Lávové políčko (Chiwen)

Přesně tak, jak to zní – Chiwen má v zadní části chrámu, hned za svatyní, malé lávové políčko. Respektive jde o částečně zastřešené, částečně nebesům odkryté místo pokryté obranými pečetěmi tančícími ve vzduchu a lávovými kameny, mezi nimiž – a zadržte dech, pokud byste sem málem vběhli bez přemýšlení a bez očekávání – protékají stroužky žhavé lávy. Od Draka ohně jde o nečekaný, ale nepopiratelně originální kousek. Chiwenův záměr zde byl jednoduchý – jde o místo, kde očišťuje polapené duchy od zlých sil, aby je vzápětí mohl vypustit k nebi a zlo utopit v žhavé lávě. Chiwenovi svěřenci zde mají primárně meditovat a učit se dovednostem své Cesty.

Následovníci Chiwenovy cesty nebudou mít problém, pokud omylem při chůzi po kamenech šlápnou vedle, láva je nespálí, avšak pokud jste jen návštěvníkem, dávejte si sakra dobrý pozor, kam šlapete, protože to poslední, co chcete, je usmažený palec na noze. Pád do lávy vás sice nezabije, ale nebude to rozhodně předzvěst ničeho jiného, než vskutku náročného týdne na ošetřovně.

<<< Svatyně Chiwen

Na vteřinku se zastavil a zamyslel – s patřičnou dramatickou zadumanou pózou, přirozeně, se zlatým zavřeným vějířem poklepávajícím si o bledý spodní ret. „Ze zcela teoretického hlediska by to vlastně šlo – ale obávám se, že láva se jen tak nenajde ve formě, která by to umožňovala. Zatím si nejsem jistý, že by ji nějaká vana udržela, abys ji mohl vzít jako koupel. A… myslím, že jednak já, druhak všichni ostatní v chrámu ocení, když nebudeš tohle konkrétní políčko využívat jako saunu. Pokud se chceš přivařit, máme od toho termální lázně. Jistě nechceš plavat v lávě s občasným popelem zatracených duší, že ano?“ dořekl a povytáhl koutek rtů v uculení se na svého potomka, než pokračoval v cestě na kámen do středu.
Nehledě na to, že kdyby někdo zapadnul do tohoto konkrétního lávového políčka… mohl by se prostě propadnout do fakt fancy zlatého pokoje. Ale to bylo tajemství, které si Chiwen moc rád střežil a jen tak ho nevykládal na potkání. Dokonce ani někteří jeho bratři nevěděli, co tam je – jistě k nelibosti některých nervově slabších (zdravíme třetího nejmladšího brášku). Takže zatím hezky zůstaneme u toho, že lávové políčko slouží ke spalování zlých duchů a ke strašení zlobivých dráčat.

Sotva se Chiwen usadil, spokojeně nastavil tvář slunci, které na východě předvádělo, že tu pořád je, přestože jeho teplo bylo vše, jenom ne silné. Zima nepochybně převzala nad Tianmem svou vládu (tvařme se, že nešlo jenom o vůli bratrů přinést této sféře trochu života), ale to druhého bratra nijak nestresovalo. Uprostřed lávového pole bylo teplo a on i jeho potomek mohli tak neklepat celou dobu kosu.
Ale nebyl tu se opalovat (ne, že by to lednové slunce nějak hojně povolovalo), nýbrž uvést Tai-Yanga do všeho, co mu uniklo oproti jeho spolupříchozím dráčatům. Bylo třeba, aby mu vysvětlil nejprve princip dračích cest, poté také základy meditace. Nebylo toho zrovna málo, proto bylo jen načase se do toho pustit.
„Tedy, abych ti vysvětlil, co přesně tě čeká. Nejprve ti přiblížím, jak to tu funguje s funkcemi dráčat a se způsobem, jak mohou odemknout mimo jiné i svoje schopnosti – jde o jakousi funkci, která ti v budoucnu umožní lépe pomáhat jednak Tianmu samotnému a jeho obyvatelům, druhak lidem – což je ostatně koneckonců naše práce.“ To byla pravda, na kterou mnozí snadno zapomínali, proto si Chiwen neodpustil to jako malou vsuvku do své řeči přeci jen vložit.

„Tedy, jak víš, je nás dohromady devět, což znamená také devět Cest draka. Každý z mých bratrů má trochu jiný přístup k tomu, jak své učedníky vést, ale většinou jsou dosti umírnění.“ Většinou. Když vás zrovna nenutí jako trénink běhat hodinu schody. Hádejte. „Je jenom na tobě, kterou si zvolíš. Můžeš si zvolit mou, jakožto cestu svého předka, anebo si vybrat některou ze zbývajících osmi. Přísahám, že to mezi námi nevytvoří žádnou zlou krev.“ To jistě ne, Chiwen proti svým dětem neměl nic, když si vybrali jinou cestu. Podívejte se na mentora Gonfuova chrámu – ač Huang byl nepochybně skvělým učedníkem vodního draka, byla to Chiwenova krev, která mu kolovala v žilách. Přesto… byl by rád, aby Tai-Tai zůstal. Všichni jeho vytrénovaní učedníci nebyli přítomni a… on neměl společnost, již možná tak trochu potřeboval. „Je to pouze tvá volba. Jenom… prosím, uvažuj o tom rozumně a neunáhluj se. Je možné změnit Cestu, ale jen jednou – je totiž potřeba rituál, který ti vtiskne do duše malou pečeť, která odemkne dané schopnosti oné Cesty. Měnit ji je nepříjemné, ale víckrát je to… silně nebezpečné. Může tě to rozcupovat zevnitř.“ O tom věděli všichni přítomní Bratři víc než dost. Za tisíciletí, co tu Chiwen strávil, viděl několik takových. A… jeden z nich jim tu koneckonců stále dýchal.
Dále vysvětlil podrobněji všechny možné cesty, aby Tai-Yang měl představu svého výběru. Zakončil to ještě otázkou, než se přesunul dál. „Je na tom vše srozumitelné? Je něco, čemu jsi v tomto nerozuměl, abych ti to mohl dále vysvětlit?“

<<< Svatyně Chiwen

Tai-Yang byl až nezdravě nadšený z představy koupání se v lávě. Už se v ní viděl. Jakmile by tam ten palec namočil a zjistil, že mu to nic nedělá. Skočil by tam kufr. Nebo by se o to spíš pokusil. Dá se vůbec co lávy skákat kufr? Láva je hodně hustá. Zauvažoval a pak se donutil poslouchat to, co mu Chiwen říká. Potvrdil mu, že láva na to nemá to nejlepší skupenství. Vana? Kdo mluvil o vaně? Já bych tam zahučel přesně tak jak je. Proč jí přemisťovat? Jako by věděl na co Tai-Yang myslí, doporučil mu nekoupat se v tomhle určitém lávovém místečku, protože- Popel ztracených duší? Tai-Tai zamrkal a v hlavě měl prázdno na přesné tři sekundy a pak vyslovil první myšlenku, co se mu objevila v hlavě. „Můžou mluvit? Pak by to byla fajn koupel i se společností!” Tai-Yang netušil co si o něm teď Chiwen pomyslí, ale nějaký koupání s nějakýma zatracenýma dušema ho fakt neodrazuje. Spíš naopak to v něm probouzí morbidní zvědavost a motivaci v tom to vyzkoušet. Usmál se a hodil pohled po budoucí lávové koupeli, jako by po lávě chtěl, aby nezapomněla, že za ní jednou přijde. Asi aby nikam nešla.
Šel nahoru po těch kamenech s Chiwenem a věnoval lávě pro teď poslední myšlenku. Však už jsem mrtvej a v nebi taky nejsem. Jakej moc velkej rozdíl by byl mezi plovoucími dušemi v lávě a mnou, s duší ne tak úplně požehnanou či ztracenou, co se tam koupe? Pokrčil si rameny se zvláštně vážným výrazem na tváři a jakmile se usadil, jako by onen výraz neexistoval.
Přehodil si nohu přes nohu a uvelebil se, jak moc to na kameni jenom jde, s jeho typickým ležérním úsměvem a hravou jiskrou v očích.
Přikývl na první část jeho řeči. O pomáhání lidem už slyšel, i když si to ještě neumí představit ani vlastně neví jak přesně to probíhá. Jak tak poslouchal, dozvídal se více a více nových zajímavých informací. Tai-Yang koneckonců zmeškal i zasvěcení do dračích cest. Well, každý se vypořádává s věcmi jinak.
Vypadá to, že mě bude čekat nějaký zajímavý rozhodování. promnul si bradu, jako by tam snad měl bradku. Ale rozhodně nemá. Okoukal to gesto od jeho pradědy a nikdy s ním nepřestal. Hmm, změna cesty se teda nevyplácí. První volba by měla být ta nejlepší. Poslouchal všechny cesty, které mu Chiwen vyjmenoval a nakonec vyslovil otázku, která se mu na začátku uhnízdila v hlavě. „Nebylo by jednodušší si vybrat cestu svýho předka? Chci říct, nemáme mnohem větší vlohy pro cestu toho, s kým nás teoreticky spojuje krev?” ptal se zvědavě a osobně si byl docela jistý, že je tam aspoň určité procento, které to jeho tvrzení potvrzuje. No, jeho jistota je taky někdy hodně zajímavá. „Nebo si většina potomků vybírá cesty jiných bratří? Jako je fajn, že je, nás, nenutíte brát si cestu podle jejich předků, nestěžuju si,” Tai-Tai se uchechtl a ulpěl pohledem na lávě protékající kus od nich. „Mně se tu líbí, nevadilo by mi tu zůstat,” usmál se na něj a pak mu pokynul, že už se ptát nebude a může pokračovat. Jako by se mu nechtělo nejvíc zůstat kvůli lávové koupeli se zatracenýma dušema. Zní to jak nadávka.

Chiwen na jeho otázku zprvu ledabyle pokrčil rameny. „To záleží na tom, zda považuješ za dobrou společnost kvílející duchy,“ nadhodil, než na chvilku zase hezky zvážněl. Ano, kdyby vás to zajímalo, tak přes to, jak nepravděpodobně to umělo znít, Chiwen si uměl držet vážnou tvář! …většinou ne. Ale sem tam, jednou za vážně dlouhý čas, se mu to povedlo! „Dej prosím na má slova a nezkoušej to. Nezabilo by tě to, ale… nemůžu vyloučit, že bys z toho neměl jiné, trvalejší následky, než je nepříjemný pocit.“ Třeba trvalé šílenství. Chiwena při té vzpomínce na posledního, kterého se duše chytily, zabolelo u srdce. Navíc, někdo, koho by posedly duše mrtvých, byl odsouzený k tomu, aby jeho schránka byla spálená společně s dušemi – a to byla věc, ke které se Chiwen nechtěl uchylovat jen proto, že by byl mladík před ním příliš zvědavý, jaká je koupačka s duchy v lávovém políčku.
A… leč mladík další otázku neřekl nahlas, koukala mu z očí. Chiwen si nemohl odpustit na ni tedy neodpovědět. „Rozdíl mezi tebou a jimi je to, že ty máš silné tělo a zdravou mysl, již nezničilo šílenství. Smrt pro tebe byla branou, pro ně ale vážnou smrtí – těla i rozumu. Ať máš na svých ramenou jakákoli břímě, co by tě nutila myslet si, že sám na tom takto nejsi, pamatuj, že v tu chvíli by to bylo jedno. Pokud bys jim neunikl včas… pohltili by tě.“
Po tomhle dodatku utichl. Považoval to za uzavřené, protože nechtěl chlapci jenom přivést větší trauma. Na druhou stranu ho musel varovat před lehkomyslnými nápady – a věřte, že Chiwen nechtěl znovu spalovat tělo svého potomka jen kvůli duším, jimiž se nechal zlákat.

Ale… hezky od deprese k vysvětlování. „Samozřejmě je to jednodušší pro pochopení, ale nemusí tomu vždycky být tak.“ Ne každé dítě, které se mu narodilo, bylo předurčené kráčet ve svých šlépějích. Podívejte se na Huanga – oba dva museli uznat, že cesta vodního draka mu byla stokrát lepším osudem, než kdyby zůstal tady. Těch pár dní, co u něj strávil po příchodu, mu stačilo na to, aby viděl, jak se trápil. Kdyby se tehdy rozhodl pro jeho cestu… Chiwen by zauvažoval o tom, zda ho neodmítnout. „Někdy je ale daleko lepší se vydat cestou, která tě k sobě volá naléhavěji než ta, co souzní s tvou krví. Mnoho přítomných chrámových mentorů je toho důkazem.“
Na chvíli se odmlčel, než se pobaveně uculil. „Pokud někdy narazíš na potomky Suanniho nebo Yaziho, kteří chtějí kráčet opačnou cestou, ujisti se, že budeš poblíž, až to budou říkat rodičům. Bývá to zajímavé, zábavné drámo.“ A kdo byl Chiwen, aby odepřel Tai-Yangovi takovou informaci! Nebyl vrchní tianmovská drbna pro nic za nic. V těchto věcech se velmi vyžíval, hádáte správně.
Ale… nepopře, že ho zahřálo slyšet, co Tai-Yang řekl. „Jestli se rozhodneš zůstat, budu samozřejmě jenom rád. Vezmi si den na rozmyšlenou a pokud bude tvé rozhodnutí stejně pevné, přijď mi to říct,“ usmál se na něj, evidentně rozjasněný tou vizí, že bude moci mít na krku zase někoho nového. Chiwen miloval učení svých následníků. Sice byl lehce… nekonvenční, ale hej, zatím si na něj nikdo nestěžoval!
„Každopádně… to bylo měli cesty, které ti mohu nabídnout. Přesuneme se k té časově náročnější záležitosti. Ale napřed mi pověz, Tai-Yangu – copak si představíš jako meditaci?“

Tai-Tai si pobaveně odfrknul. „To by nebyla vždycky nejlepší společnost, to jo,” odpověděl pobaveně a pak sledoval, jak Chiwen vážní. Měl takový pocit, že když opravdu zvážní, asi to bude vážný. V podstatě jako u něj. „Budu si to pamatovat,” odvětil. Nebyl ale stoprocentně vážný. Určitě se nesmoční v nijak blízké době. Zvlášť po další větě. Rozhodně tím jeho motivaci zmenšil. Ale semínko už bylo zaseto. Asi to neudělá, ale vždycky, když v této místnosti bude, bude na to myslet. Pak ho ale napadlo. To co chci, je si zaplavat v lávě! Teoreticky to vůbec nemusí být tahle. Prostě stačí najít jinou. Nevěřím, že v tomhle světe nikde není! Najednou byl zpět ve své rozzářené rozmarné náladě. To přece dávalo smysl. Zárověň se ale pořád ozývala titěrná část v něm, že by bylo zajímavý vzít ten risk aspoň se smočení a pak utečení. Každopádně tenhle hlásek už nemá žádnou důležitou váhu. „Okey, okey. Nic takovýho,” se smíchem zvedl ruce nad hlavu, jakože se vzdává. „Plavání tady tedy nepřipadá v úvahu.”

Dal ruce zpět a zatímco poslouchal svého předka mluvit, posadil se na kameni do tureckého sedu a trochu si poupravil kratší vlasy co mu rámovali obličej v dlouhé ofině. Nevešly se totiž do copu, aspoň na nějakou delší dobu určitě ne. „Cesta co tě volá, huh? Jediný co mě párkrát za den volá je můj žaludek,” povzdechl si.
Jakmile zpozoroval jak se Chiwen culí, automaticky mu to opětoval pobaveným zazubením, očekávajíc něco šťavnatého. A nebyl na tom úplně špatně! Zasmál se. „Doufám, že budu mít to štěstí, haha!” smál se. „Vypadá to tu živě, to je fajn,” usmíval se.
Naklonil hlavu lehce na stranu a přikývl mu s úsměvem. Osobně byl už dost rozhodnutý. Draky co potkal na slavnosti na něj zas tak nezapůsobili. A z cest? Nechci léčit, nechci být ani další Ranbo nebo Rocky. Nechci se dívat lidem do minulosti, ty sračky co bych tam našel? Ne díky. Voda mě taky vyloženě nezajímá ani neláká. Není jim z toho zima? Nesnáším zimu. Nucení nepřátel by bylo vtipný, ale rychle by se mi to omrzelo. Přemýtal v hlavě. A co že dělali ostatní? Neměl tušení. Ten zbytek ho už nijak nezaujal. Kromě Chiwena, samozřejmě.
„Eeeeeeeeh,” bolestně protáhl, „Když si představíš list věcí s nápisem 'Nejlepší způsoby jak usnout', meditace je v prvních třech. Jinak? Nějaký vyprázdnění hlavy? Ticho? Nuda? Asi tak,” rozpačitě se podrbal na hlavě. Moc velké mínění o tom opravdu neměl. Teď ho to i trochu mrzelo. Rád by udělal nějakej lepší dojem, ale v tomhle se moc neukáže. Ale kdo ví, třeba mu to teď půjde líp, když se někde v něm schovává dráček. Třeba si teď při meditaci bude mít s kým povídat a už nebude usínat.

Sotva byla ta malá hrozba Tai-Yanga plavajícího v lávovém políčku mezi dušemi zažehnána, Chiwenovi spadl balvan ze srdce. Nebylo to tak, že by chtěl chlapci upírat zábavu – pro něj za něj, pokud si najde nějakou plavatelnou lávu mimo této, jenom do toho, ještě mu bude fandit, až bude skákat kufr. Ale Chiwen si hodně hlídal to, zda jsou jeho potomci i učni v bezpečí, a tohle bylo to poslední, čemu ho chtěl vystavit. Nebezpečí, které se tu mohlo naskytnout, bylo mimo jeho působnost – malá daň za to, že zvládl ony temné síly pohltit a spálit jejich hmotné schránky na prach. „Děkuji,“ odpověděl pouze na chlapcovo ujištění, že na to bude pamatovat. „Pokud ti jde o lávu jako takovou… je tu místo, kde ji lze najít, v horách kolem. Hm, sotva se ti podaří najít svého vnitřního draka a budeš schopen vzhlédnout, můžu tě tam vzít jako odměnu, co ty na to? Zní to jako fér výměna?“ Cachtání se v lávě nebylo pro dráčata jeho cesty žádným problémem – jen bude mít vážně zajímavý zážitek. O to ho nemohl ochudit!

Tai-Yangovy odpovědi byly… velmi výrazné a odrážející to, jaký chlapec ve skutečnosti byl. Což není rozhodně špatně, právě naopak. Chiwen oceňoval jeho osobitost, byl za ni jen rád. „V tom případě… ber to jako Cestu, která tvému žaludku připadá nejlepší.“ Být tu Pulao, jistě by mu dal celou přednášku na téma toho, že pocit v žaludku může mít stovku různých vyložení. Pro Chiwena bylo důležité, aby si to vyložil hlavně Tai-Tai tak, jak on sám potřebuje.
A když jsme poté u té meditace… „Nemůžu ti to zazlívat – hádám, že dnes se v lidském světě žádná meditace neučí, a pokud snad, tak naprosto špatně. Nespočítám, kolik dráčat přišlo s tím, že meditovat umí, a jediné, co vlastně uměli, bylo posadit se, zavřít oči a hmkat do ticha…“ Z takových míval trauma obzvláště tichomilovný Bi‘an – narušovali mu všechny střípky soustředění, co mohl mít. „Naše meditace je trochu něco jiného. Začíná to na pohled možná stejně, ale je to ve sktuečnosti taková malá výprava. Můžeš si to představit jako vchodové dveře do tvého vlastního vnitřního světa – ten velmi podobně odráží ten náš, ale když se s ním naučíš řádně manipulovat, zvládneš v něm mnohé. Například to, o co ti půjde nejvíce – jednak skrze ni nalezneš svého vnitřního draka, druhak skrze ni objevíš své schopnosti. Nemusíš se bát toho, že by ti to nikdy nevyšlo. Dráčata mají pro tohle vlohy, takže i když budeš skeptický nebo budeš na začátku váhat a nevědět, na konci se ti ty dveře otevřou.“ Meditace s jistým úspěšným výsledkem přeci jenom zněla líp, než ta lidská, obyčejná, no ne?
Pokračoval: „Po schopnostech můžeš začít pátrat až po rituálu, který tě plně přijme na tvou Cestu. Do té doby ale můžeš meditaci procvičovat pro něco jiného – budeš hledat svého vnitřního draka.“ Tohle obvykle byla věc, pro kterou byla dráčata nadšená. Nešlo se jim divit, šlo o fascinující věc. „Drak mého rodu je… marnivý, lehce ho urazíš, proto ti doporučuji jednat s ním s respektem, než si na sebe zvyknete. Poté už se naladíte na notu toho druhého velmi snadno. A jsem si jistý, že sem tam už jsi ho mohl zaznamenat – je dost vlezlý. Jako takový vnitřní hlas, co k tobě nemluví přímo, ale ovlivňuje tě dle náhlých, silných emocí. Pokud máš pocit, že něco takového už sis tu zažil, ale nevěděl jsi, o co jde, je to stoprocentně on.“ Na vteřinku se odmlčel, než dodal: „Mám v plánu tě naučit základy meditace, aby ses mohl nějak dál odpíchnout i sám, ale nejprve – bylo toto jasné, nebo je ještě něco, na co by ses rád zeptal?“

Tai-Yang tak nějak už pochopil, že koupání se v téhle lávě není úplně nejlepší nápad. Už jenom kvůli tomu, jak byl Chiwen znepokojený tou představou. Ale mrzelo ho to, ne že ne. „Čteš mi myšlenky?" objal se rukama v obranném gestu a udělal zděšený obličej. Všechno bylo pouze hrané, samozřejmě. Jakoby si snad mohl odpustit onu melodramatickou stránku jeho osobnosti. „Zní to jako skvělá odměna! Ale jenom, když mě chytíš až budu padat," usmál se a pak se trochu ušklíbl. Úplně si nebyl jistý s ním a letem v oblacích. Ale je pravda, že ani nemá moc velkou šanci si to věrohodně představit.

Musel se zasmát. „To je mi k ničemu, když mi dáte misku kde se objeví cokoliv chci," smál se. Kdyby měl aspoň každý drak nějaké speciální jídlo, které by mohli jíst jenom ti, co si vyberou jeho cestu. Takhle bude vůbec moc línej dělat tak důležité rozhodnutí, hlavně když neví podle čeho si vybírat. I když vlastně schopnosti, to už si v hlavě probral. Jakkoliv se na to podívá, nakonec stejně skončí jenom u jednoho závěru a jedné cesty.
Rozesmál se. „Hmkat!" zopakoval a nějakou dobu se prostě jenom smál, než pobral dech. „Je pravda, že to je přesně to, co se mi pod meditací vybavilo," přiznal teď už jenom s pochechtáváním. „Tak to by mě zajímalo, jak taková skutečná meditace vypadá."
Zbytek už poslouchal s klidem a menší fascinací. Chvílema trochu utíkal myslí někam jinam, ale všechno pochytil. Pouze zvyk ho nutil po dlouhé přednášce přirozeně přestat vnímat. To ho naučili rodiče a učitelé a všichni, kteří měli ve zvyku ho kárat za jeho hašteřivou a rozmarnou osobnost. Říkali mu, aby z ní vyrostl. Čímž se bavil. Tai-Yang se totiž vůbec měnit nechtěl. Proč by měl dělat to, co ostatní myslí, že je správně? Nebo proč by měl poslouchat lidi, kteří se nikdy doopravdy nezajímali? Než si to uvědomil, naučil se v takových situacích vypnout a později, později už to začal dělat obecně. Někdy se prostě ztratí, když ho konverzace nezajímá nebo jí není součástí. Ne, že by ho to co Chiwen říkal nezajímalo. Jenom je lehký v takových situacích ztratit soustředění.
 
Počkal, až domluví, než promluví. b„Okay, fajn. Asi nemám žádný velký otázky? Jenom teda než začneme, kolik času mám, abych se rozhodl pro cestu? Nebo jako, já bych rád zůstal tady a tak. Jak to jako udělám. Prostě to řeknu? Jako, není mezi tím něco dramatickýho? Nevím,” bezradně si povzdechl. „Chci jí tvojí cestou,” řekl jednoduše a s úsměvem. I když mu trochu cuklo v oku. Celý mu to přišlo trapný. Proč to zní jako bych se vydal na stejnou kariérní cestu jako otec, abych udělal radost rodině? Pomyslel si sarkasticky.
Pokračil rameny a zhluboka vydechl. „Jsem pro tu jednodušší cestu. Stejně mě ostatní moc nezajímaj,” uchechtl se. Není to tak, že by tomu nedal žádnou myšlenku, ale ani to není tak, že by nad tím trávil noci. Jednoduše mu dávalo největší smysl vydat se cestou svého předka. Je ovšem pochopitelné, když se ostatní vydají jinou. Tai-Yang o tom má jasné mínění: Pokud je to zajímá a nevadí jim, že to budou mít složitější, ať si třeba chodí po rukách! Nebo lítají břichem nahoru. Jeho se to koneckonců netýká. Byl velice spokojený se svým rozhodnutím a bylo to vidět na jeho samolibým výrazu.

Zavrtěl hlavou, přeci jenom… jistě, hraná dramatičnost to být mohla, ale přeci jenom, pořád byl dráče – pokud by si z něj Chiwen dělal legraci v tom, že mu čte myšlenky, už viděl, jak si to ponese nadále v hlavě. Nebyl by první ani poslední. A… jistě, Chiwen mohl hodně věcí, z čehož především čtení samotné aury a pocitů člověka se čtení myšlenek blížilo, ale… nebylo to totéž, to bylo důležité dodat. „Ne přímo čtu myšlenky,“ neodpustil si však přeci jenom malé popíchnutí. Pořád to byl Chiwen, co byste od něj v takové situaci jiného chtěli, hm? Vzápětí k Tai-Yangovi vztáhl ruku a jemně ho popatil po vršku hlavy. Pocuchal by ho, ale bylo mu krapet líto toho pracného culíku a poté nutného převazování, pokud by chlapec nechtěl mít na hlavě vyložené vrabčí hnízdo. „A můžu tě ujistit, že tě budu jistit, přestože… uvidíš, že létání je to nejmenší a naučíš se ho podobně rychle, jako dýchat.“

Pousmál se, když si nakonec po jeho delší přednášce (viděl, že ztrácí pozornost, což… měli společné, donuťte si Chiwena vnímat delší souvislou dobu, proto byl v pořádku, pokud by se měl zeptat i na cokoli, co by snad sám už před chvílí řekl) Tai-Yang vybral zeptat se na to vybírání cesty. Zdál se dost rozhodnutý, že chce zůstat u něj – což Chiwenovi lichotilo, ne že ne. „Stačí, když mi to řekneš takhle osobně. A co se týče toho, zda stačí, když ti to odkývu… teoreticky ne. Ale ten zbytek je… velmi prostý.“ A než se chlapec mohl stihnout jen nadechnout k případné otázce, jak to myslel, přiložil mu k čelu natažený ukazovák s prostředníkem, přímo nad tu lehkou, zvědavou vrásku mezi obočím.
To, co proběhlo poté, mohlo být dost… překvapivé, skoro až absurdní. Věděl, jak to vypadá, některá jeho ukecaná dráčata mu to s radostí vyprávěla – před očima jako kdyby mu vybuchl malý zlatý ohňostroj, který se ve výsledku spojil dlouhou, nekonečnou zlatou niť – která vyrazila přímo proti jeho hrudníku, bez váhání se ponořila do něj a… pocit, který nastal potom, musel připomínat, jako kdyby se mu něco ovázalo okolo srdce. Jen na vteřinku, moc krátce na to, aby to vůbec bylo nepříjemné – a ač Tai-Yang nemohl ještě rudé Nitě vidět, drak moc dobře viděl, jak se rudá, která dosud měla pouze lehký podkres zlaté vlivem jeho krve, proplétá napevno s Nití zlatou.
Vzápětí ruku stáhl. Byl to jen moment, spíš úder srdce, ale za ten se zvládl celý chlapcův Osud stočit, kam měl. „Vítám tě na své cestě, Wu Tai-Yangu,“ usmál se na něj, v hezkém výrazu podkres obvyklého šibalského tónu. „Tvoje Cesta je oficiální, jak jen může být. Navíc, jelikož sis ji zvolil, bude pro tebe mnohem snazší učit se věcem jako meditace. Tvého vnitřního draka to k tobě též potáhne silněji – máš šanci ho najít velmi rychle.“ Na moment se odmlčel, než na něj ještě mrknul. „A také, pokud jsi vážně soutěživý, věz, že ze všech, kteří přišli společně s tebou, jsi první, kdo Cesty dosáhl.“

Chiwen zároveň vnímal, jak čas letěl – soumrak už dávno pohltil nebesa. Vybavovali se tu tak dlouho… proto bylo potřeba, aby konečně poslední část svého vysvětlování předhodil Tai-Yangovi k vyzkoušení. „Dobře, tak trochu praktického zkoušení. Zavři oči a posaď se tak, aby ti to bylo pohodlné, je fuk, jak. Uklidni pokud možno co nejlépe všechny myšlenky, které se ti v hlavě ženou, a soustřeď se na dech. Představ si, že to teplo, co sálá z lávy kolem, tě táhne dolů. Doslova dolů – představ si, že to teplo ti vytrhne duši z těla a stáhne ji zpátky dolů, do svatyně. Dnes postačí, když se zvládneš dostat na práh svého vnitřního světa a zpátky, nic konkrétnějšího po tobě nechci, jen to, abys zvládl se tam dostat. To je totiž pilíř pro to, abys to mohl později opakovat a moci to trénovat případně i o samotě.“
Dále zůstal potichu sedět v lotosovém sedu vedle Tai-Yanga a nechal ho se cvičení zhostit po svém. Počkal s tím, než chlapec začne. Koutkem svojí mysli ho sledoval, snažil se odhadnout, jak moc mu to půjde, případně ho maličko popostrčit – zatímco zbytkem mysli se ponořil sám do sebe, snažíc se zachytit tu jemnou niť podvědomí všech ostatních na Tianmu.
A… zbystřil, když zachytil Bi‘ana u Tiché brány. A překvapeně znovu otevřel oči, když z jedné ze tří čerstvých Nití, které se proplétaly kolem něco, vycítil vlastní krev.

Pokud měl Chiwen v plánu Tai-Taie znejistit a tak trochu i znepokojit, povedlo se mu to přímo ukázkově. „Ne přímo? To znamená co?” zeptal se trochu zděšeně, ale zároveň i zvědavě. Nějak se mu daří kombinovat zajímavé emoce dohromady. Nevěděl co si má představit pod ne přímo a než přišel s dalšími otázkami, Chiwen pokračoval. Možná je to dobře. Tai-Yang by se začal vyptávat na otázky, na které by se ostatní zdráhali zeptat.

Patnul ho na hlavě, což mu nikdo neudělal už hodně dlouho a Tai se objevil znovu v situaci, kdy si nebyl jistý co si myslet. Ale nakonec se prostě jenom zasmál. Byly tam stopy úlevy. Uměl si představit jak by uprostřed letu nějak ztratil pozornost a napíchl se na strom jak nový druh špízu. Prostě mňamka.

Tai-Yang se cítil dost trapně po tom, jak se vyjádřil ohledně jeho dračí cesty. Celý mu to přišlo takový prkenný. Ale byl si svým rozhodnutím jistý, neberte ho špatně. Jenom si myslel, že s tím mohl počkat na konec a přijít s tím víc přirozeněji. I když to nebyl přesně jeho styl. Vždycky byl přímočarý. Přesto se ohledně toho cítil trochu divně. Ale než se stihl nějak dál vyjádřit nebo reagovat, na čele mu přistál Chiwenovo prst. Bylo to, jako by mu vybuchl ohňostroj před očima. Pocítil věci, které ani nestihl zpracovat, nebo vůbec postřehnout a uvědomit si je. Až po tom co to skončilo se snažil si vybavit co přesně cítil a co viděl. A co neviděl. Well, nebyl si moc jistý, ale přesto měl jistotu...? Nedávalo to smysl, ale zároveň dávalo.

Chiwen ho hned na to uvítal na své cestě. Což udělalo Tai-Yangovi radost. Pochopil o čem to bylo. To je všechno? Čekal jsem nějaký rituál a obětinu, nebo tak něco. Jeho fantazie je někdy trochu moc. Ale měl opravdu radost. Budou pro něj teď věci jednodušší a ještě stihl být první z nováčků, kdo si vybral cestu. Zasmál se. „V tomhle já nikdy nezklamu,” zazubil se a ukázal tak své bělostné zoubky.

Meditace začala. Posadil se s jednou nohou pod sebou, jako v polovičním tureckým sedu. Pravý kotník strčený pod levým stehnem a levá noha volně. Narovnal se v zádech a pak zase povolil. Stejně by se nevědomky zase vrátil do jemně ohnutých zad.
Postupoval podle Chiwenovo instrukcí. Snažil si vyčistit mysl a soustředit se na dech. Trvalo mu to docela déle, než se mu líbilo. Myšlenky se mu pořád stáčeli k něčemu ostatnímu. Ale nakonec, když se začal soustředit i na teplo, bylo to lepší a lepší. Možná delší, než by se komukoliv z nich líbilo, ale nakonec mu hlava trochu poklesla, jak ho vtahovalo teplo dolů do svatyně. Byl to trochu zvláštní pocit. Jako když padáš, ale zpomaleně. Protože by to nebyl Tai-Yang, kdyby se pomalu nepropadal právě lávou do svatyně jeho mysli. Takže mu to znovu trvalo trochu dýl, ale dostával se tam, kam chtěl! Jeho fantazie a složitost mu to jenom dělali trochu těžší.

Popravdě by mu to asi všechno trvalo o dost dýl, kdyby nebyl spojený s Chiwenovou cestou. Není to tak, že by to samotné spojení něco dělalo. Nebo možná ano, ale jde o to, že Tai cítí takovou jistotu, jako pevno pod nohama a to mu dává lepší soustředění. Vědění, že už má trvalé místo kam patří a je to cesta, kterou si vybral právě on sám. Právě to mu pomáhá nejvíce. A znovu je nutnost podotknout, jak je psychika zajímavá věcička. Pouze tvoje mysl ti dává hranice.

A než se nadál, seděl ve svatyni svého předka v chrámu, ve kterém od teď bude žít. Pamatoval si jí stále hodně živě. Nebylo to koneckonců tak dávno, co tam byli. Zůstal sedět a nevěděl co dělat dál. Nebyl si ani jistý, jestli prostě neusnul. Doufal, že to není ono. To by bylo fakt trapný, kdybych doopravdy usnul a Chiwen mě musel probouzet. Nebo by mě probudil pád na zem. Bylo by to trapné, ale ve stejnou chvíli ho to docela pobavilo. Dokud si neuvědomil, že ta rána do hlavy by mu moc nemohla.

Možná, vážně jenom možná, ho bavilo ostatní zneklidňovat. Ale Tai-Yang už si zasloužil pro dnešek milost, co se týče Chiwenova pošťuchování. „Jenom že to nejsou myšlenky. Moje cesta umožňuje lepší naslouchání emocím ostatních, je to jakémusi lepšímu vhledu do lidského ducha, s čímž se neomylně vážou právě i emoce.“ Vysvětlení to bylo to nejjednodušší, které šlo zformulovat. „Ne všechno důležité najdeš v myšlenkách, ty jsou kolikrát jen zmatek. Emoce nelžou – a můžeš si z nich vzít jen to, co přímo chceš.“

Poté, co se Tai-Yang ponořil do meditace, si nemohl pomoci a opatrně se napojil na chlapcovo vědomí, aby zjistil, zda se mu kýžený výsledek povedl. A ejhla, chlapec v duchu skutečně posedával, kde měl, tedy ve svatyni dole v chrámu. To byl hezký začátek, nebylo divu, že se mu to povedlo, když už byl napojený na jeho síly… Chiwenovi se po rtech roztáhl malý, kočičí spokojený úsměv, než se lehce nahnul k němu, aby mu poradil, co dál. „Zjisti, zda se dokážeš pohybovat. Je to začátek – sotva si to ověříš, vrať se. Jen si představ, že tě to znovu táhne zpátky, než budeš znovu ve svém těle.“ Nepochyboval, že to zvládne – a též nebylo jiného východiska, než jaké mu právě představil.

Tohle už bylo na Tai-Yangovi, takže Chiwen ho jen pozoroval a čekal, než se chlapec znovu probere poté, co si uvnitř svého vnitřního světa vyzkouší pohyb. Teprve když znovu otevřel očka a drak se ujistil, že je skutečně plně zpátky, mohl pokračovat. „Tohle bylo čistě na vyjasnění si, jak snadné je pro tebe se dovnitř dostat. Tvůj vnitřní svět je zatím o velikosti tohoto chrámu. A někde v tom chrámu se vyskytuje tvůj vnitřní drak – k němu se dostaneš jenom tím, že ho budeš, vlastně doslova, hledat. Je pravděpodobné, že ze začátku se ti bude čistě vyhýbat, naschvál, takže to si nemusíš brát nijak osobně, je to normální. Ale časem se k tobě bude mít mnohem více. Je to jen na tom, jak často ho budeš hledat.“
Po tomhle malém proslovu se otočil s tváří k nebesům. Už bylo pozdě, noční nebesa se na ně šklebila. Proto se rozhodl, že pro dnešek je lekcí až až, nic se nemělo přehánět. „Začíná být vážně pozdě, takže zde to ukončíme. Pokud budeš chtít to, co jsme tady a teď zkoušeli společně, jen do toho, pomůže ti to v hledání tvého draka. Nezapomeň ještě na jednu věc – až ho potkáš, dej mu jméno. Je to definitivní, sotva dostane jméno, v tu chvíli ti povolí vzít si na sebe svou podobu. Pokud to někdy nepůjde, nezoufej – nemůžeš k tomu nutit ani jednoho z vás dvou.“ Naklonil hlavu ke straně, kaskády bílých vlasů, ač částečně upevněných zlatými sponami, se rozlily po ramenou. „A co se týče schopností… dnes to necháme být, ale s Novým rokem začneme pracovat i na nich,“ přislíbil mu.
Potom už bylo jen na Tai-Yangovi, jak rychle se bude chtít zvednout, na to nespěchal a sotva chlapec vstal, rozloučil se s ním, jak se sluší a patří. Zůstal ale na místě, nechal ho navrátit se do chrámu samotného, ještě setrvávající ve středu lávového políčka. Mezi obočím se mu usadila vráska, jako kdyby skutečně hluboce o něčem přemýšlel…

Tai-Yang se zvědavě předklonil. Čtení emocí? To je hodně prospěšný. „A děláš to vždycky, jako čteš emoce všem a vždycky, nebo jenom když se ti to hodí? To je hustý,” neodolal otázce, ale odpověď na ní nečekal. Celé mu to přišlo trochu bláznivé, ale čtení emocí by byla fajn schopnost co umět! Třeba to jde ke schopnostem v jeho cestě. A třeba taky ne. Zchladil sám sebe. Měl by přestat doufat v nemožný.

Slyšel Chiwenův hlas překvapivě čistě. Jako by spolu mluvili úplně normálně. Trochu ho to znervózňovalo. „Dobře,” přikývl na jeho pokyny. Jak přikývl, došlo mu, že to není tak těžké. Seděl na zemi ve svatyni ve své hlavě a zkusil se postavit. Postavil se docela lehce. Asi jako normálně. Rozhlédl se a u toho se protahoval. Svatyně v jeho hlavě vypadala hodně přesvědčivě, ale byl si docela jistý, že některé drobnosti chybí. I když si je nedokáže vybavit.
Prošel si kolečko kolem místnosti vycházkovou chůzí. Sotva běhal v realitě, proč by měl běhat i u sebe v hlavě, že ano.

„Hýbat se můžu docela v pohodě, tak jdu zpět,” oznámil nahlas. Nebyl si jistý, jestli musel. Jestli mu třeba Chiwen neviděl i do hlavy, ale tak co už. Nikoho to nezabije. Aspoň zatím.
Zase se posadil a snažil se soustředit. Dostat se zpět mu trvalo značně déle. Je lehčí představit si padání spíše než něco jako vznášení. Dlouho trvalo, že si z hlavy vyhnal nemožné monstra z lávy, co se ho snaží procpat stropem zpět nahoru. Hodně se bavil, takže jeho soustředění často pokulhávalo. Nakonec se dostal zpět, po tom co dostal hlad. Tai-Yang rozhodně zamíří do dračí síně a vyjí jim jejich kouzelný jídla. Pak, přesně když došel svého vnitřního klidu, prudce otevřel oči do reality, zasekl se pohledem do Chiwenovo očí a nadšeně se usmál. Mohlo to vypadat, vlastně to určitě vypadalo, jako že má velikou radost ze svého úspěchu. Ale to co mu hrálo v hlavě bylo: Já tam nemusím! Já jsem dostal svojí vlastní kouzelnou misku! Můžu jíst kdykoliv budu chtít! Byl opravdu nadšený.

Jakmile Chiwen promluvil, Tai se uklidnil a poslouchal ho. Důležité věci by měl poslouchat co nejpozorněji. Někdy překvapeně zamrkal. Třeba to, že bude muset svého draka hledat? Budou si hrát na babu, or? Proč se chce schovávat? Nechápal. Ale teď úplně nebylo dost času nad přemýšlením o těhle věcech. Chiwen se loučil a Tai-Yang měl hlad. Takže když vstal, vstal s ním.

„Jasně, jméno, budu si to pamatovat,” poslušně přikývl. Chiwena si docela oblíbil, ale chtěj jít k sobě, najíst se a jít spát. Večer měla bejt nějaká akcička a on musí být vyspinkaný do růžova, nebo s ním není řeč.

Nebyl si jistý, co přesně si představuje nad trénováním schopností, ale to vypustil z hlavy, jakmile se rozloučili a rozdělili. Jestli vypustil ještě něco? Well, abych pravdu řekla, s pojmenováním jeho draka to bude ještě zajímavé. Jediné o co mu zatím šlo bylo nějak se sžít s jeho momentálním životem a snažit se v něm žít co nejvíc tak, jak by mu vyhovovalo.