Pokoje (B'ian)

Pokoje najdete v prvním patře chrámu, jejich koridor se nachází jen jedny posuvné dveře od knihovny. Samotné pokoje jsou oddělené pevnějšími dveřmi z bílého dřeva, mají stěny nabarvené na ledovou modř a jsou vybaveny poměrně jednoduše. Každý pokoj má dvě oddělená lůžka, mezi nimiž stojí také dva soukromí zaručující paravány – oba čistě bílé, aby snad mezi spolubydlícími nedošlo o spor nad tím, kdo chce jak vyzdobený kousek. Lůžka jsou vystlána jednoduchým modrým ložním prádlem.

Mezi postelemi je v čele pokoje vysoké okno, z něhož je ve všech případech výhled na Nekonečné hory za chrámem. Též zde najdete dvě komoy, každou pro jednoho z obyvatel, a noční stolek, na němž trůní nachystaný poznámkový blok v modrých kožených deksách, čekající na svého nového majitele. Desky se nikdy neotevřou, pokud se jich nedotkne jejich pravý majitel – malý dar od Bi'ana pro své svěřence, pokud by potřebovali pro nějaké poznámky speciální soukromí. V každém pokoji sedí vedle postele magická truhla, z níž můžete vytáhnout jakékoli oblečení se vám zlíbí – tak dlouho, dokud jde o čínskou hanfu.

1 - Bibiane Biset Petit
2 - Zixin Fang
3 - pokoj je zatím neobydlený
4 - pokoj je zatím neobydlený
5 - pokoj je zatím neobydlený
6 - pokoj je zatím neobydlený
7 - pokoj je zatím neobydlený
8 - pokoj je zatím neobydlený

<<< Venkovní promenáda

Bi’anův chrám obě dívky přivítal tichem, které bylo hluboké a slyšeli jste díky němu pomalu i tepání krve ve vlastních žilách. Ying Yue si vzpomněla na instrukce Muchou ohledně toho, že ve všech chrámech, kde by měla jejich malá skupinka žít, najdou pokoje v patře – proto se hned jala vyhledat schody. Na cestu jim ve vzduchu svítily malé bílé koule světla a… navíc k tomu i podlaha.
Ying Yue div že nevyjekla, když se po nohama Bibi jemným světlem rozzářil i bílý mramor, podlaha – rozeběhla se jí spousta modrých zářivých žilek, které vytvořily cestičku od dívek až ke schodišti. Červenovláska si svou společnost udiveně prohlížela, ale… Bibi nevypadala, že by udělala něco speciálního. Prostě tady… existovala. „Může tohle být z toho, že je to chrám tvého předka?” pronesla docela jasnou otázku, ale… neberte jí to za zlé. Byla noc, bylo pozdě, ona unavená a nyní taky pořádně překvapená.

Tak jako tak ale dívky našly konečně schodiště, které je skutečně dovedlo k dlouhé chodbě lemované pokojovými dveřmi. Na jedněch dveřích našly malý štítek k jménem Bibi – to bylo ostatně poprvé, co viděla její jméno. A, jak jí došlo, taky poprvé, co se ho vůbec dozvěděla. Doteď uvažovala o dívce prostě jako o blondýnce – jméno jí nesdělila, ale koneckonců toto bylo i naopak. „No, tak… asi mě těší, Bibiane,” vypíchla nahlas jejich situaci a zakřenila se. „Teda, velice brzo, ale… Jiang Ying Yue. Hádám, že diplom a hvězdy byly nakonec víc zajímavé, než to, abychom se zeptaly vzájemně na jména, což?” No… šikovné, vážně!

A pokud neměla Bibi větších protestů, skončily v jejím pokoji – tam je uvítala především dvojice postelí, co definitivně vypadaly pohodlně. A… pro unavenou Ying Yue to bylo to jeidné důležité v místnosti, popravdě. A tak se nerozhoupávala dlouho, než prostě skočila pomalu šipku do jedné z postelí – tedy, nejprve sklepla boty, trochu smyslu pro čistostu, že ano… Kdyby se matka dozvěděla, že někde skočila do postele v botách, nezachránilo by jiani to, že je mrtvá, protože by těma bačkorkama zaklepala znova. „Dobře, dráčci se v pohodlných postelích rozhodně vyznají. Teda… aspoň ten tvůj. Pokud takhle nebude pohodlná postel i v mém pokoji, prostě se ti sem asi nastěhuju – a nemůžeš protestovat, tak.”
A jak tak ležela v teple a měkku… začaly se jí vážně klížit oči. Nechala Bibi se taky uhnízdit (draci ví, v jaké posteli to bylo, pokud snad měla nějaký soucit pro budoucí spolubydlící), než ze sebe dostala polohlasné: „Dobrou noc, dian-xia. Koukej si užít princeznovský spánek. Ať se ti zdá o vesmírných lidech,” – a poté už mohla blondýnka jen vidět, jak jí spadla hlava. Stulila se do klubíčka a spokojeně se ponořila do hlubokého spánku.

<<< Venkovní promenáda 


To ticho, které vládlo v chrámu bylo… až nepříjemné. Ne že by dívka měla zrovna problémy s tichem, ale nové místo, kde ještě k tomu musí přespat a naprosto cizí dívkou! Tedy, Ying Yue nevypadala, že by jako velká zlá vražedkyně čekala, než blondýnka usne, aby potom mohla tvrdit, že jí spadla na nůž… osmnáctkrát. No, to snad červenovláska v plánu neměla a kdyby ano… snad by si Bi’an nenechal ubudovat svoji budoucí následovnici! Třeba jen proto, aby mu nezašpinila postel svou krví-
 
Ale víc k fancy věcem, tedy ke světélkující podlaze! Když se totiž pod Bibi rozsvítila podlaha, jen na ni položila nožku, zase nohu polekaně zvedla. Nebudeme si lhát, takovou fancy věc nečekala a… nebyla si jistá, jestli takovou věc tak brzo po příchodu a zvlášť takhle pozdě v noci ocenila. Fakt díky, vždycky jsem si přála, aby pode mnou svítila podlaha, pomyslela si a protočila nad tím očky. „Možná? Ale jsem teď moc unavený to zjišťovat podrobněji,“ řekla a pokrčila nad tím rameny, než se vydala ke schodům, aby mohla najít volný pokoj a co nejdříve zapadnout do postele.
A když se na ni její společnost otočila se slovy seznámení… po tom celém dni, kdy spolu strávili, až tehdy si uvědomila, že to pro ni celou dobu byla jen… no, holka s červenými vlasy, neb její jméno neznala. Proto ji věnovala vděčný pohled, když se toho rovnou ujala. „Neshazuj třpytivý diplom!“ Zamračila se na Ying Yue hraně, než jí věnovala jemný úsměv: „Taky mě těší.“ No, tak to máme seznámení za sebou! Sice… po pár hodinách, kdy spolu dívky strávily nějaký čas, ale dostaly se k tomu a to se určitě počítá, mhm!

Po vzoru červenovlásky, i Bibi si nejprve sundala boty, než zapadla do postele. Tam si ještě sundala z hlavy baret a pročísla si vlasy alespoň rukou, když nevěděla, jestli by tady někde vůbec našla nějaký hřeben. Hádám, že to budu muset zjistit až zítra ráno, teď na to byla až moc unavená a ta postel až moc příjemná. „Tak jo?“ Podívala se na Ying Yue s pobaveným pohledem, avšak taková slova chápala. Kdyby tahle postel nebyla ta pohodlná, jak byla, pravděpodobně by si zahrála na Mášu ze tří medvědů a začala by obcházet chrámy, aby zjistila, jaké postele jsou nejvíce pohodlné. „Ale dobře, chápu, že pokud by to v ostatních chrámech bylo jinak, bylo by to jako týrání.“ Sama se zachumlala do deky, tedy popřání dobré noci bylo spíše jen… takové polohlasné zamumlání, ale v tu chvíli to Ying Yue prostě muselo stačit.


A… další den, když se vzbudila, chvíli prostě jen hleděla hrozně zmateně do stropu a snažila se vstřebat, co se to sakra probohy včera dělo. A… taky si musela pořádně uvědomit, že to očividně nebyl jen nějaký dlouhý a vážně pochybný sen.
Krátce se protáhla, než se odhodlala po dalších pár minutách se alespoň vytáhnout do sedu, aby si celý pokoj mohla znovu prohlédnout. Přeci jen, včera na to byla až moc unavená a v tu chvíli ji naprosto nezajímalo, jak samotný pokoj vypadá. O moc jsem teda nepřicházela, řekla si sama pro sebe. Ne, že by byl pokoj nějak ošklivý, jen byl… až děsivě prázdný. A takový… neobydlený, prostě jako hotelový pokoj, který máte v plánu za pár dní opustit. Rozhodně nevypadal jako pokoj, který měl teď dívce patřit.
Podívala se poté směrem k Ying Yue: „Dobré ráno, ty spící princezno, je načase vstávat.“ Zamumlala směrem k ní. Mohla ji nechat spát, samozřejmě! Ale… v tom případě by nevěděla, co se životem, tedy Ying Yue bude muset přežít, že se ji Bibi pokusila vzbudit, tak!

Tahle noc byla celá… zvláštní. Protnutá nespočtem pochybných snů, útržků, které nedokázala Ying Yue najednou zpracovat, ustálit, uklidnit. Přišla si jako hadrová panenka, přehazovaná od obrazu k obrazu. Poznala dvě tváře v záplavě neznámých – matku, která na ni stále hleděla tím šokovaným pohledem, posledním, který kdy měla červenovlasá dívka šanci spatřit. Vztáhla k ní ruce, ale než se stihla dotknout prsty matčiny tváře, obraz se roztříštil a znovu změnil. Tentokrát hleděla do obličeje své sestry – chladný výraz Gu Shi si ji prohlížel s nevěřícností. Její rty vytvarovaly jednoduchou otázku – jak jen jí to mohla její starší sestra udělat? Jak mohla zemřít, když ještě bylo tolik slibů, které jí dala a nesplnila? Jak ji mohla opustit…?
Nebylo divu, že Ying yue brzy vyletěla z postele jako namydlený blesk, obočí svraštěné do neklidného gesta, na čele několik kapek potu a… v hlavě totální bouři zmatení. Ale… zdálo se, že to nebylo skutečné. Byl to jenom sen… zatraceně bolavý sen, který nebyl následkem ničeho jiného, než náhlého traumatu, které měla z předchozího dne za sebou. Očekávatelné, dívka by se podivila, kdyby se jí nic takového nezdálo, ale… stejně se tomu povedlo přijít tak, že ji to zastihlo zcela a úplně nepřipravenou.

Ale… bylo ráno. Seděla na posteli v Bi’anově chrámu – kde neměla vůbec co dělat, ale tak… koho to štve? V tuhle chvíli už nikoho! A i kdyby ano, pozdě… –, pomalu si nad ní přebírala kontrolu bdělost a… noční můry musela nechat za sebou. Přesto když zamrkala, před očima jí ještě na chvíli vyskočil vyčítavý výraz Gu Shi. Držela se jí nepříjemná předtucha – to, když máte pocit, že se musí něco zdát. A k naprosté smůle Ying Yue… tyhle její špatné pocity se většinou stávaly realitou. Mohla se jen obrnit, co to šlo, a připravit se, že se k ní dostane brzy zpráva, která se jí rozhodně nebude líbit.
Při zvuku hlasu ze strany se otočila po tom směru. Hned jí došlo, která bije – Bibi už musela být vzhůru, proto se pokusila setřást co nejdříve nepříjemný pocit z duše i z tváře a usmála se na ni na oplátku dobrého rána. Tedy, bylo jí jasné, že si všimnout musela, ale… nedalo se říct, že by se jí zrovna chtělo rozebírat své noční můry. Ani ne tak proto, že by byla Bibi někdo cizí (v tomhle místě pořád byla tím, koho znala nejvíc, což se po malém bondingu pod noční oblohou sice říkalo hezky, ale… pořád to také nebylo hodně, to si přiznejme).

„Dobré ráno i tobě,” oplatila jí pozdrav, než se zaúpěním spadle ze sedu zase do měkkého polštáře. „Přijdu si, že přese mě přeběhlo celé stádo těch, eeee… qilinů, jo, těch.” A bylo tomu tak – vážně dlouho se necítila tak moc rozlámaná. „Smrt fakt umí člověka unavit, hrozný.” Optimismus nade vše, vážně.
Rozhlédla se znovu zvědavě po místnosti, dokonce se kvůli tomu znovu posadila. „A taky mě napadá… vím, že Muchou zmínila, že tu jsou teplé prameny na koupání se, ale… napadlo tady někoho i to, že nezaklepem bačkorkama s kufříkem v ruce? Respektive, neočekává se po nás, že budem běhat navěky v tom jediném oblečení, že ne?” Nechápejte ji zle, měla na sobě dokonce oblíbený černý svetřík, ale… nemohla říct, že by byl její oblíbený po tisíci letech nošení dokola a dokola.
A kromě diskomfortu v oblečení… se ozval i její žaludek. Na protesty proti své prázdnotě nahlas zakručel a přestal, až když se na něj dívka káravě zadívala. Určitě to bylo od toho, mhm! „Ale možná než poslední módu… co říkáš pro malou výpravu pro snídani? Navíc, venku toho bude víc vidět, když teďka svítí slunce, tak… by nám to mohlo o tomhle místě říct trochu víc.”

Všimla si, že se něco muselo stát… Koneckonců, celý včerejšek se Ying Yue tvářila docela v klidu, na rozdíl od té chvíle, kdy se na ni Bibi podívala. Avšak… nebyla zrovna dobrá v utěšování ostatních a rozhodně ne v dávání nějakých životních rad, takže… si otázku, jestli je všechno v pořádku, nechala tentokrát pro sebe. Navíc… ani červenovláska nevypadala, že by to nějak dál chtěla rozebírat, tedy to vážně radši nechala být.
„Pokud bys chtěla dál odpočívat…?“ Zeptala se, neb Ying Yue vypadala, že kdyby mohla, otočila by se a prostě spoko spala dál. Navíc… s tou poznámkou? Bibi sice byla docela ranní ptáče a rozhodně bude zděšená, až se dozví, že nevstávala pomalu se svítáním, i když… no, pomalu se svítáním šla spát, ale… To ji stejně nezabrání tomu, aby si řekla, že se svítáním bude vstávat, mhm! „A nestraš, to divný stvoření mě budeš děsit v nočních můrách,“ a co potom až zjistí, že se Qilini jim normálně běhají po Tianmu a ještě k tomu v lidské podobě! Takže… budou mít možnost si to jít s blondýnkou hezky vyřešit, zvlášť ten, o kterém řekla, že má nějakou genetickou vadu, ehm-

„No počkej! Já doufám, že ne! Tenhle baret,“ přičemž ukázala na koženou čepici na její posteli, „mám sice ráda, ale asi bych nerozdýchala, kdybych ostatní barety už nikdy neviděla!“ A… až se dozví, že tady své sukýnky a šatičky bude muset vyměnit za hanfu, zrovna dvakrát nadšená nebude, ale… třeba to přežije! A třeba to přežijí i ostatní… doufejme!
„Ale… hádám, že ty komody budou prázdné, ne?“ Vyskočila z postele a šla to zjistit, přičemž si bezděky představila, jaké hanfu by tak nosila ona, kdyby nebylo na vybranou. A snad to byl ten důvod, proč když otevřela šuplík a tiše zalapala po dechu. „Dobře, tak… jsem se asi spletla,“ a s těmi slovy vytáhla hanfu, které vypadalo skoro až zlatě. „Myslíš, že… je to tady připravené pro mě?“ Vzhlédla s otázkou v očích od zlaté látky na Ying Yue. Ať tak či onak, musela uznat, že tenhle kousek byl… vážně hezký, o tom nebylo pochyb. Na druhou stranu, i kdyby ten kus oblečení tady čekal jen a pouze na blondýnku, zase ho složila a schovala zpátky. Ještě nejsem připravená na nošení… tohohle.
Zavřela šuplík, než se zase na podpatku otočila zády ke komodě a čelem k červenovlásce. „Snídaně zní fajn, umírám hlady,“ podotkla a dramaticky si položila ručku na břicho, snad jako by hladověla už několik dní a netrvalo dlouho, než by na nedostatek jídla měla zaklepat bačkůrkami! „A potom bychom si mohly udělat výpravu do těch termálních pramenů, chápu, že jsme mrtvá, ale svojí ranní... sprchu asi ne, co? Tak svoji ranní koupel si vzít nenechám!“ Řekla, snad jako by to už byla domluvená věc. A… nenutila by Ying Yue jít s ní, kdyby nechtěla, samozřejmě. Tak či onak, Bibi si rozhodně chtěla dát svoji koupel, takže by se do termálních lázní vydala, i kdyby s ní Ying Yue nechtěla jít.
„Myslíš, že v Dračí síni bude… no, jeden z dračích bratrů? Asi ještě nejsem psychicky připravená na dalšího prodejce levných šperků.“ A můžeme se jí divit? Ne. Ale… minimálně měli to štěstí, že Yazi otravoval u Tiché brány další nové duše, tedy dívky se vyhnou alespoň jemu!

<<< Dračí síň

S nadcházející nocí na chlapce začala padat únava, a proto se rozhodl poslechnout své unavené tělo a odvést sám sebe do postele. S Mingxií se nakonec rozloučil a popřál ji dobrou noc. Stále, ale musel přemýšlet nad tím, jaký asi musí být jejich pokrevní taťka. Jak vypadá, jak se chová a jakou z nich bude mít radost. Přesto bylo příjemnější přemýšlet o něčem takovém než se zaobírat minulostí. Možná se mohl na něco konečně těšit. Jeho přemýšlení přerušil chlapecký hlas. ,,Já ti pomůžu,” vyhrkl ze sebe Naoki aniž by se nad tím předtím zamyslel. ,,Sice nevím s čím, ale pomůžu!” dodal s tichým uchechtnutím, když chlapce zezadu obešel. Mladíka Naoki již zahlédl u večeře, sic jen na chvíli, ale jeho výška mu utkvěla v hlavě. Musel lehce zaklonit hlavu, aby se hnědovlasému mladíkovi mohl podívat do očí a trochu se pousmál. ,,Tak co to bude?” optal se a pustil druhého mladíka ke slovu. Vysoký chlapec ho obeznámil s jeho ošemetnou situací, ve které se teď nacházel a Naoki se nakonec rozhodl mladíkovi nabídnout pomocnou ruku a pomocné oči. Možná v tom by jen jeden malý háček, nevěděl, kam přesně měl jít a kam měl dlouhána zavést. A proto se rozhodl mladíka něžně chytit za paži a se svraštělým čelem s ním nakračoval vpřed. Naoki se musel ponořit hluboko do své mysli a s každým pokusem o rozpomenutí se v něm prohlubovalo zoufalství. Takové zoufalství, kdy mapa vrásek na něho čele byla dokonale čitelná. Bylo pro něho jiného se ztratit sám, než když se měl ztratit s někým komu se snažil pomoct. Přesto si Naoki rozpomněl, až se mu v očích objevilo zajiskření štěstím.

Chlapec ještě netušil, jak tenhle svět pořádně fungoval a zda mohl vstoupit do jiného chrámu. Co, když ho někdo načapá třeba hnědovlasého mladíka pokrevní taťka? Přesto musel Naoki zabořit myělenky hluboko do své mysli a soustředit se na druhého mladíka, kdy sledoval každý jeho krok, což nebylo tolik těžké. Úplněk mu napomáhal vidět lépe na cestu, nebylo těžké uvědomit druhého mladíka o všech nedokonalostech, o které by mohl zakopnout. Samotný Naoki se snažil nakračovat vzorně a sám dával sem tam pozor na své vlastní kroky. Až si nakonec oddechl v moment, kdy dostal oba dva do chrámu. Chrámu, který se samotnému Naokimu dosti zamlouval. Chvíli se rozhlížel okolo a prohlížel si každý jeho koutek, kam jeho oko dohlédlo. Než si vzpomněl na jeden malý detail. Chtěl vysokého chlapce zavést na nějaké bezpečné místo a rozhodně ho nechtěl ponechat uprostřed místnosti. Rozhodl se mu tedy najít postel, nejlépe jeho pokoj. A ani samotné hledání netrvalo nijak dlouho.

Dlouhé schodiště oba mladíky zavedlo k chodbě plné dveří a Naokiho hned napadlo otevřít první dveře. Ještěže se zastavil a podíval se na jméno na dveřích, pak se podíval na svého společníka a pak opět na dveře. ,,Tohle nezní jako tvoje jméno a ani k tobě nesedí,” usoudil, když mu hlas spadl do mírného chrapláku. Přešel tedy k dalším dveřím. ,,Zixin, jo, to na tebe sedí víc.” prohlásil Naoki a vyčkal na Zixinův souhlas. S otevřením dveří pustil mladíka jako prvního dovnitř a pomohl mu rukou nahmat povrch, kterého se mohl na chvíli držet. ,,Tady někdo suší povlečení?” vyhrkl opět ze sebe, aniž by se zamyslel, až pak mu došlo že se jednalo o paraván. Na Zixina ještě dohlédl, aby se dostal do postele a samotný Naoki zůstal chvíli stát uprostřed a rozmýšlel se, co by měl říct. Sám byl z dneška celý unavený, po fyzické stránce tak i po psychické stránce. ,,Myslíš, že bych tu mohl třeba přespat?” optal se potichu mladíka a nakonec se vydal do prázdné postele. ,,Jinak, jsem Naoki, jen abys věděl, s kým spíš.” představil se mu mezitím, co se ukládal ke spánku. ,,Ne, že spíš, ale že jsem ten, který je na druhé posteli.” dodal, kdy mu první věta přišla zvláštně řečena. Možná mu stihl popřát dobrou noc, ale to se již sám vydal do říše snů, kam utíkal před problémy a před světem, kterému teď musel čelit.

No prosím, kdyby teď někdo Zixe viděl tak venku stojí jako sudička a socha zároveň. Od té sochy by neměl tolik daleko. Mrtvej ve finále už je, takže se teď stačí jen nehýbat a jeho posmrtný život by byl naplněný hned! I když je pravda že tohle není úplně to co tady každého čeká. Aby si hrál uprostřed něčeho na sochu-  Pointa je v tom, že si takhle nepřišel tolik ztracený, když ze sebe dělal neživou věc. Jeho tělo se ovšem dožadovalo spánku. A ve stoje se ještě spát nenaučil. A kdo ví jestli někdy naučí! Nikdy moc nepochopil jak se některým zvířatům může ve stoje dobře spát. Chápal smysl, ale příjemnost a komfort asi nikdo tolik nehodnotil. Obzvláště ne ve chvilce, když je něco chtělo sežrat. Jeho rozjímání přerušil přeci jen něčí hlas. Hlas záchrany! Nebude muset nocovat venku a přemýšlet tak nad hromadou nelogických či naprosto logických věcí. Hlavu malinko pootočil vždy tím směrem odkud hlas slyšel. Povedlo se mu úspěšně najít pohybující se šmouhu, která kolem něj chvilku kroužila, než se zastavila s otázkou co bude potřebovat. „Potřeboval bych pomoc dovést do chrámu. Věc se má tak, že vidím… no spíše nevidím.“  Nebude ho tady zbytečně unavovat tím kolik procent vidí a kolik ne. Lehčí bude prostě říct, že nevidí. „Netuším co mám úplně hledat a ve tmě to je o dost složitější. Sice pochybuji, že sám víš kde co je. Ale rozhodně toho vidíš víc jak já.“ Neměl ze sebe v úmyslu dělat chudáčka. Kvůli tomu se nad těmi slovy malinko zasmál. Potřeboval jen pár očí navíc, které ho dovedou na správné místo. Což naštěstí pro mladíka problém zdá-se nebude. Zix se stihl sotva nadechnout a ta dobrá duše ho začala táhnout kdo ví kam. „Děkuji za pomoc.“Padl mu tím velký kámen ze srdce. Nebude případně bloudit sám, ale budou bloudit spolu. Spíše… jeden bude bloudit a druhej slepě následovat. To zní asi o dost lépe.
Nejen že měl pár očí navíc. Ale ještě ho varoval o každé menší překážce, která by mohla způsobit jeho zakopnutí. Kdyby sebou hodil na zem jen on, tak by mu to bylo jedno. On ho ovšem držel mladík, které mu pomáhal. Tudíž je dost pravděpodobné že by ho stáhl pěkně sebou. A to si určitě oba dva chtěli ušetřit. Nikdo se nepotřeboval vyválet na zemi, v tom krásném prachu. Zanedlouho uslyšel a změnu zvuku terénu pod nohama. Jeho očima se stal částečně sluch. Sice to zrak nedokáže nahradit plně, ale rozhodně je tam lépe, než kdyby ani neslyšel. Takhle si rychle doplnil že museli dojít do chrámu. Snad i do toho správného. Nehodlal pochybovat o schopnostech mladíka. Jenom jak říkal sám… Vidí víc jak on, ale furt je to pro oba dva nové prostředí.
Po cestě venku následovalo schodiště. Poměrně dlouhé schodiště. To bylo kolikrát větší peklo, než nějaká nerovnost venku. Netušil kolik schodů vede nahoru… proto tak nějak našlapoval a bylo lehké překvapení, když najednou poslední schod zmizel a měl pod nohama opět rovinu. Cesta dolů bude stejně nepříjemná. Schod, schod, schod a najednou nebude nic. A dost pravděpodobně se natáhne. Nakonec jej lehce mladík zarazil, když tam začal spekulovat nad jménem.„Podle čeho tak soudíš?“ Zix netušil jaké jméno tam bylo naspané. Jen chtěl vědět co ho k takové úvaze vede. „Nebudu se ptát jak, ale ano. Trefil jsi to.“ Možná by to mohl být tím že jméno na prvním dveří patřilo nějaké slečně- To ale Zix na svou obranu neviděl! Proto měl právo se ptát jak nad něčím takovým může uvažovat! Povedlo se mu zalést dokonce dovnitř pokoje. Kroky za sebou stále slyšel a nebude se muset bát, že bude jaksi ztracen i v pokoji. Furt se může lehce na svou pomoc spolehnout. „Nevím na co si narazil, ale zkus se lépe podívat. Pochybuju že by někdo po pokojích rozmístil mokré povlečení.“ V jeho hlase šlo slyšet mírné pobavení. Lidi co vidí se napřed ptají a až pak se dívají. Kdo ví… třeba mohl narazit na ducha, který rázem zmizel! S tím ho nechal to jeho povlečení zkoumat a dostal se k posteli. Konečně. Měkká postel, která se nemá jak pohnout. Nějaký povrch, které mu se dá věřit.  „Když se ptáš, tak tu asi bude další postel. Tak prosím. Nebude mi to vadit.“ Možná tady ráno ještě bude s ním a pomůže mu ještě s nějakým menším průzkumem. Vlastně by mu třeba mohl pomoct najít způsob jak se do chrámu dostane jak sám, tak i za jakékoliv denní či noční doby. Teď už se natáhl pěkně do postele a zachumlal se pod hřejivou peřinu. „Spím? No s tebou úplně ne, Naoki. To by si musel ležet u mě.“ Ušklíbl se malinko pobaveně, než lehce zakroutil hlavou. „Vím jak jsi to myslel. Jenom si z tebe trochu utahuju.“ Popřál mu jako poslední slova dobrou noc a s tím se sám odebral ke spánku. K tomu krásnému odpočinku, který si oba chlapci zaslouží!

Dalšího dne se vzbudil pozdního dopoledne. Mohl jen polemizovat nad tím jestli tady Naoki ještě je. Kvůli tomu se zaposlouchal do zvuku ticha a snažil se zaznamenat alespoň nějaký další dech v místnosti. Mnohem snáze by to šlo, kdyby byl u té druhé postele blíže- Takhle mohl opravdu hádat tak padesát na padesát jestli je sám či ne.
Pár minut zůstal jen tak nehybně ležet. Alespoň se mu povedlo zjistit že leží čelem ke stěně. To se mu povedlo zjistit pomocí doteku. Když před sebe natáhl ruku tak necítil prázdno, ale zapřel se o pevný materiál. Nakonec po delším polehávání sám usoudil, že by bylo už lepší vstát. Buď Naokiho vzbudí a nebo se tady válel zbytečně a nechával komfort nějaké imaginární bytosti. Převalil se na druhý bok a postup byl následný. Chtěl vstát- Ale to jaksi nedomyslel. Netušil jak daleko je od kraje postele. Tím převalením na druhý bok si způsobil pád pěkně dolů na zem. Jeho lehce překvapené vyjeknutí a následné lehké zanadávání by neslyšel jen hluchej. To tohle ráno začíná tedy skvěle. Trochu špatně si odhadl vzdálenost no… Tak si malinko namlel!

„Ne ne, nevydržím v posteli celý den,” zamítla tu možnost. Už teďka bylo skoro poledne a ty dvě stále lenošily v postelích, což dalece přesahovalo to, jak by obvykle Ying Yue vydržela v posteli. A ne, to, že včera byly vzhůru sakra dlouho, nebyla dostatečně silná polehčující okolnost, aby to dívku nasměrovalo k tomu, že si může přispat, tak. Takže teďka se natočila ke kraji postele a spustila nožky na zem. Byla ráda, že ji nečekala nějaká ledová podlaha, to by si to vstávání asi zase hodně rychle rozmyslela. Takhle mohla jen posedávat a sledovat, jak se blondýnka mezitím jala nakouknout do té komody, co vypadala trochu jako nějaká magická bedna na princzenovské šaty.
A… možná nebyla zas tak daleko do pravdy, když Bibi vytáhla prošívané zlaté hanfu, které vedle ní vypadalo, jako kdyby jí bylo na míru ušité. „Co přesně za čáry máry pro Popelku jsi to tam právě prodělala…?” vykulila překvapeně oči. A… dobře, možnááá ji napadlo, že v tom zlatém hanfu by francouzská princezna docela ladila s tím svým velmi oblíbeným Chiwenem, ale… to odmítala nahlas vyslovit a bude doufat, že blondýnka se přes noc nenaučila nějakou záhadnou metodu pro čtení myšlenek. To by totiž Ying Yue byla prostě a jednoduše… no, v háji zeleném.

Bibi ale nevypadala z vidiny sebe nasoukané v hanfu moc nadšená, takže ho zase uklidila zpátky do popelovské komody a místo toho navrhla, ať dívky zamíří na snídani a poté se umýt. To… znělo jako briliantní nápad, nelžeme si. „Mhm, dobře. Takže… nejdřív půjdeme prubnout, jak moc dobrou snídani nám vykouzlí magické mističky, a potom sprcha. Teda, spíš koupel… Tak jako tak, zní to vážně dobře, jsem pro,” usmála se na souhlas, než se konečně vysoukala z postele. Navlékla se zpátky do večer maličko halabala skopnutých bot, než se natáhla a ještě si z postele sebrala svůj zahozený černý kardigan, než byla naprosto ready vyrazit. Draci na nebi vědí, že v tu chvíli ještě nevěděla, že venku ji čeká už sice jen jemné mrholení, ale… pořád déšť. Ony snad ještě v těch hanfu budou muset skončit, ale… to je balada na později.

„Nemám tušení. Na druhou stranu… ráda bych věděla, zda jsou všichni tak… speciální, co Chiwen, anebo zda můžeme čekat od ostatních trochu takové té víc… no, víš co, takové té jsem velký a zlý drak, co tě spapčí, když se na něj zamračíš aury. Ačkoli, no.. prodejci šperků aspoň lidi nepapčí, takže…” Takže zlatý Chiwen (doslova). Kdyby jen Bibi věděla, jak Yazi mučí právě u Tiché brány další dráčata, možná by si i přehodnotila, co chce a nechce od Dračích bratrů očekávat, no ne?
Ale ať už tam na ně čekal nějaký další drak nebo ne… „Ale alespoň tam na nás čeká jídlo.To zní za risknutí nějakého dalšího dračího bratra. Třeba tentokrát chytneme věštce! Víš co, kde je prodejce šperků, tam musí být i nějaký kartář nebo věštec s křišťálovou koulí!” Kdyby jen věděla o Pulaovi… Ale na jednu stranu, ti dva by spolu mohli rozjet hotovou show s prodejem ezoterických šperků!
A tak tedy… teď už mohly udělat hurá ven. Vstřív Velké dračí síni a… no, mrholení. Tomu, co se vám hned nasákne do oblečení, ať se vám to líbí nebo ne… yay.

>>> Velká dračí síň / termální prameny (kam rozhodne Bibi!)

Tak… odpočívání už nebylo na seznamu! Což určitě bylo na jednu stranu fajn, neb se obě dívky v postelích válely vážně dlouho a byl nejvyšší část vstávat, aby vůbec ještě dneska stihly něco před tou plánovanou slavností. A jelikož se ještě dneska nedostaly ani do Dračí síně na snídani… i když venku pršelo a až to ty dvě uvidí, pravděpodobně se budou chtít otočit na patě a zase zalézt hezky do suchých postýlek, napapčit se prostě museli! A i když Bibi byla fancy a pod nožkami jí svítila podlala s každým jedním krokem, nejspíše jí ta fancy svítící podlaha snídani nedonese, tedy nejvyšší čas se zvednout a vyrazit!

Ale ještě před tím… Ten zlatý kus látky, který magicky vytáhla z komody v pokoji. A na který koukala, jako by jí právě někdo dal do ruky zlatou cihlu. A stejně jako by se cítila u zlaté cihly, ani tady se nedovážila kus oblečení držet déle než opravdu jen pár minut v tlapkách. Stejně, jako si neodvážila představit, že by v něčem takovém běhala. Mám ráda hezké oblečení, ale není tohle až moc? Ptala se sama sebe. Nakonec nejspíše usoudila, že ano. Minimálně pro první den, tedy zlaté hanfu zase složila do komody, než se otočila na Ying Yue. „Já… ani nevím. Ono se tam prostě… vyskytlo.“ Odpověděla, sama ještě naprosto nepobírající, jak se jí vůbec něco takového povedlo, ale… povedlo! Hádám, že na tohle si budu muset začít zvykat. A ne, že by představa toho, jak každý den vytahuje nějaký nový kousek oblečení nebyla hezká, byla, vážně moc! Ale… Kdyby to bylo alespoň jiné oblečení, povzdechla si nad tím. Než se ještě na chvíli zamyslela. „Myslíš, že nám ty skříně vždycky dají jen… tohle? Nebo i něco jiného? Klidně něco podobného! Jen ne tak… staromódního.“ Což na tom, některé staromódní věci byly vážně hezké, ale na tenhle styl oblékání bude muset ještě blondýnka přijít na chuť.

Takže zpátky ke snídani! „Doufám, že ty magické mističky umí i obyčejné jídlo, dala bych si palačinky,“ řekla blondýnka, skoro až zasněně. Jasně, byla na půl drak, měla kouzelnou komodu a podlahu, která jí svítila pod nohama, ale palačinek se odmítá vzdát! No vážně, neumřela jen proto, aby se kvůli tomu musela vzdát svých palačinek, to ne-e! „A ta koupel zní taky dobře,“ kývla.

A když už jsme u snídaně a Dračí síně… nebyla jen a pouze pro ně a mohl se tam pohybovat kdokoli, samozřejmě, s nějakým štěstím snad další z dračích bratrů? „Určitě tam alespoň jeden takový bude… Jen doufám, že to zrovna nebude můj předek,“ koneckonců, dívka by rozhodně ocenila někoho… klidnějšího. A díky drakům Yazi se svojí tvrdohlavostí nebo Pulao se svým chaosem předek blondýnky není, tak alespoň tohle se jí může tak trochu splnit, no ne? „Je fakt, že tam bych se spíš bála, že mi na ruku navlékne nějakou předraženou cetku, než že mi ji ukousne,“ ale kdo ví, co nakonec bylo lepší, že ano.
„Uuuu, myslíš, že by nám věštil z ruky?? Vím, že je to kravina a pravděpodobně tím nic nezjistíš, ale vždycky jsem to chtěla zkusit!“ zasmála se. Jo… jen kdyby věděly o Pulaovi, který by to jistě byl schopný zvládnout. A ještě by za to nic nechtěl! Snad… ale určitě by na dvojici nevytáhl z rukávku terminál!
Tak či onak, ať už tam narazí na kohokoliv nebo tam budou úplně samy… Vydaly se ven do deště, ze kterého dvě určitě musely být hrozně nadšené. Minimálně Bibi na špatné počasí pár nehezkých poznámek určitě měla!

Můžeme asi ignorovat, že si hned první ráno na novém místě stihl jednu namlít pádem z postele. Nebude to první a ani poslední pád. Kdo ví jestli byl poslední z postele… Pokud začne padat i během spánku tak to bude teprve zábava! Nehledě na to že jako první co musel prozkoumat byl ten pokoj. Naoki se odporoučel po svém vydatném spánku. Ostatně to bylo asi to nejlepší co se dalo udělat. On má určitě své plány. A Zix minimálně věděl na koho se může už obránit. Nebo kdo mu podá pomocnou ruku, když bude třeba. Je to fajn vědět. Teď jen stačí poznat do budoucna i ty co jsou v tomhle chrámu. Život bude mít o něco jednodušší.

Během svého průzkumu po pokoji několikrát se o něco málo přerazil. Nic si tedy neudělal, aby ho toho člověk trochu ušetřil. Nanejvýš to bude nějaká modřina. Tudíž nic vážného. Trochu si takhle svůj pokoj mohl zmapovat a vědět kde co je. Tudíž nebude ani takový problém se tu pohybovat. Bude to chtít ještě pár dní… a následně nějakého rozumného spolubydlícího, který tady nebude nechávat bordel, nebude dělat nějaké stěhování a tak dále. Pak by mu v tom dělal bordel a Zix by si mohl rovno ustlat na zemi. Nechce přecházet přes minové pole.
Jedna věc přeci jen zaujala jeho pohled. A to jakási… no věc, která tu určitě předtím nebyla. Podle hmatu poznal, že jde o papír, dle skládání origami. Ale co to přesně mělo být si netroufal říct. Raději to jen nějak opatrně rozložil a hle! K jeho překvapení tam byl text. A ještě k většímu překvapení poměrně čitelný k jeho vidění. Trvalo mu to i tak delší dobu, než se mu povedlo zjistit o co jde. Ale přeci jen nemyl úplně marný. Slovo slavnost rozluštil poměrně rychle. Následně o jakou událost jde a místo konání mu trvalo o něco déle. Ale furt… tohle byl asi ten nejmenší úkol co ho čekal. Rozložit origami, přečíst si vzkaz a teď následuje přesun. Tohle bude trochu peklo. Můžeme tedy ještě zmínit, že ani to převlečení nebylo takový teror. Magickou truhličku našel dost rychle. A dost rychle dokázal pochopit, že sotva něco jiného jak hanfu z té krabice nedostane.

Úspěšně se mu povedlo vymotat před chrám. To nebyl, až takový oříšek. Z pokoje cestu našel rychle a i ven se dostal rychle. To si z trasy s Naokim pamatoval dost dobře. Ale jak má trefit zpět do síně? Nejen že včera byla tma a dokázal rozeznat předměty ve světle. Ale vedlo ho Nao… On byl jeho očima a teď se musí spoléhat nějak sám na sebe. Nějak si poradím. Chce to jen trochu víc času a trefím na každé místo.  Začínal si v hlavě tvořit jistou myšlenkovou mapu celé téhle trasy. Nějaké orientační body, které mu pomůžou vždy trefit zpět a na jiné místo. Bude to muset domyslet s orientací na den i večer, ale na to nějak přijde! Teď byl rád, když se nějak hrdě razil cestu k Dračí síni.

<<< Slavnost


Cestou do Zixinova pokoje snad nezbourali celé Tianmo… Nebo si aspoň nic nezlomili! Přeci jen to, že ty dva ze tří viděli ještě neznamenalo bezpečnou cestu k chrámu! Samotní draci vědí, kudy všudy je Zix protáhl, než se vůbec do chrámu dostali, že ano! Tak či onak, určitě to hezky přežili, bez nějakých větších zranění a do pokoje se dostali. Případně… si prostě mohli lehnout na zem a spiknout si na zemi! Ale tam záleželo, jak moc to byl dobrý nápad s tím, že už byl dost studený podzim a na tučňáky si hádám hrát nechtěl ani jeden.
„Vážně nevadí, že jsem šel s vámi?“ Zeptal se ještě pro jistotu. Koneckonců tohle nebyl jeho chrám, takže tady určitě neměl co dělat! Ale… zatím mu hlavičku nikdo neukousl a ráno se snad taky vzbudí s hlavičkou na krku, tak… to Bi’anovi třeba nevadilo! Navíc, s tím, kolik cizích lidí si jeho potomci tahali, a nejspíše budou tahat, do chrámu, si bude muset zvykat. Jak dlouho to bude tolerovat je jen otázka času, ale… snad není Bi’an jako Yazi! Doufejme.
Tak či onak, jestli se bělovlásek předtím bál, jestli tady někomu vadí. Když se mu naskytl pohled na postele, málem usnul ve stoje. Byl vážně unavený. Byl to náročný den a až si až v tu chvíli pořádně uvědomil, jak moc je vlastně unavený. „Můžu si zabrat tuhle postel, viď?“ Zeptal se, ale spíše než otázka to bylo oznámení s tím, že jo, tuhle postel si pro dnešní noc zabírá. Skopl ze sebe botky a sundal mikču a zapadl do postele. „Dobrou noc,“ zamumlal ještě. Samotní draci ví, jestli to vůbec jako dobrou noc znělo nebo jestli to jen bylo náhodné zamumlání. Takže! Co budou dělat So se Zixinem a jak se dohodnou na postelích už je jejich věc.

A další den ráno, přičemž spali vlastně dost dlouho, ale! Šli spát pozdě, museli si odpočinout, mhm. Ať už se ti dva dohodli na postelích jakkoli, Cyrus se převalil ve své zabrané posteli a pomalu otevřel očka. Následovalo tiché zamručení, protože si přišel jako by ho něco v noci přejelo… tak osmkrát, ale usoudil, že i když by se rozhodně chtěl dál válet v posteli, už je pravděpodobně dávno čas vstávat. „Dobré ráno,“ zívl a protáhl se. „Mám pocit, jako bych spal tak týden zároveň ale vůbec,“ postěžoval si. Koneckonců, nebyl zvyklý chodit spát takhle pozdě a zároveň takhle pozdě vstávat.
A… s tím, kolik už bylo hodin. Vzpomněl si na to, jak se zase měli sejít ve Velké dračí síni. „Kolik je?“ Vyděsil se v první chvíli, rozhodně nechtěl přijít pozdě. Nebyl to jeho styl a rozhodně to svým stylem nechtěl dělat! „Jenom… neměli jsme být už někde jinde? Jak dlouho jsme spali?“ A… doufejme, že oba kluci nebo alespoň jeden, už byli vzhůru, aby si tam chudák Cyrus nepovídal jen tak sám pro sebe!

„Utečeš? Možná by jsem tě dokázal i uspat. Čemuž bych věřil i víc, než nějakému útěku.“ Možná by tedy mohl vzít do zaječích. Ale je to pade na pade. Buď mu uteče a nebo ho Zix svým hlasem uspí. A bude k tomu stačit jen výklad kolem barviček! Otázka je jestli šlo i vtip či nikoliv. To mohl jen hádat. Dozví se to jediným způsobem. A to že to bude muset vyzkoušet! Kdo ví jestli to bude v blízké době, ale někdy to vyzkoušet rozhodně musí. Bude si klidně počítat vteřiny, než mu So vezme do zaječích.

Počítání hvězdiček, přespání… to je asi to lepší téma, které by se mělo řešit. Řekl k tomu své a neviděl vůbec problém tam Cyruse nechat. Přespal tak i Naoki. A to s chrámem neměl nic společného. Nebude to tedy problém. Nebo netušil ani jaký problém to mít může- přeci by si tady nikdo navzájem nepodkopával nohy. A když jde jen o jedno nocování a třeba ještě o nějaké občasné v budoucnu. Tak nejde o nic. Sám vlastně netušil jestli se mu tam usídlil nějaký spolubydlící. A když naposledy odcházel tak tam nikdo (krom něj) nebyl. Určitě by se tam někdo nezjevil jen do pár minut po jeho odchodu. To je zkrátka blbost.
Po večeři se je pokusil dovést nějakým zázrakem na ono místo. S trochou pomoci těch dvou se nepřerazil. Tudíž se žádné zlomeniny a jiné škrábance neměly šanci udělat! Za což je hodně rád. Nerad by pár hodin po svém příchodu šel hledat někoho kdo funguje jako zdravotník- Nemyslel si, že by tady každý měl právo na nějakou schopnost regenerace každého zranění co má. Mohl se doptat jak to tady je, kdyby si něco omylem zlomil… jestli se to skutečně samo spraví či za někým musí. No co. To bude problém nějakého budoucího Zixe. Ne toho přítomného. „Nemyslím si, že to vadí. Předtím se mnou v pokoji přespával někdo kdo je taky úplně z jiného chrámu.“ To by mohlo Cyruse přeci jen uklidnit. Naoki to určitě přežil a dostal se do svého pokoje, do svého chrámu a bude teď někde poletovat. Neměl šanci ho na slavnosti hledat. Ale věřil tomu že ho potká v blízké době.
Cyrus se jedné z postelí hned ujal. Náš maják nad tím akorát mohl pokrčit s úsměvem rameny a nechat ho, aby se choval jako doma. „Dobrou.“ To bylo to poslední co mu zodpověděl, než se začal řešit jistý problém. Ještě je tu So- Cyrus si už jednu postel zabral a ti dva musí vymyslet co teď. „Možnosti máme dvě… buď se o to postel nějak podělíme a lehneme si tam oba dva. Nebo si jeden musí lehnout na zem.“ A na zem by ho nerad vyštval. Věděl moc dobře, že to příjemné dvakrát nebude. Nechtěl pak slyšet Soa nadávat jak ho bolej třeba záda. Sice ano… mohl by si za to sám, že si to vybral třeba on. Ale i tak! Nebude mu nic takového přát. Proto by se raději přikláněl k té první možnost.„Vyber si. Nedělá mi problém se na jednu noc o posteli podělit.“Jenom… chtěl ho nějak uklidnit, že s tou první možností nebude mít takový problém. Jen se nesmí tulit! To je asi jediná podmínka, kterou tak trochu nezmínil. Proti tulení nic nemá, tulit se jen nechce k někomu koho moc nezná, neví o něm zhola nic a obzvláště když sám ví jak to pak končí. Začne se tulit on… Zix ho následně nepustí. Je z něj takové menší klíště, které ho pustí až tehdy co se vzbudí.

Ať se ti dva dohodli jakkoliv tak Zix ráno vyspával. Nebyl tolik pohotový jako Cyrus, který se vzbudil kdo ví v kolik. Nějaké to mumlání co Cyrus vydával ho jen tak neprobralo. Otevřel oči, až tehdy co se ty slova pomalu stupňovala.
Pomalu se posadil a mžoural očima lehce před sebe. „Co se děje…? Vydal ze sebe menší zamumlání, než se začal protahovat. Netušil o co jde. Probral se a jen slyšel někoho z těch tvou mluvit. Takhle rozepsalej sotva mohl říct na 100% o koho z těch dvou slyšel mluvit.

Ať už byla cesta jakkoli krkolomná (tedy napůl s pomocí navádění Zixina, napůl z toho, že si So vyžádal popis chrámu a rozhodl se ho rychleji vyhledat sám), nakonec se všem třem chlapcům podařilo dostat do Bi‘anova chrámu v jednom kuse. Na cestu jim svítilo devět tianmských měsíců – jev, který chlapce rozhodně zarazil, když s emu poprvé stal svědkem. Tohle místo se jevilo přímo chlubit tím, že není součástí lidského světa – a právě tohle bylo jako velká tečka za tím vším, co už dosud mohl bělovlasý chlapec dnes spatřit. Když si to vezmeme kolem a kolem… byl to sakra dlouhý a na informace pořádně náročný den. Den, co si zasloužil skončit pořádným spánkem.
S tím, že byli všichni unavení, bylo jasné, že vážně rádi zamíří jenom do pokojů – dokonce jim skoro i unikla světélkující podlaha pod nohama Soa a Zixina, když procházeli svatyní ke schodům (jen skoro, So si tyhle detaily nedovolil nevidět, ale to byla otázka hodná přívětivější doby na dotazy). Do těch se taky se vší slávou následně vyškrábali a povedlo se jim dostat až ke dveřím druhého pokoje (na tom prvním viděl dívčí jméno a i když to nemohl vědět, tak my víme, že draci na nebesích chraňte, kdyby vlítli omylem do pokoje zrovna Bibi).
A v pokoji… doplatili na ten docela předem jasný problém, co by mohl nastat. Tři lidé, dvě postele. Jenomže to, že by měl skončit v posteli vedle někoho dalšího, se tady v tom případě jevilo stokrát méně nebezpečné, než za jeho života – buďto by to bylo vyjukané štěně, nebo přátelský maják. Výběr vskutku pro bohy. Chvíli mu zabralo prohlédnout si pořádně pokoj – nejen postele, ale i paravany, truhly (zjevně s oblečením) a stoly. Celý pokoj působil dost minimalisticky – tím mu byl rázem o něco sympatičtější. Jeho prohlížení pokoje dalo mezitím čas Zixinovi a Cyrusovi zapadnout do volných postelí – takže byla otázka Soa, kam se dál nachomýtne. A nemyslete si, sice byl schopný vzít si deku a smotat se s ní v rohu pokoje na zemi, ale… měl možnost spát v posteli – a odmítal se jí vzdát.
„Nějak se vejdu. Věř mi, spaní v posteli se vzdát nehodlám,“ odpověděl jednoduše Zixinovi, protože… to byl prostě fakt. A zrovna největší problém, který měl chlapec ve spaní s někým dalším na posteli, bylo to, že by ho někdo z těch dvou mohl nedejte bohové v noci začít tulit. Protože zatímco jiní by to začali opětovat a nepustili (takže podle všeho jak Zix, tak Cyrus), So byl z těch, co by vás za jediné noční šmátknutí vyprovodil z postele velmi rychle. No… nebudeme to riskovat.
Po pár vteřinách rozmýšlení kam i učinil ono rozhodnutí – docela jednoduché, protože s kým na posteli asi tak bude víc místa? Ukradl si tedy jednu ze dvou dek na obou postelích a zapadl s ní na místo vedle už dávno spícího Cyruse. To malé štěně muselo být vážně unavené… a Zixin totéž, oba spali dřív, než kdyby je tu někdo zabil. Sovi nad tím jenom cukly koutky, než se zakokonoval do své deky a dovolil si nechat víčka konečně spadnout. Na spánek nemusel čekat dlouho – přišel bez varování, rychle.

Ráno ho probudily dvě věci. Nejprve to byl pohyb na matraci vedle něho, která se zhoupla pod přemístěním váhy, když se Cyrus po probuzení posadil. So v tu chvíli vedle něj připomínal jenom hromádku zamotané deky a kdo ví, jestli tam vůbec přes noc dýchal, protože z jediné škvíry v dece vykukovaly pouze dva uvolněné prameny dlouhých, bělostných vlasů. Ze spánku se vyškubnul stejně prudce, jako předtím usnul, a ne zrovna dobrovolně – měl za sebou temnou, bezesnou noc. Po dlouhé době se vyspal bez toho, aby se s každým tichým zvukem budil, a taky bez toho, aby ho ve snech pronásledovaly pochybné výjevy všeho možného. Hezká noc – škoda, že jednou prostě musela skončit.
A potom k němu konečně pronikla slova. Cyrus, jehož evidentně probudil šok, a otázka toho, kolik je hodin a zda už dávno neměli být někde jinde. To ho už konečně došouplo k hranici vědomí a probudilo. Hrozné, takhle mu trhat spánek… Ale nebylo na výběr. Navíc, jak bylo poselstvím té otázky, stejně se někdy zvednout musel, no ne?
Vykouknul ze svého kokonu a očima přejel po pokoji, který ve slunečním světle působil o dost víc prostorně, než v noci. A bylo to právě slunce, co chvíli zkoumal. Když promluvil, hlas měl zhrublý tím, jak pořád napůl spal. „Vypadá to, že bude sotva poledne – slunce je dost vysoko. Ta… lekce nebo co… má být odpoledne, že? Měli bychom mít ještě nějaký ten čas.“ Třeba to Cyruse uklidnilo a Zixina doprobudilo… ať tak nebo tak, So měl ještě jen a pouze chuť zůstat zamotaný v dece. Netankovalo ho, že sebou plácnul v noci přímo vedle chlapce, kterého mohle jeho přítomnost… no, minimálně překvapit. Nemusel pospíchat, mohl zůstat ležet – v měkké posteli. Dost dlouho neměl šanci udělat něco takového, teď se toho tím pádem odmítal jen tak vzdát.

Každý si na noc nakonec své místo našel. To, že So si vybral místo vedle Cyruse bylo ráno docela… překvápko. Ale přeci jen v jedné z postelí skončit musel. Protože ano, kdyby skončil na zemi, pravděpodobně by ráno dostal přednášku o tom, že je to pako a že by Cyrus nebo Zix jednou zvládli se ne tak moc roztahovat. Tedy, ne že by to Cyruse zrovna dvakrát omezovalo, že ano. Takže… pokud Soa bolely záda z toho, že se bělovlásek vedle moc roztahoval… hold to byla věc, se kterou musel počítat, když k němu v noci bez většího promyšlení skočil!
 
Tak či onak, ráno snad už nehrozilo, že by se měl bělovlásek dál roztahovat. Rozhodně ne tehdy, když si ještě omámený spánkem myslel, že je pozdě a dávno už měli být někde jinde. Což nebylo tak daleko od pravdy, neb rozhodně neměli tolik času na to, aby se dál váleli. Respektive rozhodně ne, pokud nechtěli přijít pozdě.
Na druhou stranu, oba rozespalí chlapci nevypadal, že by je to zrovna dvakrát tankovalo, že? „No dobré ráno,“ uculil se na oba a znovu jim popřál dobré ráno. „Jsi si jistý?“ Podíval se na Soa zakukleného v dece. „Stejně bychom se měli začít zvedat, lepší přijít dříve než pozdě, no ne?“ S těmi slovy už se dávno vyhrabával z postele, aby si znovu mohl vzít boty i mikču. Přeci jen venku už byla zima a… sic mikina do takového počasí rozhodně nestačila, bylo to alespoň něco!
 
„Myslím, že snídani asi už nestíháme, co?“ Ale co na tom, přeci jen se mohli najíst později, no ne? Quiniu je tam určitě nebude držet celý den, alespoň ne tak dlouho, aby tam museli z hladu okusovat sebe navzájem- Otočil se na ty dva, jestli už se vykopali z postele. Nebudeme si lhát, Cyrus měl docela v oblibě chodit dřív, aby měl případně ještě nějakou časovou rezervu. Ale… tady nejspíše bude rád, když přijde včas. Ten drak nevypadal, že by nám utrhl hlavu za to, že bychom přišli pozdě. Přemýšlel, mezitím co se ti dva snad vykopali z postele nebo se minimálně pořádně probrali.
A mezitím, co se Zix se Soem probouzeli nebo vykopávali z postelí, Cyrus na chvíli vykoukl z okna. Tiše si povzdechl, když si všiml šedých mračen na nebi a jemného poprchávání, které se snad objevilo naschvál, aby chlapce vytrestalo za to, že se z postelí nevykopali už dřív. „Můžu počítat s tím, že tady máte deštníky nebo…?“ Věděl, že má nejspíše smůlu a nejspíše zmokne, ale… doufat mohl! Vážně doufal, neměl rád déšť. „No, doufám, že vám déšť nevadí,“ otočil se na ty dva s omluvným úsměvem, snad jako by za samotný déšť mohl on sám.
Tak či onak, nechal déšť deštěm, počkal na oba chlapce, než byli oba dva připravení a potom už bylo na čase se vydat na hodinu!

Nějak se nezdržoval nad tím kam si So nakonec lehne. Hlavní je, aby se vyspal. Musí mít své pohodlí jako potřebuje. Zix je obzvláště zastánce toho, že bez dobrého spánku pak nemůže být ani tak dobrý den. Spánek je takový základ nějakého povedeného dnu, proto doufal že i s lehkým nedostatkem postelí se povede každému z nich dobře vyspat.
Zix to řešit nějak nemusel- Celou postel měl pěkně pro sebe a mohl se podle sebe také roztahovat. Což úplně během spánku nedělá. Ale tak… vše je přeci jednou poprvé! No a ruku na srdce. Asi bude lepší, že si nelehl k němu. Nechtěl by mít vedle sebe mazlící se maják, kterej je horší jak… pes nebo kočka co se chce mazlit? Dejme tomu, že by to jako přirovnání fungovat mohlo. Protože mazlící se drak… to zní trochu blbě. Kdo ví jak se drak vůbec mazlí. A vůbec! Kočka i pes… když mají příjemnou srst tak jsou jako plyšáci! Možná si Zix z někoho brzo takového plyšáka udělá. Následně nějaká konverzace o barvičkách nebude muset Soa děsit. Dá mu onoho plyšáka a má od něj pokoj. Je na jednu stranu lehké ho zabavit. Tím že poslouchá, umí naslouchat… stačí vlastně nějaká přednáška a on má o zábavu vystaráno.

Půjdeme od toho mazlení už pryč. Rozespale reagoval na Cyrusovo – později i na hlas Soa. Vypadl trochu jako kdyby jej přejel buldozer. Ani minulé ráno nevypadal tak moc zmordovaně. Upřímně za to asi spíše může to, že šli pozdě spát. Jde pouze o zvyk… za poslední dobu si navykl na jiný režim a spánkový režim měl tedy trochu jinačí. Možná tohle bylo výjimečně kdy se do postele dokope takto pozdě. Uvidí se dnešní večer. Třeba to bude zase jiné! A pokud to bude každý večer jinak- Bude otázka času, než si nějak jeho tělo navykne. Teď se malinko podíval kolem. Jeho oči nabraly malinko živější výraz a už vnímal dobře. Nešlo to jen dovnitř a zase hned ven. „Dobré“ Pronesl k těm dvěma, kteří se zdá už byly vzhůru nějakou dobu. Alespoň podle jejich reakcí tak mohl soudit. Jenomže… nedávalo to zase na jednu stranu smysl. To by se Cyrus totiž neptal na to kolik je, jestli nemají  už někde být. A tak dále. „Bude mít pravděpodobně pravdu. Ale podívej se ven, pak se ujistíš.“ Usmál se malinko, než zase na chvilku zapadl do postele. Pěkně se zachumlal a tiše vydechl.„Dej mi ještě pět minutek.“ Odpověď na jeho vyhrabání se z postele. Má v tom sice pravdu, ale musí mu nechat pár minut s tou vyhřátou postelí! Minulé ráno vstával dobře jen kvůli tomu, aby dokázal trochu prozkoumat pokoj. Dneska si chtěl nějaké bourání a padání z postele odpustit. Dneska… už asi úplně! Pády z postele nechce absolvovat. Jednou stačí a teď už si bude dávat pozor. Jen to včera trochu špatně vyměřil. To je celé.

S tou jeho otázkou na snídani se začal pomalu z té postele hrabat. I když to musel být pohled jako na housenku, která se právě dostává ze své kukly. Postavil se pěkně na nohy, protáhl se a oblékl. Žádný pád z postele nebyl. Nenatloukl si a snad tam nemá ani žádnou modřinu po tom včerejším. Nic ho vlastně nebolelo. Protažení by mu dalo dost najevo nějakou modřinu, která by se s jistou bolestí mohla ozvat. Buď po smrti necítí bolest… o čemž by včera ráno dost pochyboval- A nebo tam prostě není. A nejvíce reálná mu přijde právě ta druhá možnost. „Snídani asi ne. Budeš muset vydržet do pozdního oběda či večeře.“Záleží pouze na něm jako tomu chce říkat. Třeba by to taky mohla být pozdní snídaně. Osobně zatím nějak hlady netrpěl. Bude to problém jeho budoucího já, tedy o těch pár hodin dále… Netušil jak jsou na tom oni dva. Jenom věděl že sám těch pár hodin vydrží. Nebude to přeci tak hrozné a nebude to nějaká dlouhá hodina do pozdních večerních hodin. Určitě ne.
Probuzen a připraven jít kamkoliv. Alespoň to si myslel, než slyšel oznámení o deštnících- Má dneska pršet? Nebo už asi prší. Deštníky… ty jsem nehledal. Ani mě nenapadlo po něčem takovém koukat. Malinko pohled nasměroval na místo kde by měla být ta truhla. Zajímalo by mě… dá se z toho ten deštník vytáhnout? Není pozdě na to něco takového zkusit. Jenom… déšť mu nevadil. Měl ho rád. Proto ho nějaký deštník ani netrápil. Netušil akorát jak je na tom So s Cyrusem. „Deštník opravdu nemám. A netuším jestli tady někde v pokoji jsou. Pokud ale chceš tak se zkus podívat.“ Třeba by měl štěstí a nějaký našel. Jen by to musel vyzkoušet. „Nevadí mi, mám ho spíše rád.“ Pousmál se nad tím a obul se. Bouřky mu také nevadily, ale v těch nehodlal být venku. Až tak hazardovat nikdy nechtěl. Z tepla domova je klidně pozoroval. Samotný déšť ho ovšem vždy fascinoval. Teď to byl akorát uklidňující zvuk a uklidňující kapky deště, které mu padaly různě na části těla. Bylo to počasí so ho dokázalo krásně uklidnit, když měl špatný den. Kolikrát by dokázal zvuky právě tohohle počasí poslouchat klidně hodiny a hodiny. Je to právě ten čas, kdy nikdo venku být nechce. Nebo se o to spíše neprosí. To je ta doba, kdy rád vycházel ven a užíval si chvilku klidné ulice města. Obzvláště večer. Teď… tohle může praktikovat i tady, jenom to nebude mít už takový efekt aby porovnával ruch tohoto místa přes den a v noci. Tady určitě je větší klid jak… no mezi živými. Rozjímání si ovšem může nechat na jindy! Nehodlal jakkoliv zdržovat. Raději se k těm dvěma pěkně připojil a využil ještě jejich milé ochoty mu tak „lehce“ pomoci s cestou na hodinu.

<<< Úvod do meditace

Taková zkroušenost byla u Bibi něco nezvyklého, aspoň z toho, jak ji dosud znala Ying Yue. Proto její prvním činem hnedka poté bylo ujištění blondýnky o tom, že vidí věci asi až moc černě kvůli prvnímu zklamání. „Hm, určitě to nebude tak těžké a nezaostaneš. Hm, víš o tom tady stejně jako ostatní, navíc se dost zajímáš – podívej se na to, jak se Dračí bratři tváří vždy, když se na něco zeptáš, vypadají, že se jim ty otázky líbí, protože jsou rozumné a patří do toho, co se děje. Navíc… neměla jsi šanci svoji svatyni pořádně vidět, takže si to vyčítat nemůžeš. Zkus to příště a nadávej si teprve tehdy, když budeš mít rozhled o tom, jak to místo vypadá, ne když jsou okolnosti dost nerudně proti tobě.“

Bibiino zívnutí mělo jednu takovou ne moc milou vlastnost – bylo nepříjemně nakažlivé, takže sotva blondýnka zavřela pusu, ta Ying Yue se namísto toho otevřela v dost… nevybíravější a okázalejší napodobenině toho, co předvedla Bibi. „Tohle zívání je ti čert dlužný,“ zamračila se na ni naoko a přidala hnedka po zívnutí široké protáhnutí se. V zádech jí přitom nehezky křuplo, což překvapeně komentovala jenom rychlým: „Jejda?“, než se taky vyhoupla bez většího úsilí na nožky a hezky s Bibi zamířila k cílu určení. „Dobře, přiznávám, že postel zní teďka moc hezky,“ přikývla na stvrzení, než se obě dvě dívky konečně mohly rozejít do chrámu. Cestou zamávala oběma přítomným dračím bratrům (toť k projevům úcty a tak), než vyšly do tmy.
Bi‘anův chrám byl na pomezí toho, co by se určilo jako daleko a blízko, takže tam byly do několika minut svižné chůze chladným venkem. Ying Yue si musela přitáhnout oblečení blíž k tělu a zapsala si mentální poznámku, že buďto vybílí zítra truhličku u sebe v chrámu, anebo něco teplejšího šlohne Bibi, protože tohle bylo daleko mimo zónu jejího tepelného komfortu. Fň na zimu, když už byla až moc. Navíc, byla princezna z města, na chlad zrovna zvyklá nebyla!

S drkotáním zubů nakonec ale došly do chrámu, kde se konečně zastavily na pozorovací chvilku ve svatyni. Ying Yue fascinovaně pozorovala, jak Bibi pod nohama blikal svítící mramor, bylo to… vážně pozoruhodné, ne že ne. Ale… ať už blondýnka chtěl koukat teď nebo ráno, ona hezky toužila po posteli, a když došly konečně k pokojům, hodila hezky šipku do první postele. Že to byla ta, kde spávala Bibi? To jí bylo fuk, protože… poví vám tajemství. Zatímco Ying Yue nechala deku odhozenou u nohou postele, ta druhá postel byla přikrytá. Tím pádem se tam drželo teplo, na rozdíl od té první. A tak… nelelkovala a hezky hrábla po teplejší variantě. A pokud se to Bibi nelíbilo, no… přece ji nenechá zmrznout! „Když tady je větší teplo!“ obhájila si nahlas hezky rozumně svoje rozhodnutí, než se spokojeně zabalila do deky.
„Mimochodem… zítra ráno budeš chtít teda totéž, co dneska, zkusit tady dole ve svatyni? Nebo máš v plánu něco jiného?“ vyzvídala mezitím, snažmo se odlákat pozornost od své velké postelové loupeže. Byla to můra, ale promiňte jí to, když ona byla zmrzlá můra! Navíc zvědavá. Zvědavá zmrzlá můra – a Bibi ji holt měla na krku, ať chtěla nebo ne.

<<< Úvod do meditace

Francouzka nespokojeně nakrčila nosík. Nechtěla své kamarádce do obličeje vpálit další nepřijemná slova, proto ji nechala domluvit a mezitím nad vším přemýšlela. Ying Yue určitě měla v něčem pravdu, to však neznamenalo, že si Bibi stále myslela, že udělala něco špatně a nálada se jí opět vrátila do normálu. Stále si připadala sklesle, jako… jako zklamání! Kdyby mě tak viděli rodiče. Umím si představit ty jejich nespokojené povzdechy, sama si nad tou představou povzdychla. „To dělají jen proto, abychom si nepřipadali blbě,“ odmávla to. Mají za úkol dráčata naučit meditaci a schopnostem, když se budou se vším tvářit nespokojeně, moc by je nejspíše nenaučili. „Ale asi máš pravdu,“ svěsila nakonec ramínka. Hele, jak se to říká? Přijmout prohru je začátek úspěchu, ne? Ještě chvíli nad tím přemýšlela, nakonec nad tím jen zakroutila hlavičkou. „No, stejně chci být nejlepší.“ Zakončila to nakonec. Očividně… se v tomhle jen tak nezmění. „Příště, až zase budeme meditovat, budu vědět, jak svatyně vypadá a uvidíš, jak v tom budu nejlepší!“ To už se jí dobrá nálada zase vracela. A… její pochroumané ego. Koneckonců, kdyby se stále utápěla v té jedné nepovedené meditaci, nikdy by se už nedostala k té povedené, to je přeci jasné!
 
Tiše, zákeřně se zasmála: „Ale prosím tě, jedno zívnutí zvládneš. Zvlášť, když zamíříme rovnou do postele.“ Na což byly pravděpodobně zralé obě, bylo pozdě a blondýnka už se nemohla dočkat, až zapadne do měkkých peřin. Hned na to po kamarádce vrhla trochu vyděšený pohled. To, když to znělo, že si zlomila záda, ale… nakonec se před ní nezhroutila jako domeček z karet, takže mohly jít spolu hezky do svatyně a zalézt do postelí.
Ani Bibi nebyla zrovna nadšená ze zimy. Zima znamenala konec nošení sukní! Alespoň v těch opravdu velkých zimách, kdy stačilo, aby vás jen někdo trochu pocákal vodou a z vás rázem byla ledová socha, kterou mohli odvézt rovnou někam na výstavu! Proto byla velmi ráda, kdy konečně zapadly do chrámu, do svatyně, kterou si jen rychle sjela očima. Ne, že by i zrovna tak rychlé prohlédnutí k něčemu bylo, ale bylo to aspoň něco, a to se počítá! Aniž by si všimla, že jí pod nohami stále světélkuje podlaha, nebo na to prostě už neměla kapacitu, skončily nakonec v pokoji.
 
Rozhodně se ozvaly uražené noises, když si černovláska zabrala Bibiinu postel. „No počkej, počkej, tohle je moje postel!“ Zkřížila ruce na prsou, snad aby vypadala jako velká zlá děsivá Francouzka, ale… nebudeme si lhát, v tu chvíli byla rozhodně jen Francouzka. „Jestli ti tady umrznu, budeš to muset říct Bi’anovi ty!“ Sice neměla tušení, jak by její předek reagoval, ale… doufala, že by jeho reakce alespoň nebyla lhostejná a nenechal by jí tady dál mrznout až do jara, kdy by zase pomalu rozmrzla. Zapadla do druhé postele a zahrabala se tak hluboko do deky, že jí snad čouhala jen blonďatá čupřina nahoře hlavy. Ač ještě na chvíli deku odhodila, aby se podívala na zloděje vlastní postele: „No, uvidíme? Jsem teď moc unavená na to, abych nad něčím přemýšlela.“ Odbyla to pár slovy a znovu se ztratila pod dekou. Což Ying Yue mohla brát jako neverbální „dobrou noc!“

Když se Bibi ale později chytila toho, že příště půjde a ovládne celou tu meditaci levou zadní, zazubila se na ni a ukázala jí palec nahoru v jasném gestu, že věří tomu, že to zvládne. „To je mnohem lepší přístup,“ uculila se na ni, než naklonila hlavu ke straně. Co si budeme… ona s ní soutěžit nemohla, na to by musela vůbec vizi udržet, ale… tušila, že by nemuseli být marní ostatní. Teď se v ní probrala malá jiskřička. „Jistě to nebudeš mít zadarmo, ostatní se určitě snažit budou také… ale to zvládneš, však?“ Zabrnkat na strunu soutěživosti, o které nepochybovala, že ji v sobě malá blondýnka má, by mohlo přeci trochu pomoci, aby se zaměřila na to, aby ostatní rychle dohnala – a nejen, že nepochybovala, že se jí to možná i bez větší námahy povede, ale zároveň sázela na to, že sotva se blondýnce zlepší nálada z toho, že jí to půjde, tak nějak i ona sama bude mít pocit, že na to má. Bibi byla tak trochu jako to nejchytřejší dítě ve třídě – a když se ona podívá na test a přestane se usmívat, Ying Yue byla ta, co mohla papír prostě podepsat a odevzdat.
Po drobné hádce o postel, v níž ještě Bibi ujistila, že tam jistě neumrzne… a že by to Bi‘anovi jistě bylo líto (působil odtažitě, ale snad by nebyl nadšený z úmrtí vlastního potomka na chlad!)… ale stejně netrvalo dlouho, než obě dvě usnuly. Navíc… pod dekou zmizela nejen Bibi, i rudovláska nadšeně zapadla do kapsy tepla a tmy, která ji rychle shodila do náruče spánku.

No, další den… udělaly velké kulové. Zjevně to byl den, kdy na ně obě dolehl ten fakt, že mají za krátkou dobu za sebou spoustu, spoustu změn, takže… další den prakticky celý prospaly a když ne to, tak aspoň stoprocentně prolenošily. Se sněhem, který se tam venku sypal jako o závod, komu by se taky chtělo vystrčit jediný prstík zpod deky? Správně – vážně nikomu. Z Ying Yue se tu stávala normální skleníkový kytička, hrozné! …ale na druhou stranu, hrozné bylo v tomhle případě vááážně příjemné, takže shush.

A druhý den poté… se probudily zase v průběhu dopoledne, ale! Nebylo to večer, ha! Ying Yue měla dobrou náladu po noci plné klidného spánku, takže vyskočila z postele rovnýma nohama a jala se vrhnout k oknu, aby trochu poodkryla závěsy a vykoukla ven. „Vstáááávej, sluníčko,“ zatrylkovala s malou nadějí, že ji za to Bibi nestáhne z kůže, a zadívala se na scenérii venku. Tianmo se pořád koupalo ve sněhových závějích, avšak uvítalo ji relativně přívětivé počasí. „Je nový den a tak… bylo by dobré vykopat se a zkusit si nějaké ty místní… čáry máry, víš co.“ Meditace měla tedy ke kouzlům ještě poměrně daleko, ale… koho to zajímalo, však? Ji? Nope.

A nakonec ten den blondýnka usínala s klidným srdcem a hlavou, která jí pořád nepředhazovala, že není dostatečně dobrá. Díky své kamarádce, která se na ní nevykašlala hned, jak na ní Francouzka vyštěkla… měla by se jí za to omluvit. Avšak místo toho ji chtěla hryznout, když se probudila se slovy Ying Yue. Nejdřív se ozvalo jen útrpné zahučení, potom si přetáhla polštář přes hlavu a nakonec tlapkou jen máchal do ztracena, snad jakoby chtěla někoho zahnat. A možná chtěla, protože se rozhodně necítila na vstávání… a to, že spala několik hodin na tom nic neměnilo!
Ještě chvíli se válela, schovaný obličej do polštáře, než si ho pomalu stáhla z obličeje. „Nemám tě ráda,“ zamumlala, ale byla si jistá, že to její kamarádka musela slyšet. Nemyslela to vážně, opravdu ne! Ale v tu chvíli? V tu chvíli si přála, aby se mohla otočit na druhý bok a prospat další století. Ale řeči o kouzlech jí vlastně docela zaujala… I přes to, že se mělo jednat o další meditování. Nikdo ale neřekl, že by se dneska nemohlo dít něco zajímavého! Možná to nebude jen celý den o meditování. Posadila se a odhrnula si zatoulané kudrny z obličeje. „Budeme někoho proklínat?“ Optala se, snad jakoby nevěděla, co mají dneska v plánu. „Jednou jsem viděla, jak proklít svého ex! Máš nějakého ex? Hm, já totiž ne, takže nemám koho proklínat,“ pokrčila nad tím rameny. Nejspíše by to dopadlo tak, že by při jejich smůle proklely spíše sebe, ale… za zkoušku nic nedají, no ne? „Anebo můžeme za někým zajít, jestli nemá takové ty vykládací kartičky! Mohly bychom si vyložit budoucnost, to by se taky dalo počítat jako nějaká kouzla, hm?“ Uvažovala nahlas, mezitím, co se vykopala z postele a přidala ke své kamarádce u okna.

Ne s velkým nadšením si zrovna prohlédla sníh z okna. „Anebo bychom mohly vymyslet kouzlo na to, jak se zbavit toho bílého, co je všude venku,“ už se zmiňovala, že nemá ráda sníh? Tak… Ne, vážně nemá ráda sníh. A zimu! „Nemáš v plánu mě jít otopit ve sněhu, že ne?“ Neb v tu chvíli by se nejspíše otočila a zapadla zpátky do postele. Rozjela by zimní spánek a nikdo by ji neviděl do té doby, než by začalo opět jaro a všechen ten bílý hnus by zmizel.
V jednu chvíli nechala Ying Yue u okna samotnou a vydala se druhým směrem k truhlám s oblečením. Otevřela truhlici, aby z ní v další chvíli vytáhla světlé hanfu s bílým kožíškem kolem ramen a dvěma zavěšenými bambulkami. Kriticky se na oblečení podívala: „Myslíš, že mi v tohle bude teplo?“ Otočila se na kamarádku, aby jí mohla kousek oblečení ukázat. Pochybovala, že by dračí bratři chtěli, aby jejich potomci v zimě pošli na umrznutí, ale… dráče nikdy neví! A známe Bibi a její „co kdyby??“.
Ať tak či onak, nezbývalo jí nic jiného, než teplost hanfu ozkoušet na vlastní kůži! Tlapkou naznačila, aby se Ying Yue otočila, rychle se převlékla do nového outfitu a pohladila kožíšek, který jí spočíval na ramenou. „Je to docela příjemný,“ podotkla. „Hm, co myslíš? Dračí bratři mají docela vkus, ne?“ Rozpřáhla ručky a pomalu se zatočila, jako když malá slečna ukazuje jednomu z rodičů, co jí druhý rodič pořídil za nové tričko s poníkem.

Na podrážděnou Francouzku se jenom velmi sladce uculila, učiněná nevinnost. „Nemám tušení, co se ti nelíbí,“ odhodila si rozpuštěné vlasy z ramene na rameno, když si dívku změřila pohledem. Rozhodně nebyla ukázka ranního ptáčete… ale to si nemohly nakonec ani vyčítat, že ano. Taky si moc ráda přispala, když na to došlo, takže to poslední, co u ní vůči tomuto hledejte, je konzervativní vstávání každý den přesně v šest. Nebo vlastně… jakýkoli spací režim, co trochu dává smysl. To byla vážně věc, na kterou se nikdy, ani s veškerým matčiným úsilím, nikdy nenaučila. Ale hej, Gu Shi na tom bývala stejně, tak to je asi v rodině!
Když začala Bibi nahlas uvažovat o možném programu dne, jen se zasmála. Ano, držela se jí vážně dobrá nálada, kdybyste to nepoznali. „Kdo ví? Nemám ale žádnou ex, na kterou by to šlo vyzkoušet, takže… ledaže by nás nechali draci zkoušet na sobě, což pochybuji, asi je zatím na kletby takového rázu čas,“ pokrčila rameny. „Ale nedivila bych se, kdyby ty věštecké kartičky tady někdo měl. Pamatuju si na tu slavnost – Pulao se tvářil, že by to vlastně odpovídalo, tak třeba u něj. A kdyby ne… určitě by ocenil, kdyby se o takových věcech dozvěděl!“ Takže pokud se jejich výprava za meditací promění v věrozvěstování věšteckých technik Pulaovi… nemůžou za to ony dvě, mhm, určitě!

Bibi ze sněhové pokrývky tam venku nadšeně nevypadala, což… vlastně Ying Yue docela chápala. Sama nebyla na sníh ani trochu zvyklá, na druhou stranu… připadal jí jako skvělá zábava, ne že ne. Dejte jí šanci, a s radostí se s vámi během vteřinky třeba bude koulovat. Lehce zapochybovala o tom, jak její hanfu (teplejší, přesto rozhodně ne zimní) bude obstojné v tom chladu, ale… to zjistí! Bude muset. „Neboj, nemám to v plánu… zatím,“ mrkla na blondýnku s poťouchlým úsměvem. V tónu měla jasně vepsáno, že by si to v životě nedovolila, pokud by Bibi samotná nechtěla, ale… nechte jí ten menacing efekt alespoň na chvilku, dobře? Dobře!
Ale než se nadechla, Francouzka už se začala přehrabovat v hromádce oblečení v truhle, než vytáhla něco, co připomínalo velmi světlé, teplé hanfu s… bambulkama. „Roztomilé,“ uculila se pobaveně nad kritickým pohledem, který Bibi tomu oblečení věnovala. „Pokud ti nebude teplo v tomhle, tak už nikdy v ničem,“ pokusila se uklidnit její obavy, jen… otázka byla, jak moc úspěšně. Nebyli Francouzi obecně pověstní tím, že si vážně dávali záležet na své módě? (A tedy, ne, že by na tom lidi v Číně byli o moc jinak, marnivost je celosvětovým trendem, ale minimálně z nich dvou byla Bibi rozhodně ta víc náchylná k tomu to řešit – ať už na tom byla jakkoli, jelikož fakt byl, že Ying Yue v půlce času oblečení prostě… nezajímalo.)

Otočila se na její gesto, naoko brblajíc pod vousy: „Děláš, že tu máš nějakého šmíráka.“ Samozřejmě, že by se otočila, má nějaké způsoby, fň! Když se ale pak otočila zpět a Bibi se spokojeně točila po pokoji v novém kousku, neubránila se úsměvu. Dívka vypadala spokojeně – vážně spokojeně. „Vypadá to dobře!“ potvrdila jí Ying Yue i s patřičným efektem palečků nahoru, než se sama konečně vyhrabala od okna, aby mohly pokoj opustit. Cestou si ještě rychle svázala vlasy, aby se jí nemotaly do tváře – a jelikož chtěla být aspoň trochu fancy, dneska přišel na řadu vysoký ohon namísto obvyklého ledabylého nízkého.
Odsunula posuvné dveře, s hlubokou úklonou nechala projít Bibi a poté je zase zasunula, než se otočila k blondýnce: „Takže míříme dolů do chrámu, že? Vykonat něco s tou meditací? Nebo… máš snad na mysli něco jiného, kde se zkoušet tohle celé učit?“ optala se. Svatyně zněla jako nejlogičtější řešení, jistě, ale… záleželo na ní!

>>> Kamkoli si Bibi řekne

Měla chuť zavrčet, že se jí nelíbí Ying Yue? Ano! Udělala to nakonec? To… spíš ne. Ale měla sto chutí! Na druhou stranu tohle byla určitě ukázka toho, že se z Bibi stává velká zlá slečna, která dřív myslí než koná! Určitě to nebylo jen proto, že by byla moc líná na to se znovu nadechovat ke slovu, mhm. Co se ale poté týkalo proklínaní, najednou překypovala energií, neb proklínání je očividně opravdu zajímavá aktivita a nedej drakům, kdyby se něčeho takového nemohla zúčastnit, že ano! 
Nespokojeně mlaskla, když i její kamarádka prozradila, že nemá žádnou ex, kterou by mohla proklínat. No! Co teď, nemáme koho proklínat a máme po srandě, řekla si sama pro sebe. Člověk… eh, dráče by ani neřeklo, jak důležité je mít ex na proklínání! „Bi’an se moc netvářil, že by se nechal nadšeně proklínat,“ podotkla. Moc s ním nemluvila, takže nemohla moc odhadovat, ale nejspíše by nebyl nadšený, kdyby za ním Bibi přišla a bez okolků by se ho zeptala, jestli se nechá proklít za účely toho, aby se Francouzka a její kamarádka nenudily. 
„Kdyby existoval Pulao na zemi, je to taková ta stará babča s obchůdkem s krystaly, která ti tvrdí, že tě měsíční kámen zbaví všeho zlého, co se ti v životě děje!“ Což… nebyla tak daleko od pravdy. Jediná věc, která dračího bratra držela od toho si takový obchůdek založit i na Tianmu byla absence peněz. Možná by tady ale rozjel novou ekonomiku, napadlo jí. Jestli byl toho někdo z bratrů schopný, byl to určitě Pulao. 

„Zatím?!“ Zasyčela, snad jako by jí kamarádka už do sněhu táhla. Dráče nikdy neví, kdo ve sněhu skončí, takže pro všechny případy! V tu chvíli by pravděpodobně ale křičela a nadávala tak, že by dostala na nohy celé Tianmo. I když… většina Tianma na nohách už byla, sic ne z důvodu, že by volala o pomoc, aby se neutopila v bílé pokrývce venku. Což by určitě mohla, neberte jí to! 
Ale když už byly u sněhu… chtělo to něco teplého na sebe! Samozřejmě taky pro všechny případy topení se ve sněhu. Lepší je koneckonců topit se hezky v teple a hezky oblečený, no ne? Ne že by se v první chvíli tvářila extra nadšeně z oblečení, které si vytáhle z truhlice v pokoji, ale… třeba ty bambulky Bi’anovi někdy odpustí. Sehnal by mi i všechny moje barety? Napadlo jí. Ona byla tady a všechna její děťátka zůstala ve Francii! Opuštěná a napospas samotě. Samozřejmě to, že si do posmrtného života vzala jeden baret situaci nijak neměnilo, jelikož to byl stále jeden baret a ne-e. „Doufám, jinak si půjdu stěžovat, že se nás tady snaží nechat umrznout.“ Jak by byl její předek asi nadšený, kdyby na něj blondýnka nalétla s takovým obviněním? A že by si odpovědi a řešení vydupávala do té doby, než by se jí toho dostalo, samozřejmě. 

Tiše se zasmála, ač byla otázka, zda jí Ying Yue slyšela, když k sobě dívky byly otočené zády. „Člověk nikdy neví, kdy se ho někdo rozhodne okukovat.“ Protože na blondýnku přeci určitě každý kouká a stále jí někdo okukuje a Ying Yue určitě není výjimka, ne asi! „Navíc, co kdyby náhodou viděla kousek mého ramínky. Ztratila bych post slušného děvčete a potom bych se nemohla za nikoho provdat a pravděpodobně by mě upálili za čarodějnictví!“ Upalovalo se někdy v Asii za čarodějnictví? Kdo ví! 
Spokojeně se uculila: „Díky.“ Nakonec to nevypadlo tak špatně, opravdu ne. Až na ty chlupaté bambulky, ty Bi’anovi nejspíše bude předhazovat už navždy. A když říkám navždy, tak navždy. Koneckonců na to měla dostatek času, že ano. 
Další díky si Ying Yue zasloužila s otevřením dveří, ze kterých blondýnka proplula na chodbu pokojů. „Můžeme zkusit ten chrám. Když nám to nepůjde, vždycky můžeme zkusit to proklínání.“ Prohodila a zamířila po schodech dolů do chrámu svého předka.