, že jich bylo víc, a že Mingxia byla dokonce společenská tak, že přijala jeho pozvání sem. Pro společenskou dušičku jako jehoto byl malý, splněný sen.

„Zrovna do téhle slavnosti patří dost základní tradiční věci. Základem je obvykle hostina, slavnostní večeře – hlavním bodem je samozřejmě měsíční koláč. Slyšela jsi o něm?” Byl vždy a všude připravený začít básnit o tom, jak je to skvělá věc, kdyby snad náhodou nevěděla! „V tomhle případě to chci skloubit s tím, abychom se vám, dráčatům, představili – abyste netápali, za kýmmůžete v případě nouze zajít, a abyste nabyli snad i klidnějšího pocitu v tom, že ne všichni pro vás jsou cizinci. To přeci jenom je potřeba, no ne? A tedy, na závěr toho mám v plánu malé překvapení – ale to by přeci nebylo překvapení, kdybych ti jeho obsah vychrlil už nyní, no ne?” mrknul na ni, než jí na natažené dlani ukázal již dokončenou, složenou labuť. „Teď je řada na tobě. Nepochybuji, že to zvládneš!”
A zatímco Mingxia se mohla pustit do labutí, on úhledným písmem zapisoval na křídla každé z nich, že je dotyčný zván na slavnost podzimní rovnodennosti, která započne společně se soumrakem. Ten se blížil – Quiniu byl jen rád, že výzdobu Velké dračí síně stihl v předstihu,to je důležitá věc!
A pak… jistě. Paravány, ty bílé paravány! „Jsou bílé, protože plátno je bílé. Má cesta podporuje umělecké duše – tedy je jenom na tom, komu patří, jak se rozhodne si ho vyzdobit. Je to zcela a pouze na tobě… pokud se tu rozhodneš zůstat,” dodal s něžným úsměvem, který rozhodně neměl působit, že dívku nabádá k tomu, že muís zákonitě zůstat. Velmi rád by si ji tu nechal, nebesa vědí, že vítal každou duši – ale tohle nebylo něco, co čeho by ji mohl nutit. „Tedy… má cesta u chrám jsou zasvěcené umění. V jakékoli podobě, ať už dáváš přednost malbě, psaní, tanci, zpěvu, tvůrčím záležitostem… je to jen na tobě. Samozřejmě, i pokud by ses jednou rozhodla, že chceš najít svůj osud jinde, uvítám tě tady i v ateliéru nahoře pokaždé, kdy po tom tvé srdce bude prahnout.”

Mingxiu jeho postoj hodně dojal. Celý život si procházela různými nespravedlnostmi a proto nebylo divu, že celý jeho přístup k takové věci si jí kompletně získal. Mohla by z fleku říct, že Quiniu bude od teď její nejoblíbenější dračí bratr a že se to pravděpodobně taky nezmění. "Hehe," uculila se na něj, "je mi tedy ctí tě poznat, Quiniu. Znovu," dodala na konci a zasmála se.

Mingxia byla opravdu šťastná, že se tu nebude muset bát, že cokoliv řekne bude použito proti ní. Aspoň tedy v chrámu jejího předka. Dokonce jí poskytl zázemí, kam se bude moct vždy vracet a cítit se v bezpečí. "Děkuji," poděkovala a bylo na ní vidět, jak moc si toho váží.

Podrobně sledovala jak skládal origami a zároveň se ho snažila poslouchat. V polovině už viděla, kde dělala chybu, ale nechala ho to dodělat a stále to sledovala, aby se ujistila, že to byla jediná chyba, kterou dělala. Na konci se usmála. "Děkuji, už už si to budu pamatovat," poděkovala.
Skládala a mezitím se mu snažila odpovídat. Při první labuti to bylo složité, protože se bála, že udělá tu samou chybu, ale pak už se jí to skládalo automaticky a ona mu věnovala skoro cenou svou pozornost.

Zavrtěla hlavou při zmínce o koláči. Nebo slyšela? Na chvíli se zamyslela, ale nijak si nevzpomínala, že to už slyšela. Doskládala zbytek labutí z papíru, opřela se loktem o stul a dlaní si podepřela bradu. "O koláči jsem neslyšela," zmínila, kdyby jí nepostřehl zavrtět hlavou. "Takže poznáme všechny dračí bratry? Jsou děsivý? Nebo jsou jako ty?" ptala se zvědavým tónem a v očích jí jiskřilo nadšením. "Překvapení? Vždycky, když mi někdo udělal překvapení, dopadlo to...zajímavě," podívala se stranou, "jednou jsem zakopla a shodila mamku do dortu," svěřila se s jednou svou vzpomínkou a začervenala se studem. Byl to malinký dortíček, který dělala její mamka každý rok k jejím narozeninám. I tak to ale byla škoda. Nezmiňovala, že pokud jde o překvapení, měla nedobrovolně zlozvyk kazit to i ostatním. Třeba polít oslavence, nebo tak něco. Upřímně doufala, že se to tentokrát nestane. "Pokusím se držet trochu dál, pro jistotu," nervózně se zasmála.

Mingxia si nebyla jistá, co to ta cesta přesně je, ale už neviděla jinou možnost než tu tady. Byla si jistá, když se zmínil o umění. Koneckonců, je to tanečnice a zpěvačka! Kam jinam by patřila, něž do chrámu umění? Umí dokonce krásně kreslit kytičky, tak si ty paravány pokreslí kytičkama. Zazubila se na něj. "Jakkoliv se na to podívám, zní to všechno skvěle," shrnula to a byla spokojená sama se sebou. Labutě vypadaly skvěle a Quiniovo písmo bylo taky krásné. Malinko si pro sebe zatleskala a znovu se uculila. "Potřebuješ pomoct ještě s něčím?" otočila se zpět na něj a trochu doufala, že jí ještě něčím zaměstná. Ale ta slavnost se blíží, takže kdo ví.

„Neřekl bych, že jsou děsiví. Tedy někteří se tak snaží tvářit,” ahoj,Yazi!, „ale nikdo z nich by ti nezkřivil jediný vlásek na hlavě, toho se být nemusíš. S každým z mých bratrů se dá vycházet v klidu – s některými snadněji, jako už jsi to určitě viděla u Chiwena. U dalších… sem tam trvá déle, než se jim dostaneš pod tu jejich tvrdohlavou, stranící se skořápku, ale ve skutečnosti jsou všichni uvnitř… no, taková přerostlá dráčata,” pousmál se na ni povzbudivě. Rozhodně nechtěl, aby se dívka ostatních dračích bratrů obávala, a pokud si držela tuhle optimistickou stránku, Quiniu už byl z celého srdce rozhodnutý, že udělá všechno, co je v jeho silách, aby dívku v tomhle zvládl udržet. Draci na nebi, jak jen by si přál, aby si dívka ve výsledku zvolila jeho Cestu!

Pobaveně se uculil nad tím, když zmínila incident s dortem, a v očích se mu zableskla jiskra, která napovídala, že to, co teďka draka napadlo, nebylo nic dobrého. Tedy, to byla velká většina jeho nápadů, ale… sssh! „Tady se toho překvapení bát nemusíš, neměj strach… a takovou šanci někoho strčit do dortu mít asi nebudeš, obávám se, ale… kdyby ses k tomu přeci jenom dostala a stáhla do něj Yaziho, dostaneš bonusový bodíky za ty jeho bílý róbičky,” mrknul na ni. Spoléhal na to, že Mingxia má dost pudu sebezáchovy na to, aby to neudělala – ale kdyby snad ano, nějakým omylem, Quiniu byl víc než připravený si dívku před starším bratrem bránit zuby nehty. Ne, že by jí něco snad udělal, o tom hořce pochyboval, ale jen kdyby se na ni zamračil, zamračil by se asi Quiniu na něj. A to už je vážná hrozba!

Spokojeně se zadíval na jejich práci, když labtě utíkaly zvěstovat všem na Tianmu, co se chystá, než se otočil znovu k Mingxie. „Už nepotřebuji pomoci, všechno je hotové včas. Děkuji ti za to, Mingxio. Slavnost začne dost brzy, proto… pokud se ještě chceš nějak upravit, máš nejvyšší čas. Poté budu rád, když se vydáš do Velké dračí síně – sám se ještě musím převléci, tak se uvidíme až na slavnosti, dobře? Ale! Ještě než utečeš, něco pro tebe mám. Za tu dnešní pomoc,” usmál se na ni, než zalovil v záhybech rozevlátého hanfu, odkud po chvíli vytáhl něco, co se ve světle svatyně duhově zalesklo. Byla to vlásenka, na jejímž konci seděla maličká skleněná labuť. Obecně byla ta vlásenka průhledná jako ze skla. V různorodém světle házela na všechny strany duhová prasátka. „Vypadá to jako sklo, ale nemusíš se bát, že by se rozbila – je to mnohem silnější,” ujistil ji ještě, než ji nechal jít. Sám si musel pospíšit do svého kamrlíku v nejvyšší patře, hned vedle ateliéru, aby se nechystal na slavnost. Přeci jen… chtěl, aby jeho první tanec pro tolik nových dráčet byl co nejvíce vyvedený, takže… princezna se musí připravit!

"Hmm," ze začátku odpověděla pouze takovým brouknutím, aby věděl, že mu naslouchá, než se lehce zahihňala. "Zní to, jako že tu bude ještě spoustu zábavy. Jsem ráda, že se nemusím nějak obávat...všeho," zazubila se a vystavila tak své bílé zuby i ďolíčky ve tvářích. Už si byla jistá, že všechno nakonec bude v pořádku. Quiniu jí skvěle uchlácholil a tím, že ho poznala a pomohla mu už si na všechno v podstatě udělala svůj obraz. Má v hlavě nastaveno, že všichni jsou od teď zlatíčka a se všemi bude vycházet. I kdyby se měla snažit dýl, nakonec dosáhne toho, že se se všemi spřátelí!

Vyděšeně se nadechla nosem a začala kroutit hlavou s vykulenýma očima. "To ne, to už snad nikdy nestane!" dala si ruku na čelo, jako chtěla zkontrolovat, jestli z toho nemá horečku. "To bych radši na slavnost ani nešla. Jak říkám, držet se dál je řešení," sundala ruku z čela a rázně kývla na souhlas, aby dala ráz svým slovům. "Nevím co bych dělala kdyby se mi něco tak hrozného znovu povedlo," ještě si sama pro sebe povzdechla.

Zvedla pohled ke zvedajícímu se Quiniovi. Ani to nepostřehla a jejich výtvory už byly hotové a poslané pryč. Byla tak zabraná do konverzace a do svých vlastních myšlenek a dojmů, že si nestihla ani prohlédnout, jak on ty labutě vůbec posílá! Doufala tedy, že to není naposledy.
Hezky se na něj uculila. "Není třeba děkovat, kdykoliv budeš něco potřebovat, dej mi prosím vědět," zvedla se a přikyvovala na jeho pokyny s dračí síní. Dárek? Zvědavě zvedla hlavu. "Nic nepotřebuji-" než stihla nějak protestovat, protože si nepřišla hodna dárku, jelikož jí nepřišlo, že by udělala něco za co by si to zasloužila, Quiniu už to vytáhl z rukávu a než se nadála, měla v ruce nádhernou vlásenku. Vykulila na ní oči. Byla opravdu krásná. Duhově se leskla a byla ve tvaru labutě. Nikdy neviděla nic tak krásného! Zvedla pohled zpět k němu, oněmělá z toho, proč jí dává něco tak cenného.

Otevřela pusu na další protest, ale pak jí zase zavřela. Došlo jí, že i kdyby nějak naléhavě protestovala, Quiniu by jí nenechal vlásenku vrátit. Nebo si jí podvědomě chtěla opravdu moc nechat a tohle byla jenom výmluva. Může to být obojí. "Dobře, pak ti tedy moc děkuji, je to nádherný dárek, budu si ho cenit a opatrovat," vděčně se na něj usmála a rozhodla se, že mu jednou taky něco dá, aby mu oplatila tu laskavost! "Tak tedy naviděnou ve Velké dračí síni," uklonila se na rozloučení a vyběhla z místnosti stejně rychle, jak když běžela do ní. Mířila do jejího pokoje, aby se tam mohla převléknout a jít na slavnost.

<<< Lekce: Základ dračích cest

Bylo pozdě a dráčata si rozhodně zasloužila po svoji první lekci pořádný odpočinek. Všem, kteří se rozhodli zmizet do svých chrámů věnoval na rozloučenou jemný úsměv. A Soovi, který zamířil přímo k němu zvědavý pohled. Očekával otázku týkající se lekce. Ještě něco, co chlapce zaujalo a chtěl s o tom dozvědět více. „Samozřejmě, o čempak?“ Pobídl chlapce a gestem rukou mu naznačil, že mohou jít trochu dál od ostatních.
A nebudeme lhát, mírně ho překvapilo, když mu mladík oznámil to, co měl na srdíčku. Drakovi se v první chvíli rozsvítila očka nadšením a… kdyby před ním nestál ve stoprocentní lidské podobě, ale pod hanfu by mu vykukoval dračí ocas, pravděpodobně by jím nadšeně začal mávat ze strany na stranu. Ale… i jemu bylo jasné, že tohle rozhodnutí mohlo být velmi ukvapené. Nechtěl, aby svého rozhodnutí bělovlásek v budoucnu litoval. „Budu moc rád, když se přidáš k mé cestě, samozřejmě…“ začal opatrně, „ale jsi si vážně jistý?“ Jistoty koneckonců v tomhle nikdy nebylo dost, ne? „Kdyby sis to rozmyslel, je tady šance cestu ještě pozměnit, určitě si to pamatuješ, avšak… rozhodně budu radši, když se téhle možnosti vyvarujeme.“ Myšlenkami krátce zalétl k Ju Longovi. Nová dráčata to nejspíše ještě nevěděla, ale syn Yaziho byl chodícím důkazem toho, že cestu by si měl každý pořádně promyslet.
„Nechtěl bys aspoň ještě den počkat, jít si zjistit, co všechny cesty obnáší a poté se rozhodnout? Nechci, aby to vypadalo, že tě od své cesty odrazuji, vůbec ne a mrzelo by mě, kdyby sis to kvůli tomuhle rozmyslel, ale byl bych rád, kdybys zvážil všechny ostatní možnosti.“ Chtěl usínat s čistou hlavou a bez strachu z toho, že si jeho následovníci vybrali špatně a budou muset podstoupit rituál pro změnu cesty. „Prosím, slib mi, že si to pořádně ještě jednou rozmyslíš. Navíc, dneska už je stejně pozdě na rituál, tedy máš ještě den, dobře? Pokud si i zítra budeš stát za tím, že chceš patřit do mého chrámu, budu nadšený.“ Koneckonců, koho by netěšila myšlenka, že první z nových dráčat si vybere zrovna váš chrám, že ano? Navíc… možná si trochu víc užíval představu Yaziho žárlivého pohledu, ale to už je trochu o ničem jiném.
A jelikož nechtěl chlapce zklamat, měl pro něj alespoň něco: „Můžeš však jít se mnou,“ nabídl mu, „uvidíš, jak se v mém chrámu budeš cítit, to je taky důležitá věc. Můžeš si to tam prohlédnout. Jen… tě musím požádat, abys nechodil do Bambusového hájku, který mám za chrámem.“ Řekl důležitě. Přeci jen nechtěl, aby se mu ztratil zájemce o jeho cestu, že ano! A Bi’an by nejspíše taky nebyl nadšený, kdyby mu potomka něco spapčilo… Tak snad So nebude tak zvědavý! Na malý okamžik vzhlédl, aby se podíval na dva chlapce, kteří tady byli se Soem. „Mimochodem, nebude problém, když ti dva půjdou s tebou.“ Přeci jen je nechtěl rozdělovat. Navíc moc dobře věděl, že některým dráčatům samota nedělala zvlášť dobře. A... poté se Zixin zvedl a zmizel sám, takže v tu chvíli nabídka společnosti zahrnovala jen Cyruse, ale snad by si i tak chlapci vystačili.

<<< Lekce: Zasvěcení do dračích cest


Ať už to vypadalo jakkoli, Cyrus rozhodně žádným z témat nic nenaznačoval. U všech svatých draků, chudák byl vyjukaný už jen z toho, když mu So řekl, aby ho nestrašil s holkama. V tu chvíli? Pravděpodobně nevěděl, jestli se má začít culit nebo si radši odsednout nebo co přesně. Nepoberte to zle, ale… no, umřel jak umřel! Co se týče těchhle věcí, byl jako malé dítě, které o tom pořádně slyší poprvé a sám netušil, jak na to reagovat. Natož, by někomu dělal návrhy!
Ale co už rozhodně věděl jistě bylo to, že si někdy bude muset půjčit hafíka od Suanniho! No vážně, kdo by odmítl mít takového fancy psa, že jo! A… dobře, možná taky trochu doufal, že pořád bude mít na sobě tu třpytivou stuhu jako na slavnosti. Nejspíše ne, ale co kdyby! Hafík zněl skvěle, ale co teprve hafík se třpytivou stuhou, aha!
 
Ale… potom začala lekce a všichni tři museli nechat témata tématy. Přeci jen, byla to první lekce, bylo tam x velmi nových informací, které byly i stejně tak důležité a… Ne, že by mladík chodil do obyčejné školy, ale tušil, že domácí vyučování a obyčejná škola, co se týkalo poslouchání a dávání pozor, na tom byly dosti podobně, takže moc dobře věděl, že by pozor dávat měl. I když měl malé tušení, že kdyby myšlenkami mírně utíkal a jeden z draků by si toho všiml, rozhodně by ho nikdo ukazovátkem či pravítkem nepraštil, alespoň v to doufal, ale… víte co! Radši nechtěl nic riskovat.
Navíc, ne, že by to byly věci, které by mladíka nezajímaly. Zajímaly, vážně ano, proto nebyl zase tak velký problém pozor dávat. A… nakonec ho dost překvapilo, když Quiniu oznámil konec hodiny. Ani si neuvědomil, kolik času uběhlo!
 
Zvědavým pohledem následoval Soa, který se vydal rovnou za Taotiem. Bylo hezké vidět, že ho nějaká cesta zaujala tak hodně, že se pro ni rozhodl tak rychle. A hned na to Zixe, který se rozhodl jim utéct do chrámu. „Měj se! Dobrou noc,“ mávl ještě za ním. A… doufal, že se dostane do chrámu hezky celý a ještě dřív, než začne bouřka. Která… na sebe nenechala dlouho čekat, když nebe prořízl první blesk následovaný hromem, který donutil bělovláska vyskočit polekaně ze svého místa. Ne, že by bouřku nutně nezvládl, ale… rozhodně měl radši jiné počasí. Rychlými krůčky se vydal za Soem, který ještě mluvil s Taotiem. Nechtěl je rušit, vážně ne, ale… ale. Snad mu to oba dva odpustí!
„Mě si nevšímejte já se tady jenom…“ slova mu přešil další blesk, další hrom se kterým zase poděšeně nadskočil, přitáhl se k Soovi a zabořil mu obličej do zad. „Jenom se tady schovám,“ zamumlal mu do oblečení. Opravdu, takové… sluneční počasí vážně znělo lépe! Bouřky byly jen děsivé a studené.

<<< Lekce: Základ dračích cest

So naprosto chápal, že Taotiemu se nebude líbit tak rychlé rozhodnutí. I když viděl v očích draka nadšenou jiskru, tak obavy, které vyjadřoval, také působily upřímně. Obecně, Taotieho oči toho prozrazovaly vážně hodně – působil upřímně, srdečně, což… sedělo na někoho, kdo měl na starost zdraví celého osazenstva Tianma. A popravdě mu to dodávalo i dobrý pocit v tom, že drak působil jako někdo, pod jehož vedením si So uměl představit existovat. Kdyby mělo jít o někoho striktního a omezujícího, asi by se brzo zbláznil.
Proto na Taotieho obavy jen přikývnul. „Chápu vaše obavy v tomhle směru. V tom případě, můžu si to přes celý zítřejší den rozmyslet a dát vám vědět znovu zítra večer, anebo ráno poté, pokud to bude vhodnější?“ Tedy, byl rozhodnutý, ale také se nebránil tomu, aby si to znovu rozmýšlel zrovna v prostředí jeho chrámu. Což mu také Taotie vzápětí nabídl – perfektní. „Slibuji, že si nad tím skutečně sednu a budu o tom přemýšlet ze všech stran, co k tomu jdou. Taky nechci později zjistit, že nejde o věc pro mě, ale… popravdě jsem si prakticky jistý, že z tohoto rozhodnutí nevycouvu,“ utvrdil Taotieho v tom, že skutečně bude zkoušet nad tím uvažovat ve víc ohledech. Tedy, nedával moc šancí tomu, že si to rozmyslí, ale… zkusit to může. Přeci jen, bude dobré to vzít ze všech stran, že?

So víceméně koutkem oka postřehl, že Zixin se jal dát na odchod, tudíž napůl očekával, že ho možná bude následovat i Cyrus, koneckonců… chlapci zůstali po jeho odchodu spolu, nepřekvapilo by ho to. Ale nakonec se řečený chlapec objevil u něj a Taotieho s tím, že si ho nemají všímat, že se jde schovat. So vteřinku přemýšlel, co tím asi tak může myslet, než se znovu nebesa rozzářila světlem blesku a vzduch rozvibroval úderem hromu. Dozajista ho překvapilo, když se mu do zad zabořil Cyrusův obličej – nebyl zvyklý na jakýkoli kontakt, proto ho chlapcovo náhlé gesto vážně zaskočilo, takže na pár okamžiků zůstal stát jako opařený. To ale rozmrzlo s tím Cyrusovým vystrašeným hláskem. Takže se bál bouřek? Dobře, to dávalo smysl. Mnoho lidí z nich mělo hrůzu – proč by Cyrus nemohl být v tomhle další?
Vzhlédl tedy ještě k Taotiemu. „Zdá se, že vaši nabídku nakonec využiju. Děkuji a… raději půjdeme, než se ta bouřka přižene v plné síle,“ dodal k Dračím bratrovi a zběžně sklonil hlavu v rychlé úkloně, děkovném gestu, než se s ním pro dnešní večer rozloučil, jemně se vymanil ze Cyrusova schovávacího místa a otočil se k němu. „Půjdeme spolu pryč dřív, než ta bouřka začne pořádně řádit a uvězní nás tady, dobře?“ optal se ho, pomalu a potichu, čekaje na jeho reakci. Teprve, když dostal odpověď, byl ochotný se i s ním otočit k východu z chrámu a vyjít ven. Tam už začínaly z nebe padat první droboučké kapky vody, předzvěst toho, že se nebesa plánovala brzy protrhnout. Museli si pohnout.
Vydali se tedy rychle ven, skoro stejným směrem, z něhož původně přišli. Taotieho chrám koneckonců sousedil s tím Bi‘anovým, takže skoro. Byl oproti tomu předchozímu o dost méně elegantně stoický a víc… živý, čemuž pomáhala zeleň, prakticky přetékající z oken ven. Teď ale nebyl čas obdivovat to, když začínali moknout. So cítil, jak mu oblečení i vlasy postupně těžknou vodou, i když v dost maličkém množství, a netoužil to zhoršovat, proto nejprve nechal vejít Cyruse a hned po něm zapadnul dovnitř do sucha také.

Vážně je nechtěl rušit, zvlášť, když řešili něco důležitého. Minimálně ze Cyrusova pohledu to byla důležitá věc! Ale…bouřka na sebe nenechala čekat, když s ozval první hrom a chlapec se s ním rychle přesunul ke dvojici. A mezitím, co So Taotimu slíbil, že si své rozhodnutí ještě rozmyslí, bělovlásek si mezitím našel bezpečný úkryt v Soových zádech. Nebudeme si lhát, v tu chvíli ho vážně zajímalo jen to, že chce od bouřky někam daleko. Vážně daleko. Ani ho nenapadlo, že by svým schováváním se mohl někoho přivést do nepříjemné situace, ale… doufejme, že mu to So odpustí!
A mezitím, co se samotný Taotie, který počítal se zítřejším Soovým rozhodnutím o následování jeho cesty sám sebral a zmizel do vlastního chrámu. Když se bělovlásek otočil na Cyruse, opatrně k němu zvedl černá očka. „Počkej, počkej…,“ odtáhl se a nevěřícně se na něho podíval, „myslíš jako… ven? Tam, kde ta bouřka začíná? Ne. Ne ne ne ne ne, tam mě nedostaneš,“ zakroutil nad tím hlavou. To, že bouřka teprve přicházela nebyla zrovna útěcha a rozhodně to neznamenalo, že by byl Cyrus nadšený z toho, že musel mimo chrám. Ale… nezbývalo mu nic jiného, že? A moc dobře to věděl. Ta myšlenka se mi příčila, skutečně se mu příčila. Fakt, že by zmokl mu vlastně ani tolik nevadil, ale možnost, že by v jeho blízkosti někde mohl uhodit blesk? Ne-e, to radši přenocuje ve svatyni.
Na druhou stranu… Nechtěl tady Soa držet a zároveň tady nechtěl být sám, kdyby se mladík rozhodl, že se sebere a vydá se do chrámu Taotiho o samotě.
 
Ještě chvíli nad tím přemýšlel, s každým dalším prásknutím hromu mírně nadskočil a pravděpodobně jeho srdce vynechalo jeden úder… Nakonec se ale nadechl ke slovu: „Nic jiného nám nezbývá, co?“ pousmál se smutně. Zvážil všechny možnosti a věděl, že Quiniu by ho tady pravděpodobně nechal a nehnal ho ven do bouřky, ale… Nebyl to jeho chrám, ani se nerozhodoval nad jeho cestou a bylo mu blbé tady trávit noc jen proto, že měl strach z něčeho tak banálního. „Jestli do mě praští blesk, máš mě na svědomí,“ řekl Soovi, snad jako by už počítal s tím, že se to stane. Možnost byla minimální, samozřejmě, ale… ale! Vysvětlete mu to někdo, že! „A taky si chci jako první vybrat postel, tak! Samozřejmě za to, že mě taháš ven na jistou smrt,“ dobře to… nebylo asi tak důležité a Cyrus by to bez toho zvládl, ale snažil se nějak rozptýlit od myšlenek na jistou smrt. „A! Jestli vážně znovu zaklepu bačkůrkami, budeš se o mě starat, když už chceš být velký zlý medik!“ Ano, tohle už určitě bylo myšleno smrtelně vážně, mhm! Sám se nakonec vydal pomalu ke dveřích, dost… malými krůčky a pravděpodobně měl chuť se otočit a zmizet, fakt daleko ode dveří, ale kdyby se o to pokusil, snad ho So zastavil a popostrčil k tomu jít dál!