Pokoje (Chiwen)

Pokud máte rádi pohodlí, pokoje Chiwenova chrámu jsou vaším splněným snem. Je jich osm a v případě ubytování v nich skončíte v pokoji se spolubydlícím. Velké místnosti nejsou velké jen tak z plezíru – jinak by se do nich dvojice manželských postelí s nebesy nevešla. Ano, pro toho, kdo chrám zařizoval, to byla učiněná životní nutnost. Zlaté povlečení je lehké jako pírko, ale má schopnost ztěžknout v případě potřeby a přání svého majitele – šikovná to věcička, že?

Přímo ve zdech nad postelemi jsou vestavěné skříně s dveřmi ze světlého dřeva – jak je to praktické už je na pováženou, ale... je to fancy a o to šlo. Mezi postelemi najdete ještě jeden stolek se dvěma židlemi, dva složené paravány, celé bílé a protkané zlatými nitěmi. Světlo v místnosti zajišťují velká, prostorná okna, při výhledu z nichž zjistíte, že pokoje se nachází v prvním patře s naprosto dokonalým výhledem na celé Tianmo. V každém pokoji sedí vedle postele magická truhla, z níž můžete vytáhnout jakékoli oblečení se vám zlíbí – tak dlouho, dokud jde o čínskou hanfu.

1 Wu Tai-Yang
2 Mochizuki Kai
3 - pokoj je zatím neobydlený
4 - pokoj je zatím neobydlený
5 - pokoj je zatím neobydlený
6 - pokoj je zatím neobydlený
7 - pokoj je zatím neobydlený
8 - pokoj je zatím neobydlený

<< Oslava Nového lunárního roku draka

Na to, jak snadno se při obdržení pozvánky nadchla a kolik měla plánů a snahy užít si pěkný večer, to celé Ru vydeptalo dost rychle.
Kaie za ten jeho návrh automaticky zpražila ošklivým pohledem, na druhou stranu jí pak opožděně došlo, že vypadal, že má vážně jen starost. A protože Gao nevyjádřil jakoukoli touhu se s ní dál bavit, Mingxia jí utekla pryč a všechny ostatní holky vypadaly, že už mají určené a dané kroužky přátelství a pro ni nezbude místo, popotáhla a nabídnuté ruky se nakonec chytila.
Nic neřekla (respektive její nesrozumitelné zamručení mohlo být cokoli), ale kupodivu ho celkem krotce nechala, ať vede (Ru se nechtěla znovu ztratit, tentokrát ještě potmě), a zbědovaně ho následovala, přičemž ve druhé ruce si nějak automaticky nesla dárek i lampion, protože jednoduše nevěděla, kam je dát jinam. Po cestě se jí povedlo trochu škobrtnout a už zase se jí roztékal make-up, jak držela vlhký pohled tvrdohlavě zabodnutý do země někam před sebou a bezmyšlenkovitě pokládala jednu nohu před druhou.
Moc tedy nevnímala okolí, ani nezkoumala, jak moc jiné pokoje jsou v Chiwenově chrámu oproti tomu Pulaovu, a popravdě ji ani nenapadlo, že by tady nejspíš v první řadě ani neměla být - jednoduše se jí na to hlavou prohánělo až moc těžkých, skličujících myšlenek.
Až když se zastavili, zvedla trochu obličej a popravdě chvilku koukala Kaiovi přes rameno poněkud opařeně na tu manželskou postel s nebesy. Ne, tohle rozhodně nebyl pokoj v Pulaově chrámu.

Ru si nechala vzít krabici i lampionu bez protestů, nechala se i posadit, ale bylo na ní znát, že teď moc neví co s rukama. Dost opožděně k ní doputovalo, že Kai se chystá někam pryč (a zase zpátky?), a její představa pohodlí vypadala v tu chvíli asi tak, že si na stolku překřížila ruce a do vzniklého okýnka schovala obličej, aby jen nepřítomně koukala zblízka na povrch stolu.
Probralo ji až cinkání příliš naloženého tácu. Ru sice zůstala na stole napůl ležet, ale zvedla hlavu aspoň tak, aby jedním očkem pozorovala, co to sem Kai přinesl. Zatímco tác skládal na stůl a namáčel hadřík, aspoň trošku se narovnala, takže už nepřipomínala opilce, který se zapomněl v hospodě po zavíračce, ale pro změnu si opřela o překřížené ruce bradu, takže... no, o moc slušněji a důstojněji vypadat taky nezačala.
"Co to děláš? Není to chloroform? Myslela jsem, že jsi v nějakým gangu," utrousila bez zápalu a zírala poněkud suše na mýdlovou vodu v misce.

Ru si skoro zklamaně odfrkla. "Jak to můžeš vědět?" zamumlala, víc než cokoli nespokojená s tím, že by měla snad mít o celém tom procesu špatnou představu. Mýdlo vonělo hezky, jen pořád nechápala, proč tak držel ten hadřík. "Říkal jsi přece, jestli tu nechci přespat," zívla na ten scénář s Chiwenem a Taotiem a opřela si jednu tvář do dlaně. "Tohle by byl dobrý postup, ne? Nejdřív sem dojdu po svých, asi ses se mnou nemusel tahat, a něco na uspání by mělo být účinné..." Ru ani nezněla paranoidně, spíš... jako kdyby nějaké takové uspání vítala, protože pak by se samozřejmě nemusela potýkat s tím, že její hlava produkovala nechtěně moc myšlenek a usnutí jí docela úspěšně komplikovala. Ru ukázala letmým mžiknutím tím správným směrem k posteli. "Tam ale stejně spát nebudu," oznámila skoro pobaveně, což byl každopádně v tom útlumu, kdy jí bylo skoro všechno jedno, svým způsobem úspěch.
Konvička čaje. Matcha? Ru ji chvíli hypnotizovala a přemýšlela, jak moc hořké to může být a jestli to chce zkoušet bez cukru. Nebude to na to víno... katastrofa? No, horší to být sotva mohlo, Ru už v duchu bědovala, že pít tady už nic nebude, i kdyby se něco namanulo. Nebývalo jí zle, ale ta nálada, co ji dnes přepadla? To si raději odpustí. "Jmenuje se to salmiakki, a klidně si dej," nafoukla letmo tvářičky a koukla po Kaiovi, jako by byl monstrum, "když ti chutnají." Něco na tom, jak to řekla, vysvětlilo, proč se tak bavila jejich rozdáváním - očividně je považovala za nechutné, tu příchuť neměla dvakrát v lásce.
Na ten hadřík ale znovu zaostřila a pořád jí nedocházelo, na co se Kai ptá.
Kai působil... na jednu stranu uklidňujícím dojmem. Samé milé gesto. Na druhou stranu mu ani trochu nevěřila. Ten gang nepopřel, kdovíco byl doopravdy zač,. Ru slyšela zvěsti o motorkářích, co ve volném rádi rádi štrikovali, a proč ne. Zkusila nějak strávit představu Kaie s těmi tetováními jako člena gangu, který se poptával na svou mladší sestru - to ještě dávala.
K jeho ruce s hadříkem ale nakonec váhavě nastavila tu svojí dlaní vzhůru, jako že jestli se má někdo přiblížit s mydlinkami k jejímu obličeji, bude to jedině ona sama, děkuju mockrát, a při tom do něj zavrtávala krajně nedůvěřivý pohled. "Můžeš co?" přivřela oči. Snažila se vysvětlit si, proč se má pořád tak na pozoru, když podle toho, jak to tu mělo fungovat, se sem dostali jenom ti, kdo zemřeli nějak... No. Hrdinsky? Moc to neříkalo nic o tom, jací byli během života, že? A proč se během dne kamarádíčkovala, jako by se nechumelilo. No, dost možná za to mohlo to víno...

"Nechce se mi koukat do stropu, včera to usínání nebylo nic moc," zahuhlala Ru, skoro jako by zvažovala... Počkat. To jako, že by šel Kai na nějaké místo, co nezná, a jen se tam zeptal na něco takového? Ru by to nejspíš ani nenapadlo. Zavrtěla se a koukla po konvičce. Nejspíš ji získal nějak podobně, prostě přišel a zeptal se...
Chvilku vypadala trochu nepřítomně, jak zvažovala, jestli by nějak takhle mohla zajít za Pulaem a zatřást mu krkem, že se na ni vybodl, když dorazila, ale pro čerstvá dráčata dneska došel i s dárky připravený, takže o všech, kdo sem měli kdy dorazit, musel vědět předem... Skřípla podrážděně zuby. Kaiovi se Chiwen naservíroval hned skoro sám od sebe a zatočil i s jistým informačním embargem, které po smrti nastávalo a které se týkalo členů rodiny. Ru nafoukla tvářičky - nejspíš nebyla dost blízká příbuzná, aby někomu stála za tu námahu, a v tom případě nechápala, co má vůbec dělat v téhle posmrtné chráněné dílně.
"Mm?" zvedla hlavu, zrovna když padala ta výhružka, a vykouzlila krajně skeptický výraz. "Mořské potvory taky nejím," zchladila to, zatímco přemýšlela, co má být to hento. Že by nějaký místní druh?
Místo odpovědi ale natáhla ručku po misce se zmrzlinou, která jí najednou přišla docela přitažlivá, kór měla nejblíž k terapeutickému kyblíku zmrzliny. Že byla zima? Runa byla zvyklá jíst zmrzlinu i v teplotách pod nulou. Pokud jí touhle miskou Kai neuhnul, přitáhla si ji k sobě.
"Můžeš si je odmyslet, jestli je nechceš, a vymyslet si, že do té misky chceš něco jiného, ne?" nadhodila a pointa, že byly v první řadě přikouzlené hlavně kvůli ní, ji tak trochu minula. Na obsah šálků ale zvědavě natáhla krk. Zelené a pěnilo to... hm, co by se tak mohlo stát?
Vonělo to ale hezky, a tak k sobě po tom přistrčení stáhla i šálek a celkově i s tím hadříkem začínala trochu vypadat jako straka, co si k sobě natahá co nejvíc věcí a pak se nemůže rozhodnout, co dřív. Odlíčení byl ale asi dobrý začátek.
Ru schovala na chvilku obličej do obou dlaní a hřejivého hadříku, než si po paměti smazala linky i stíny. Protože to bylo docela příjemné, možná chvilku takhle vydržela jen tak, dokud hadřík hřál, a pak přes něj mžikla jedním očkem na Kaie. Nekonalo se nic z onoho rádobyvtipného "žena se odlíčí a vypadá náhle jako škaredá příšerka", prostě jen ubylo barev a Ru v tmavě modré najednou působila ještě o něco bledší.
Složila hadřík stranou a v o něco lepší náladě se skoro i usmála. "Díky," broukla, jako že i bez přímé pomoci tohle cení (i když absolutně nechápe, jak tohle mohlo napadnout kluka, nic ve zlém, jen se jí tohle ještě nikdy nestalo). Skoro jako by chtěla dát najevo, že to poděkování myslí vážně, přitáhla si v dlaních k sobě blíž i šálek a opatrně upila.
Chvilku vypadala, že hodnotí.
A pak se víc než malinko zaškaredila a otřásla se až v ramenou, ačkoli se snažila statečně se držet. "Dobře dobře, je to... zajímavé. Můžu zkusit ten cukr?" Aspoň neprskla rovnou, že to je hořké, ale byla to pro ni... hodně nová chuť. Nebyla to msta za salmiakki? Jestli ano, Ru se stejně nehodlala vzdát tak rychle a křenila se u toho na Kaie s poněkud liščím výrazem.

Ru udělala obličej jednoznačně odkazující k tomu, že ji ani nevyšší síla nepřinutí jíst něco, co nechce, a místo další polemiky přitáhla k sobě i misku se salmiakki, vyklopila je na stůl a pekelně se soustředila, jestli se jí do misky podaří přikouzlit rebarborový koláč. Ne že by na to miska byla nejvhodnějším kouskem nádobí, ale už takhle přežila i ten čokoládový s ovocem a… no, za zkoušku to stálo, jestli chtěla pro změnu na oplátku představit něco, na co neříkala “to mi nechutná, nechci”.
Popravdě i jen to, že si Kai umyl obličej, ji trochu šokovalo, protože měla zakotvená spíš svědectví toho, že kluci z tama, odkud pocházela, se umyli spíš nedopatřením, když se navzájem vyváleli ve sněhu. Zůstala proto na Kaie po očku tak trochu vyjeveně koukat, než se vrátila pohledem do misky (možná k rebarborovému koláči!) a k cukru, kterého si do matchy nasypala tak akorát.
Nad slazeným zeleným nápojem už se uculovala o to potěšeněji, když ji Kai vytrhl další poznámkou. Okatě si odfrkla, okamžitě potlačujíc to culení se - to byla tak čitelná? “Co? Určitě ne… A nemám - proč? Přinesl bys něco jiného?” vyzvídala a sledovala ho pohledem k truhle. Když se ovšem ukázalo, že vytáhl něco, co čeho se očividně hodlá převlékat, okatě obrátila pohled na druhou stranu místnosti, i když si zašel za tu zástěnu. “Není ti líto, že jsi kvůli mě přišel o půlnoc? Stihl jsi vlastně pustit svůj lampion s přáním?” Ru nějak vyrozuměla, že to takhle nějak funguje, ale o tom, že se nic neprozrazuje, neslyšela, takže přirozeně byla zase jednou zvědavá.

Nojo, nemohl za tím paravánem zůstat... Ru už už stáčela očka opatrně zpátky, když vyšel zpoza zástěny, takže na židli najednou docela rychle po opěradle níž a z obou dlaní si udělala stříšku nad očima. "Kdo říká, že se tím trápím?" odfrkla si a zamyšleně zabodla pohled do stolu, když si tak omezila výhled. Jo, přesně. Přání po smrti? Co by to asi mělo být? Ru nic nenapadalo, navíc byla toho názoru, že když už o něco jde, místo přání je lepší zvednout zadek a postarat se o to něco osobně.
"Asi ne," zahuhlala tedy výsledek a uhnula stříškou i obličejem ještě o kousek, když si Kai sedl naproti. "Nebo to můžu vyplýtvat na to, aby ses naučil se pořádně obléct," zaryla, když si tam udělal pauzu, jako by se nechumelilo. Bylo to příšerně frustrující! Přece se nezvedne a nebude mu pomáhat...
Jaké pero?
Ru chvilku trvalo, než si spojila tu hořlavou volavku od Chiwena a Kaiův dárek, a mezi prsty zkusmo vykoukla jedním očkem, jestli už je to bezpečné. "Blázníš? Ani náhodou!" vyhrkla tím popuzeněji, o co měl Kai nejspíš větší radost. "Musí to bolet a já fakt nevím, proč bych do sebe měla nechat píchat nějakým... určitě to ani nemá hygienickou licenci, nebo schválenou unijní normu..." Navzdory tomu, jak pobouřeně to smetla ze stolu, jí utekl pobavený úšklebek. "Vyrobeno v Číně. To mě podrž," šklebila se téměř škodolibě s určitou ironií, jen sundala ruce dolů, opřela se jimi o stůl a narovnala se... a zhluboka se nadechla. "Rozhodně ne. Najdi si jinou oběť," uzavírala to celé mnohem sebevědoměji s pokřiveným úsměvem a přimhouřenýma očima. "Můžeš si leda nechat něco udělat ode mě, jestli jsi takový masochista."

Ru se celá napýřila. Jen se ptala! Nic víc na tom nebylo! Nemuselo to vůbec znamenat, že se o něj stará! "Trápit se" něčím, co bylo vyhrazené leda na extrémně vážné věci, ne na kluka, do kterého uhodil blesk!
"Chápat vůbec nemusíš, stačí, když se prostě smíříš s tím, že mluvím," vybreptla a za to následné provokování ho propálila očima, jako by šlo o nějakou soutěž v zírání z očí do očí. Asi trochu doufala, že když nezabere nekoukání, že před tímhle opakem by mohl ucouvnout.
Když už nic, tohle celé rozhodně fungovalo jako dobré přesměřování pozornosti od tísnivých myšlenek, že tomu tady Ru nerozumí a je z toho rozhozená - jednoduše teď byla rozhozená zase z něčeho jiného. Jen ta letmá "opilost" nevymizela zas tak rychle... A Ru by tomu ani tak neříkala. Nevypila zdaleka tolik, každopádně rozhodně byla takhle ještě o něco přímější než jindy.
"Vyrobeno v Číně, ne, nic...? Je to skoro na všem a občas... no, bojuje to jako předsudek s občasnou pověstnou nekvalitkou věcí, co se rychle rozpadnou. Vyrobeno v Japonsku má u nás ale přesně opačnou konotaci, můžeš být v klidu. To je fuk..." potřásla hlavou (při tom vysvětlování to přišlo určitě o celé to kouzlo) a zaškaredila se na něj za to, že by mělo být lepší, když to tetování bude bolet "aby se to dalo vydržet".
"Jestli nejsem umělecké dílo už teď, pochybuju, že na tom nějaká kresbička něco zásadně změní," odmítala dál a vrhla na něj další pobouřený pohled. "Jo? Já vidím místo na čele, tak akorát na nějakých pět písmen." Chystala se dál automaticky přít jen z principu, ale u návrhu sázky zaváhala.
Našpulila zamyšleně rty. "Fajn," odtušila naoko nad věcí, jako kdyby neměla pochyby o tom, že případná výhra sázky nebude ani vyžadovat, aby se příliš snažila, lehce u toho pokrčila rameny a ještě si zobla zmrzliny. "Počítej s tím, ale zapomeň, že bych ti sahala na zadek," utekl jí liščí pobavený úšklebek.

"Bez záruky," utrousila pobavené konstatování na účet Chiwenova pírka a zadržovala připitomělý úsměv nad "doživotní" zárukou. Aby si připadala špatně, že se neobětovala očividnému magorovi do tetování, na to byla Ru přece jen trochu moc od rány, i když jí to už vrtalo hlavou. Jaký motiv? Kam by se jí hodil? Ne, ne, ne. To byl úplně špatný směr myšlenek!
Ten kompliment jí kupodivu došel, akorát že jen překvapeně zamrkala a zkoušela chvilku rozuzlovat, jestli to bylo míněné tak, jak ji napadlo, nebo to jen náhodou vyznělo jinak, než mělo. V takovém případě se totiž dost obtížně odpálkovávalo: Ru chvilinku beze slov byla jako beze zbraně, ale trvalo jen chvilku, než si nabila - konkrétně tu chvilku, kdy Kai prohlásil, že si najde oběť jinou.
"Určitě se tu všichni těší na vylomeniny typu ránu se vzbudíš a máš pod nosem lihovým fixem namalovaný knír, který nepůjde týden smýt. Nebo něco horšího. Takhle chceš to svoje tetovací studio praktikovat, za každou cenu? Jsi mrtvý sotva dva dny!" rýpla si a divadelně zavrtěla hlavou, aby dala najevo, jak moc je tahle zažranost určitě společensky nepřijatelná.
Vzápětí ale nasadila kamenný výraz.
"Jo? O co?" sekla zpátky bez rozmýšlení otázkou.
A co tím vůbec myslel? To si tady pan mafioso tolik věřil, nebo to mělo být o tom, že když si nevyzkouší tetování, neví, o co přichází...?
Ru v duchu zoufale zaúpěla, proč muselo docházet k tolika nesrovnalostem ve výkladu, když se s ním bavila.
"To, co bys tam dostal, by sis za rámeček nedal," dodala ještě spěšně, ale trochu splasknutě, aby dala najevo, že nechce slyšet detaily o tom, o co přichází, pokud to bylo míněno jako nějaké zážitkové ztráty, co se týkalo jeho ctěného pozadí. Trošinku potřebovala mít poslední slovo, aby to nezůstalo... divně viset ve vzduchu. Kupodivu to celé nezachránil ani moment, kdy se mu konečně rozmotalo to pyžamo.
Ru zakývala hlavou, jenže na ni mezitím dolehl jakýsi zelenočajový rauš, jak na matchu nebyla zvyklá, ale po malých doušcích ji pořád upíjela, jak ověřovala, jestli jí chutná nebo ne (bylo to zvláštně rozporuplné a Ru kupodivu začínala docházet k tomu, že jí to asi jakousi zvrácenou záhadou skutečně chutná).
Rychle odtrhla pohled. "Dobrou noc," vypadlo z ní jenom lakonicky (byť už ne nepřátelsky).
Přemýšlela nad tím, že se vrátí do Pulaova chrámu - možná tentokrát usne a nebude koukat do stropu? Pohled na dno vypitého hrnku jí prozradil, že to je ryze teoretická domněnka. Možná by mohla zaplout do té protější postele a ukrást ji nějakému jinému dráčeti? Jo, určitě, někdo se vrátí z oslav a bude mít trauma z toho, že mu někdo spal v jeho postýlce. Ru si poposedla a nerozhodně, popuzeně zatočila dnem hrnku po desce stolu, jak přemýšlela. Nechtěla tu bez dovolení drancovat pokoje cizích dračích potomků, ale Kai ji sem vzal sám od sebe.
Jen co si byla jistá, že se nehýbe (jestli spí, to mohla jen doufat), tiše se zvedla a rohodně se přecejen trošinku zdrancovat jeho truhlu. Jestli to bylo stejné, musí vytáhnout něco, co bude něco normálního na spa-...
Ru vytáhla hanfu a udělala skeptický obličej.
Jasně.
Tichounce si povzdechla a zneužila paraván, aby se co nejrychleji taky dostala v jakési iluzi soukromí z toho celodenního oblečení, ve kterém sbírala štěrk a prach ještě na promenádě. Snaživě zabojovala s těmi zatracenými šňůrkami ve vnitřní části hanfu, jak to odkoukala od Mingxii, ale z jejího úhlu to prostě nefungovalo, jak mělo. S co nejpoctivějším výsledkem odhopsala zpátky na židli, že bude radši spát tam - takhle by se mohla vyhnout samotě tím nejlepším možným způsobem.
Chvilku to fungovalo. Během několika zdánlivě nekonečných minut pak ale začala být Ru tak unavená a prochladná a židle tak nepohodlná, jak na ní byla zkroucená, že radši překonala v podrážděném polospánku ty dva metry tmou a velmi, velmi opatrně zabrala samotný krajíček matrace a cíp peřiny. No, možná trochu větší cíp.

Ru ještě napůl ze spaní napadlo, jak je divné, že je po smrti vůbec potřeba spát (nebo jíst, když už na to došlo), a že by bylo hezké, kdyby ve snech mohli navštěvovat ve snech své blízké osoby ještě ve starém světě, aby to celé dostalo ten správný nadpřirozený nádech. Jenže místo toho, aby si mohla užít, že bude jako duch chodit strašit svého bratra, ji tady prosím měl k šílenství dohánět někdo ještě horší.
Ru sebou ze spaní trochu trhla. Už přišla i o dnešní celou kapacitu se rozčilovat a hádat, jenže všechno se to promítlo právě do neklidného spánku, byť usnula prakticky okamžitě. Jen to byl chaos.
Kdovíproč, možná i kvůli qilinům u Tiché brány, se jí do snů vylouplo stádečko sobů ve vísce, kde vyrostla. V záplavě tiché bílé je viděla ještě z té dětské perspektivy, kdy působili jako choulící se roztomilé kravičky, které shodou okolností jedním očkem hlídaly malého vetřelce v huňatém kabátu, aby se netoulal dál, než měl.
Následovalo pár podobných bleskových snů bez děje, jako například Ru v nákupáku, Ru při rozhodování se nad tím, jaký chce koktejl (při tom ze spaní nespokojeně, nesrozumitelně naprotestovala, protože sen měl jako podmínku, že si opravdu smí vybrat jen jeden), Ru vloupávající se v kině za plátno, kde byly uskladněné opuštěné automaty s popcornem a cukrovou vatou. Zhruba někdy v téhle části Ru začala ze spaní trochu slintat na polštář a zavrtala se trochu víc do tepla.
Většina těch snů nevypovídala kdovíco o nějaké pronikavé filozofii či prudké inteligenci, ale bylo to něco, co už si nejspíš nikdy neužije, takže to svým způsobem bylo depresivní.
Z jednoho z popcornových automatů se pokoušela zachránit bílou kočku s červeným šátkem, která se tam nějam záhadně dostala a pacičkami soustředěně zevnitř škrabala o sklo, uši stažené dozadu. V automatu byl najednou takový ten lapací jeřáb a spousta plyšáků, takže Ru do stroje soustředěně sypala spoustu mincí z kapes, aby se pokusila nebohé zvíře vytáhnout. Další deprese, pocitově hodiny marné práce - a nakonec heuréka! Kočku jeřáb vylovil, jenže dole v automatu vypadla... čínská porcelánová kasička kočky se zvednutou pacičkou? A z nějakého důvodu taky spousta plechovek sody.
Automat najednou potemněl. Ru si uvědomila, že film skončil, světla už nesvítí a hlediště je prázdné. Celkem normální sen, ze kterého by se prostě jenom nevyspala, se začínal proměňovat v nadějnou noční můru. Ru ze spaní naskočila mezi obočím vráska a Ru neurčitě zahuhlala, přičemž si k sobě stáhla ještě víc peřiny, kterou na sebe vršila jak mohylu.

Ta stahující se smyčka aspirující noční můry, ze které se člověk probudí a ještě bude rád, že to šlo, najednou... tak nějak sama od sebe vyšuměla. Ru se v hlavě vystřídalo ještě několik nicneříkajících snů, které si ráno vůbec neměla pamatovat, propadla se dál do fáze NREM a celkem spokojeně zjednodušeně řečeno spala dál jako zabitá.

Vrtět se začala až k ránu po svých potřebných šesti hodinách, i když ještě nebylo moc světla: Ru byla zvyklá, že tyhle hodiny nebyly moc spolehlivé, a během zimy byla zvyklá se pomalu probouzet ještě nějakou dobu před rozbřeskem. Jenže se jí ještě nestalo, aby při tom, když se z boku převalila pomalinku na záda, narazila na cizí ruku a nějakou překážku a... a vůbec.
Ru zamžikala a probouzecí režim se rozjel na mnohem rychlejší obrátky, i když zamrzla uprostřed pohybu těsně před tím, než se chtěla protáhnout. Což dobře tomu tak. Protože šňůrky na tom pitomém pyžamu přes noc náležitě povolily, a kdyby Ru nebyla blbá a vzala si od Tiché bráně ten klacek s sebou, možná už by se i preventivně rozmáchla, spaní se zbraní pod polštářem hadr.
Takhle ale jenom rychle a tiše zpanikařila, jestli Kai spí, a jestli se takhle během noci přeškvařila ona, nebo je to ryze jeho chyba. To poslední! Jistěže za to mohl on!
Ru s pokerfacem provedla tulení výpad, v překladu se pokusila odžížalit se a napůl překulit stranou dost na to, aby mohla nepozorovaně zmizet.

Ru se sice ani neotočila, ale stihla spolehlivě zpanikařit, že místo od samolibého blbečka se kradmo sune od někoho, od koho vážně nečekala něco na způsob špatných snů a mizerného spaní…? Vyškrábala se do polosedu a konečně se ohlédla, aby si líp posoudila ty dvě tři možnosti, co se jí nabízely, a to a) pokračovat v nenápadném útěku, než se probudí úplně, b) praštit ho a utéct, nebo c) polštářem mu odlehčit od nočních můr navždy. Dobře dobře, ty možnosti se nakonec vyrýsovaly spíš nějak jako: a) zůstat a zkusit ho probudit, přičemž bude dělat, že nic neviděla, b) to samé, ale zeptá se ho, jestli je v pohodě, nebo c) zavrtá se rychle zpátky, bude dělat, že spí, a třeba to pomůže. V nejhorších z toho bude mít mokrá záda a divné svědomí.
C) je správně! Vždycky to bylo za c)!
Ru těkla očima k polštáři, pak vyděšeně zpátky na svůj výchozí bod A, a nakonec se jenom váhavě přesunula o pár centimetrů zpátky.
Hmm. Jen klid, jo? To bylo asi napůl na Kaie, napůl sama k sobě, naštěstí nic z toho radši neřekla nahlas a jen položila dlaň v gestu, které by se i dalo považovat za uklidňující, Kaiovi ze strany na tvář. No, taky z toho mohl nabrat pocit, že ho někdo zkouší praštit, a mohl se rozmáchnout ještě víc, takže Ru byla celou tu dobu spíš napjatá, jestli nedělá úplnou blbost…